z duše smršť

Jako nestvůrný obr Kamenožrout z Nekonečného příběhu tyčí se kamenný Jan Žižka na návrší mezi třemi rybníky u jihočeské vesnice Sudoměř. Šestnáct metrů vysoká socha byla vystavěna z kamenných kvádrů k pětistému výročí bitvy + pět let zpoždění. Autorem je Emanuel Kodet , akademický sochař, otec sochaře Jana Kodeta a dědeček známých bratrů Jana a Kristiána Kodetových. Bez ohledu na aktuální reflexe husitského hnutí a osobnosti Jana Žižky je socha monumentální a obdivuhodná. Jako by se vymykala z tradice českého sochařství Štursova a Myslbekova, připomíná spíše obří dětskou stavebnici z kostek, expresionistický výtvor strašlivého vojevůdce, který shlíží z výšky šestnácti metrů na panskou jízdu, kterou drtí pohledem svého jediného oka a palcátem křečovitě s hněvem svírajícím v ruce.  Historické pozadí je známé, i když informace nejsou vždy jednotné. Existují totiž čtyři více či méně podrobné písemné prameny různé výpovědní hodnoty. Podle Vavřince z Březové nevedl bitvu u Sudoměře Žižka...

Tedy vlastně v Obořišti. Obořiště je vesnice nedaleko Dobříše, na druhé straně dálnice D4. Ačkoli je to vesnice docela velká a celkem pěkná, tak by v ní nebylo nic zvlášť zajímavého nebýt toho Dietzenhofera. V Obořišti stála středověká tvrz, jakých stály na českém venkově stovky. Tvrz vypálili husité, potom byla obnovena a roku 1670 celé panství Obořiště koupil Tomáš Pešina z Čechorodu, což byl významný učenec, katolický duchovní, generální vikář u sv. Víta a celkově obdivuhodná renesanční osobnost doby vlastně už barokní. V době, kdy zakoupil Obořiště, mu bylo pouhých 40 let, ale už měl za sebou úspěšnou církevní kariéru. V Obořišti nechal nový majitel zbourat starou tvrz a místo ní dal postavit klášter s kostelem. Do kláštera pozval Řád Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, kterým se obvykle říká zkráceně pauláni, a na stavbu kostela si zřejmě pozval Kryštofa Dietzenhofera, jednu z nejvýznamnějších osobností české architektury přelomu 17. a 18. století. Celý areál kláštera v Oboři...

Cesta za kamarádem Šumákem mě zavedla až do Šluknovského výběžku. Je to opravdu kraj ze devatero horami a devatero řekami. Přestože je ze Slaného do Šluknova jen sto dvacet kilometrů, cesta je to poměrně náročná. Když přejedete poslední hory, Lužické, a po levé ruce necháte za sebou Českosaské Švýcarsko, vjedete do zvlněné krajiny, která se zelená rozlehlými pastvinami. Přestože máte pocit, že rozlehlé pláně musí být osídlené jen osadami a roztroušenými farmami, nachází se ve Šluknovském výběžku sedm měst. Ve třech největších z nich - Varnsdorfu, Rumburku a Šluknově žije celkem asi 30 000 obyvatel. Nejméně z nich ve Šluknově, asi pět a půl tisíce. Šluknov, který dal celému výběžku jméno, leží v jeho severní části. Východním směrem, při silnici na Jiříkov leží obec Království.    Království se německy jmenovalo Königswalde, tedy Královský les, což se asi zdálo jazykové komisi, kterou vedl prof. Šmilauer  a která přejmenovávala po válce německé názvy, příliš dlouhé. V Králo...

Článek navazuje na naši loňskou cestu , vlastně přesně před rokem, kdy jsme navštívili několik opravdu pěkných míst a prošli jsme si Litoměřice včetně oběda v Biskupském pivovaru. Letos jsme vyrazili také do Litoměřic, dobře jsme se najedli v indické restauraci a pokračovali dále do hloubi Středohoří. A že je České středohoří v trojúhelníku Litoměřice, Ústí, Verneřice pěkně hluboké! Zpět k aktuální cestě. Měl jsem v úmyslu zastavit se u kostela sv. Kateřiny, který stojí přímo na břehu Labe nedaleko Libotenic. Nejprve jsme ale u Doksan odbočili z hlavní terezínské silnice a přijeli do Rohatců. Tam se musí na křižovatce volit. Doleva na Oleško nebo doprava na Hrobce. Mě ale uchvátila stavba stojící přímo proti křižovatce. Je to barokní kaple Všech svatých. Je to velká kruhová kaple postavená pravděpodobně podle návrhu Octavia Broggia. Byla postavena roku 1740, muselo by tedy jít o pozdní Broggiovu práci - zemřel roku 1742, nebo o jeho dřívější projekt použitý až v tomto roce. Ale to ...