Italské městečko ve Slovinsku

Piran není Čechům nijak neznámý. Toto malebné město na výběžku krátkého slovinského pobřeží je oblíbeným cílem turistů, kteří nehledají pouze možnost ležet týden na pláži, ale zajímá je také historie a památky. Piran má historii dlouhou a bohatou a památek na malé ploše přehršel.

Historie je tu tak dlouhá a vystřídalo se tu tolik národností, že není ani jasný původ pojmenování města. Mezi vědci převládá názor, že slovo Piran je řeckého původu, a to z modernizovaného středořeckého přídavného jména πυρρανος „červený“, což je název pro načervenalé flyšové kameny, které se nacházejí v oblasti Piranu. Další výklady připouštějí, že jméno pochází z keltského slova pyrn, které se vyvinulo z bior-dun ve smyslu „vrchol kopce“, nebo že se slovo vztahuje ke svatému Piranovi , patronovi Cornwallu, a to na základě podoby rodového erbu světce z 5. století z Cornwallu a znaku Piranu. Někteří ale připisují původ názvu majákům, které vjezd do přístavu osvětlovaly ohněm. Pyros je řecké slovo pro oheň. Ve starých listinách je osada zmiňována na počátku středověku latinsky jako Pyrrhanum, kolem roku 670 Piranum, Piranom, ex Pirano, 933 de Pirano, 974 Pyranum a 1282 Piranum. 

Člověk by předpokládál doložené řecké osídlení, když je název pravděpodobně řeckého původu, ale o Piranu se zmiňuje až Anonymus z Ravenny v 7. století jako o římském městě. Římané kolonizovali tato místa v druhé polovině prvního století. Pohyb různých etnických skupin během takzvaného stěhování národů znamenal příchod Slovanů do oblasti, místo se dostalo pod byzantskou nadvládu a bylo opevněno. Ve druhé polovině 8. století přešla celá Istrie z byzantské nadvlády do moci Franků. V 9. století byl Piran připojen k Italskému království, což byl státní útvar, který vytvořil Karel Veliký po dobytí říše Langobardů. Středověké Italské království zaniklo pod nápory nájezdníků a dalších politických událostí a v roce 952 bylo zahrnuto do Svaté říše římské. V oblasti postupně sílil vliv Benátek, ale Piran se zatím rozvíjel samostatně pod svým říšským správcem.V letech 1283 až 1797 se ale město stalo součástí Benátské republiky a bylo řízeno poloautonomním způsobem, kdy benátskému delegátovi při správě pomáhala rada místních šlechticů. V roce 1558 zasáhla město morová rána, které padly za oběť asi dvě třetiny obyvatel. Poslední desetiletí benátské nadvlády byla poznamenána úpadkem zejména kvli konkurenci nedalého přístavu Terst. Roku 1797 Napoleon obsadil a zrušil Benátskou republiku. Po jejím rozpadu Piran nakrátko spadal pod Napoleonovu Francii. Za francouzské nadvlády se v jeho okolí v roce 1812 odehrála námořní bitva mezi anglickými a francouzskými válečnými loděmi, známá jako bitva u Piranu. V letech 1797 až 1813 si Francouzi a Rakušané nárokovali celé území Istrie. Po Vídeňském kongresu patřil Piran k rakouskému pobřeží Istrie. Ani ve 20. století neměl Piran klid a dějiny se přes něj i nadále přelévaly jako vlny v Jaderském moři. S rozpadem rakousko-uherské monarchie na konci první světové války v roce 1918 a po podepsání mírové smlouvy v Rapallu v listopadu 1920 patřila celá Istrie až do jeho kapitulace v roce 1943 k Italskému království. Až do konce druhé světové války byl součástí okupační operační zóny Jaderského přímoří (Adriatisches Küstenland) Wermachtu, vojenských jednotek Třetí říše. Po druhé světové válce byl Piran přidělen ke Svobodnému území Terst, zóně B, pod jugoslávskou správou. Město bylo připojeno k Jugoslávii až v roce 1954 podle londýnského memoranda podepsaného společně s Itálií. Významná část populace Piranu se rozhodla emigrovat do Itálie nebo jinam do zahraničí spíše než zůstat v socialistické Jugoslávii. Připojení k Jugoslávii bylo nakonec ratifikováno Osimskou smlouvou v roce 1975, kdy se oblast stala součástí Slovinské socialistické republiky. Od roku 1991 je Piran součástí nezávislého Slovinska.

Přestože se obyvatelstvo po připojení k Itálii značně proměnilo, tak tu stále zůstala výrazná italská menšina a nápisy ulic jsou dvoujazyčné. A není asi úplně problém zaslechnout místní, jak se mezi sebou baví italsky. Také nejslavnější místní rodák byl Ital. Giuseppe Tartini byl barokní skladatel, houslista, muzikolog a pedagog. Je autorem slavného Ďáblova trylku. Žil v letech 1692 - 1770 a zemřel v Padově. Jeho socha stojí na rozlehlém půlhektarovém náměstí, nezvykle otevřeném na přímořské městečko v oblasti Jadranu. Původně tady byl přístav, který byl kvůli nečistotám a zápachu v roce 1894 zasypán. Poté tu stálo nádraží místní dráhy a dnes je zde toto výstavní náměstí pojmenované - jak jinak - po Giuseppem Tartinim. 

 

Městu vévodí kostel sv. Jiří, patrona Piranu. Na pahorku, kde kostel stojí, archeologický výzkum potvrdil pozůstatky antické stavby a existenci prvního křesťanského kostela z 6. - 7. století. Historické prameny potvrzují existenci fary v 10. století, kdy tu stál starý kostel, předchůdce současného, který byl postaven a vysvěcen  v roce 1344. Dnešní podobu získal kostel po dlouhé přestavbě v letech 1595 až 1637. Součástí areálu je křtitelnice sv. Jana Křtitele, která byla postavena při rekonstrukci kostela v roce 1650.

Kostel sv. Jiří není jedinou církevní stavbou v Piranu. Do svahu nad přístavem bylo podivuhodným způsobem vestavěno mnoho budouv, mezi nimi i několik kostelů jako třeba kostel Panny Marie Sněžné z počátku 15. století, kostel sv. Františka z Assisi nebo přímo na náměstí krásný klasicistní kostel sv. Petra v úpravě z roku 1818.

Dalo by se psát o Piranu dál, o jeho restauracích, plážích, o místní slavné soli ze solných pánví a tak dále. My jsme tu tentokrát strávili jen jeden necelý den, ale pevně věříme, že se na toto nádherné místo podíváme znovu a na delší dobu. S požehnáním sv. Jiřího, udatného rytíře a potírače ďábla, místního patrona se nám to snad i podaří.