Bejt šalom znamená Dům míru aneb Dva židovské hřbitovy v jižních Čechách

Abychom si to hned na začátek upřesnili, v jižních Čechách najdeme 49 židovských hřbitovů a o spoustě z nich se píše i na tomto blogu, ale tentokrát se na tři hřbitovy zajedeme podívat do krajiny na jihovýchod od Tábora, kde najdeme stopy židovského osídlení.

 

Pokud z Tábora vyjedete po silnici č. 19 směrem na Pelhřimov, po několika kilometrech na obchvatu Chýnova odbočíte na jih a míříte k Choustníku, obci známé svým unikátním středověkým hradem. Na půli cesty mezi těmito obcemi, jejichž názvy začínají na Ch, leží v malebné zvlněné krajině Radenín. Dříve městečko, dnes spíš vesnice, s bohatou historií, spojenou mimo jiné s rodem Černínů, neboť se zde na zámku, kde je dnes umístěn dětský domov, narodil Humprecht Jan Černín, jeden z nejvýznamnějších českých šlechticů 17. století, ale v Radeníně se také narodil třeba Přibík Pulkava, kronikář doby Karla IV., jehož byl současníkem. V Radeníně žilo ještě na přelomu 19. a 20. století okolo 2000 obyvatel, dnes je to jen okolo pětistovky. Významnou skupinou zdejšího obyvatelstva tvořili židé, na konci 18. století to byla celá pětina. Židovské osídlení v Radeníně se datuje od zhruba druhé čtvrtiny 17. století, žili ve své čtvrti zvané místně Židovna a živili se většinou jako hauzírnící, tedy podomní prodejci. V obci stála nebo spíš stále stojí synagoga, ale byla již před dávnými lety přestavěna na obytný dům. Židů totiž začalo v Radeníně ubývat, jak to bylo časté ve venkovských židovských obcích po roce 1848 a hlavně po Prosincové ústavě z roku 1867. Zbylá malá komunita byla zasažena nacistickou okupací a perzekucí během druhé světové války, čímž historie samostatné židovské obce v Radeníně definitivně skončila. Zachovaný zůstal židovský hřbitov a na ten se půjdeme podívat.

Od zaparkovaného auta na kraji obce není ke hřbitovu ani 300 metrů a jde se starou cestou lemovanou třešněmi a břízami s širokým výhledem do krajiny. Na rozdíl od mnoha židovských hřbitovů, umístěných v těžko přístupných místech s prudkými svahy, tak, jak byly židům prodány ty nejhorší pozemky, hřbitov v Radeníně stojí na velmi malebném místě na mírném návrší. 

 

Hřbitov byl založen pravděpodobně v druhé polovině 17. století, krátce po příchodu prvních židovských rodin do obce. Nejstarší dochovaný a čitelný náhrobek pochází z roku 1699. Pohřbívalo se zde nepřetržitě až do roku 1940. Na hřbitově se dochovalo okolo tří stovek náhrobků, ty nejstarší v pravé části od márnice. V levé části najdeme náhrobky z 19. a 20. století. Starší náhrobky patří zejména rodinám usazeným přímo v Radeníně, pod těmi novějšími byli často pochováni lidé z Chýnova. Mezi těmi najdeme třeba náhrobek MuDr. Eduarda Beneše, tehdejšího starostu Spolku českých akademiků židů, a další členy rodiny Benešů. Je zde také pohřben rabín Leopold Frank, který zemřel roku 1842. Na starších náhrobcích si prohlédneme mluvící symboly, k těm vzácnějším patří symbol slunce na náhrobku Samuela Sonna, na těch novějších si v češtině přečteme jména a nahlédneme rodinné vztahy. Márnice pochází z 19. století, na ní jsou připnuté informace o hřbitově a také jímavá báseň zdejšího rodáka, básníka Oskara Lederera, který zahynul v Osvětimi...

Asi 10 kilometrů na jih od Radenína a asi 10 km východně od Soběslavi leží obec Tučapy. Leží na Černovickém potoce v typické jihočeské krajině plné rybníků. Okolo roku 1880 zde žilo asi 1700 obyvatel, nejvíce v historii. Ještě někdy před polovinou 19. století třetinu z nich tvořili židé, kteří se zde usadili v průběhu 17. století. Podobnost s radenínskou židovskou komunitou není náhodná, vývoj u takových venkovských obcí byl podobný, včetně stěhování do měst na konci 19. století. Zde v Tučapech byl úpadek židovské obce takový, že v roce 1921 byla zrušena. Závěr známe, i tyto pozůstatky venkovského židovského obyvatelstva byly nacisty důsledně likvidovány. I zde vznikla židovská čtvrť, místně zvaná Nouze, kde jsou budovy dodnes zachovány, ovšem již dávno přestavěny na obytné domy. Nejznámější osobností narozenou v židovské obci v Tučapech byl světoznámý dirigent Karel Ančerl, který přežil věznění v Osvětimi jako jediný z rodiny. Jeho příbuzní jsou pochováni zde na hřbitově, někteří ovšem jen symbolicky. 

Židovský hřbitov najdeme na jižním okraji obce a dá se prakticky až k němu dojet autem pod dohledem místních seniorek z domků v úzké ulici ke hřbitovu vedoucí. Leží přímo nad Černovickým potokem a před jeho návštěvou je moudré použít repelent na odkryté části těla. Hřbitov byl založen někdy před rokem 1713, má rozlohu necelého čtvrt hektaru a v současnosti se tu nachází okolo 350 náhrobků. Nejstarší z nich z 18. století, těch je zachováno dvacet čtyři. Na hřbitov se vchází budovou, která sloužila jako dům tahary, tedy k rituální přípravě nebožtíka na pobyt na druhé straně. Hřbitov v Tučapech jako další připomínka židovského osídlení na dnešním Táborsku jsme za nějakých 20 minut obešli obdarováni několika kousanci od ovádů (ovádi totiž nebodají jako komáři, rozkousnou kůži a chlemtají vytékající krev) a vyrazili do cíle naší cesty, Jindřichova Hradce. I tam nás čekaly mimo jiné památky na židovské obyvatelstvo, ale o tom až zase příště.