Na středním toku Doubravy

Doubrava je řeka mezi slánskými trampy a čundráky nepříliš probádaná. A je dobré tuto bariéru občas prolomit jako se to podařilo naší partě o prodlouženém svatováclavském víkendu, který nám poskytnul přímo luxusní počasí. Naše cesta vedla především po okraji Železných hor a nabídla nám krásné scenerie krajinné i v samotném údolí řeky. Výsledkem byl vandr, který jsme si opravdu užili. 

Komplet jsme se sešli ve Žlebech, tři jsme přijeli lokálkou z Čáslavi, jeden na skútru z Adršpachu. Dali jsme si pizzu a pivko a rozvalili se u splavu v zámeckém parku, kde jsme si užívali krásného slunečného počasí. Zámek i park jsou hojně navštěvovány, ostatně bylo to místo s nejvyšší hustotou lidí za celou cestu, ale na druhý břeh Doubravy, protékající parkem, už zavítal málokdo. Žleby jsou romantickým zámkem, ale kdysi dávno to byl hrad využívající k obraně meandr Doubravy. Na zámek byl přestavěn v 16. století. Současná podoba pochází z poloviny 19. století, kdy byl přestavbou tehdy barokního zámku pověřen známý ctitel novogotiky František Schmoranz starší.



 


Hned za zámeckým parkem sešli jsme cestičkou k řece a následovaly technické úseky, které nás uvedly do království Doubravy. Poskakovali jsme po kamenité stezce až do míst, kde jsme překročili krajskou hranici. Poklidnějším údolím dorazili jsme pak do Ronova.






Ronov nad Doubravou je malé a malebné město s asi sedmnácti stovkami obyvatel, které vzniklo jako součást středověké kolonizace kraje rodem pánů z Lichtenburka, kteří patřili do rozvětveného mocného rodu Ronovců. Většina památek je soustředěna na náměstí, které je vkusně a kvalitně upravené jako park. Kostel sv. Vavřince, radnice s cimbuřím a socha místního nejslavnějšího rodáka, malíře Antonína Chittusiho, jehož otec, původem Ital, byl v Ronově řezníkem a váženým občanem.




Po krátké přestávce s malým občerstvením jsme vyrazili vstříc hradbě Železných hor, která se zvedá o 300 metrů výš než je údolí Doubravy u Ronova, a to na asi třech a půl kilomtrech. I po silnici to do Žlebských Chvalovic bylo asi 3,5 kilometru, tak jsme stoupali a hřbet hor s orientačním bodem vysílače na Krkance se pomalu, ale opravdu jen pomalu přibližoval.




Žlebské Chvalovice jsou vesnička o necelých 150 obyvatelích pěkně zastrčená pod tím svahem s vysílačem a Krkankou. Na dolním konci vesnice stojí křížek s lípami, v obci je knihobudka, rybník, fotbalové hřiště, pěkná autobusová zastávka a kaple sv. Kříže z roku 1931, která byla postavena primárně jako památník padlým v první světové válce. A taky minipivovar. Pan Kutílek provozuje v obci pěstitelskou pálenici a k tomu si přibral jako přidruženou výrobu ještě vaření piva. Díky tankům na kvas k pálení působí celé prostředí agroprůmyslově a je tam příjemné posezení i milí lidé. Po pivu byl čas hledat místo na spaní. Nalezli jsme ho hned za vesnicí u altánu s ohništěm. Zřejmě jsme nikomu nevadili a strávili tam příjemnou úplňkovou noc. 

 







Ráno jsme sešli opět do Ronova, kde jsme se opět krátce občerstvili. Vraceli jsme se do údolí Doubravy, ale nejprve jsme museli vyjít ke hřbitovu s kostelem sv. Kříže. Ten pochází ze 13. století a stále jsou na něm patrné některé románské prvky i přes množství přestaveb během dlouhých staletí. Pod kostelem vede skrz sad kaštanovníků stezka do údolí. 









Úsek, kterým jsme procházeli, je zván Chittusiho údolím. Na asi třech kilometrech tu Doubrava protéká kamenitým řečištěm s mnoha balvany a peřejemi. Technickou zajímavostí je mlýnský náhon s tunelem vytesaným ve skále. Malebné údolí je domovem mnoha chráněných ptáků, ryb a rostlin. 

 








Z Chittusiho údolí jsme vyšli v Mladoticích, kde nás zaujala budova bývalého mlýna jako vystřižená z temného horroru. Dojem umocňovalo i zarostlé a opuštěné dětské hřiště. Připomnělo mi to jeden španělský horror, kde se říká: Mrtvé děti si chtějí hrát... Mlýn má za sebou dlouhou historii a na konci 19. století byl po požáru moderně přestavěn. Provoz mlýna byl ukončen po zničení náhonu v 70. letech 20. století. Na konci 90. let tu nějakou dobu zřejmě fungoval penzion, jehož pozůstatkem byl asi ten dětský koutek. Pak už jsme ve stylu Abbey Road dorazili do Třemošnice, největšího sídla na naší trase. 






Třemošnice je město, kde žije necelých 3500 obyvatel. Městem je až od roku 1994. Je to město nové, jeho rozvoj souvisí s rozvojem průmyslu během 19. století, do té doby to byla nevýznamná obec pod hradem Lichnice. I ve 20. století zůstala Třemošnice městem průmyslovým. Většina staveb je zde moderních, střídají se zahradní čtvrť, panelové sídliště a školní a úřední budovy. Nemají tu kostel. Zvláštní město, ale nedá se říct, že by bylo ošklivé. Dobře jsme se tu najedli a poté jsme se u piva uradili, že se na několik kilometrů rozdělíme na dvě výpravy. První seniorsko - invalidní pokračovala proti proudu řeky k Pařížovu, druhá, terminátorská, vystoupala na hřeben s názvem Kaňkovy hory a pokračovala směrem k Běstvině. Kaňkovy hory mají asi stejný původ názvu jako Kaňk nad Kutnou Horou. Jsou to slova z německého hornického žargonu, slovo Gang znamená rudnou žílu nebo úzký průchod. My se ale vrátíme spolu s naší části expedice zpět do lesa a k Doubravě.







Opět nám Doubrava nabídla krásné výjevy a opět se střídaly náročnější úseky podél řeky s pohodlnějšími lesními cestami. Tato část cesty už od Chittusiho údolí patří do Přírodního parku Doubrava. Jsou to opravdu moc krásná místa, přitom velmi pohodlně dostupná od jakéhokoli dopravního prostředku. Po čtyřech a půl kilometrech jsme dorazili do Pařížova. Malá obec známá spíš díky nedaleké přehradě ukrývá jeden klenot. Na svahu nad řekou stojí kostel sv. Máří Magdaleny, který se datuje už do roku 1127! Zaběhl jsem si vzácnou památku vyfotit, zatímco invalidní část výpravy nechávala na lavičce odpočinout bolavou nohu. Měli jsme před sebou poslední stovky metrů. Před přehradou, kterou jsme ostatně za celou dobu ani nezahlédli, jsme odbočili k lesu a došli k lesní útulně, která se stala naším azylem pro následující večer a noc. Zde jsme se šťastně shledali s druhou polovinou výpravy, rozdělali oheň, přátelsky pohovořili i s dvěma mladými trekkerkami, které dorazily už za tmy a obsadily spaní v patře, a strávili opět poklidnou noc na čerstvém vzduchu v Přírodním parku Doubrava.








V pondělí na sv. Václava nás čekal poslední tříkilometrový úsek podél Doubravy, než jsme se s ní ve Spačicích rozloučili. Zbytek cesty vedl polními cestami a po loukách přes Úhrov do Vilémova. Bylo krásně a louky a lesy nám poskytovaly poslední iluzi léta. V Úhrově jsem objevil památníček jednání mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem, které se konalo v roce 1469 po bitvě nebitvě mezi oběma feudály. Jiří zde Matyáše obklíčil a místo bitvy došlo k vyjednávání na tvrzi zde v Ouhrově, jak se dříve psalo. Nad Úhrovem stojí také památka postavená o 300 let později než proběhlo ono setkání vládců tehdejší střední Evropy, a to kaple sv. Antonína Paduánského, postavená v roce 1740 zřejmě některým ze Santiniho následovníků. A pak už krajina okolo Vilémova na rozhraní Železných hor a Českomoravské vrchoviny, autobus a cesta vlakem z Golčova Jeníkova do Prahy anebo přes Čáslav do Žleb a na skútru daleko do Adršpachu. Krásný vandr byl za námi a můžeme se těšit na nějaký příští!

Celá trasa zde.  





 














 


 

 



















 

 

 

 

 

 

 

 

 

 









Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Židovský řbitov v Kovanicích

Husův sbor v Nymburce

Hansovní čtvrť