Slavkovský les

tento text je koncept pro deník z čundru po slavkovském lese, jak ho se slečnou há sepíšeme vlastníma rukama. slavkovský les je unikátní území se specifickým podložím, flórou i faunou. už dlouho jsem tam chtěl vyrazit na čundr. konečně se zadařilo....

nadměrné používání slov krásný a krásně je přirozeným důsledkem toho, co jsme zažívali, a není pouhým stylistickým nedostatkem.

úterý 18.8.

slečna há spala na hájích v altánku a vyhnalo ji více faktorů už před půl osmou, takže jsme po snídani mohli vyrazit. na stopa. ke sloupu. kdo neví, kde je ve slaným u sloupu, je trubka. nevypadalo to valně, jen příjemné počasí a úsměv slečny há držely mě při jakéms takéms optimismu. naštěstí se nachomýtl honza perníček, který nás odvezl do řevničova. tedy na hlavní karlovarskou. tam to mělo bejt jasný. a taky jo. po slabé čtvrthodince zastavil chlápek s velkým chryslerem. příjemná jízda. docela jsme i pokecali. hodil nás až do varů kousek od autobusáku. hned nám jel bus do bečova. odsejpalo to.

bečov nad teplou je hezčí než jsem myslel.

nad údolím řeky teplé se vypíná hranolová věž bývalého hradu a svítí opravenou fasádou zámek. do města se jde přes můstek a stoupá po schodech přímo k restauraci hradní bašta. její součástí je i půvabný průchod na náměstí. tam jsme zasedli k obědu na terasu s výhledem do údolí řeky a na železniční trať, po který jezdily úplně jiný vlaky, než všude jinde v čechách. ty vlaky mě fascinovaly.

výlet začínal moc hezky. slovo hezky nebo hezký pak bylo vítězem ve frekvenční soutěži těch dnů. jinak restaurace nic moc. jídlo jakž takž, pivo mělo trochu ocas, až jsem si myslel, že ten chodovar asi nebude tak dobrej. ale celkovej dojem z bečova nám to nezkazilo. prohlídli jsme si ještě město, nakoupili buřty a vyrazili. cestou okolo nádraží nám pochválil jeden místní týpek, jak nám to spolu sluší.

cesta vedla do kopce. ona musela vést do kopce, pokud jsme nechtěli jít po hlavní silnici podél řeky. cesta tedy vedla do kopce. nejprve po asfaltce, pak zahnula do lesa. les byl krásný. pak jsme zas vyšli na silnici a byli jsme najednou ve výšce 770 mnm. sluníčko krásně svítilo a dali jsme si odpočinek na loučce u silnice. slečně há to na sluníčku moc slušelo. po pravdě řečeno, byla velice svůdná.... pak jsme šli dál. cesta vedla okolo mokřadiště, nad kterým bylo postaveno několik dřevěných boudiček. vypadalo to jako bizarní vesnička, ale jsou to kryté prameny, které se pak stáčejí v nedaleké vesnici mnichov. bohužel pramen, který byl dříve přístupný, byl zakryt betonovou skruží. takže novoveské kyselky jsme se nenapili.

les zvaný pluhův bor nám zamotal nohy i hlavu. dřevaři svým řáděním úplně zrušili cesty a vytvořili novou, výmolovou dálnici, která náhle končila po několika stovkách metrů. nechtělo se nám vracet výmoly a kamením zpět do kopce, tak jsme se rozhodli, že to vezmeme lesem. viděli jsme tak místa, která bývají turistům skryta. dostali jsme se na rozsáhlou louku, přes kterou jsem se snažil vést naši výpravu po jeleních cestičkách. šlo se velice těžce, nohy nám zapadaly mezi vysoké drny a hrozil nám úraz, který by tu byl velice nepříjemný. slečna há zapadala místy až po stehna a několikrát skončila na zadečku. nadával jsem na dřevaře, ale zároveň se musel obdivovat místům, na kterých jsme se octli. když jsme překonali i potůček bez újmy na zdraví, vyšli jsme z lesa na louku nad silnicí k vesnici prameny. bylo krásně, sluníčko se opíralo do údolí pramenného potoka a my ťapali po silničce k vesnici a kýženému občerstvení. podobně euforicky naladěný motorkář u nás zastavil na malý pokec a slečnu há uchvátily obrovské bolševníky natolik, že se pod nimi nechala vyfotit. byla to jediná fotka, kterou za celý čundr udělala.

vesnice prameny bývala nejdříve hornickou, pak lázeňskou a teď je zapadlou. několik domů připomíná zašlou slávu. v jednom z nich, hned zkraje vesnice byla pěkná hospůdka. vládla jí paní jménem vanda a nad vchodem byla cedule s plzeňským prazdrojem. točili však géčko 11. trochu jsem se vyděsil, ale pivo bylo překvapivě dobré. slečna há si dala džusík a já pak ještě nakládaný hermelín. paní vanda byla příjemná, ve vesnici byl úplný klid a okolo hospody aktivní děvčátko jménem kiki uklízelo z nudy bordel.

začalo se připozdívat. byl čas najít tábořiště. vyptali jsme se na aktivní pramen, naštěstí ve vsi jeden takový zbyl. natočili jsme studenou železitou vodu a vyrazili po silnici směrem k lesu. po krátkém stoupání jsme uhnuli ze silnice a zašli na kraj lesa, kde bylo vhodné místo na spaní i dostatek dřeva.

dělat oheň, nechat horké jazyky olizovat kusy dřeva, pozorovat, jak oheň polyká jeden klacek za druhým.

opekli jsme buřtíka a brzy zalehli. byli jsme unaveni. noc byla chladná, ale krásná. ze vsi dlouho srdceryvně bečely ovce, jimž bylo líto končícího dne, a štěkali psi. západ zůstával dlouho růžový, až se nakonec objevily hvězdy a my jsme za neustálého převalování odešli do říše morfeovy.

středa 19.8.

den začal pro mě už okolo čtvrté ráno, kdy jsem se probudil, vstal, rozdělal už vyhaslý oheň, hřál se u něj, zíral do plamenů, poslouchal praskání a sledoval první ranní auta na nedaleké silnici. vykonal jsem několik potřeb, málem si nechal při sušení shořet čepici a za vycházejícího slunce zase ulehl. ráno bylo půvabné jak slečna há, dlouho se probírající a mňoukající ze změti spacáku, karimatky a stanové plachty. když se nespěchá, může být i kočičí slečna v klidu.

naše cesta ten den začínala výstupem na vlčí kámen, 883 mnm vysoký zalesněný vrchol. pod ním jsme šli kolem rezervace mokřadů a na vrcholu, kam byl výstup krátký a úderný, zase přes rezervaci vlček, unikátní společenství pralesního typu. tichý vrch vlčí hory, kam už staletí nezavítal žádný vlk, mě okouzlil. cestička se kroutila plochým vrcholem, pak dlouho dolů z kopce. bylo úplné ticho. na vlčku se čas zastavil už před drahnou dobou.

pod kopcem bylo rozcestí, my jsme si zašli k prameni farské kyselky. pramen je kryt dřevěným altánem a vytéká do rybníčku, který vypadá jak jezírko smrti. úplně rezavá voda s barevnými skvrnami nepůsobí nijak vábně, ale samotný pramen je velice osvěžující. studená, čistá voda s vysokým obsahem hořčíku, mého nejoblíbenějšího minerálu, působila na nás jako životadárný balzám.

po krátkém odpočinku jsme se vraceli na rozcestí pod vlčí horou a dál po červené značce na silnici ke kladské. slečnu há bolela záda a nechtěli jsme ujít hodně kilometrů, chtěli jsme vidět hezká místa, užít si je a odpočinout si. hned za rozcestím u farské kyselky šlápl jsem málem na zmiji. byla ještě malá, ale syčela na mě srdnatě a rychle se odplazila do vyježděné koleje od nějakého nákladního lesního stroje. v ní se kroutila, útočila malou půvabnou hlavičkou, vyplazovala jazýček a syčela. ve zmatku se přeplazila přes slepýše, který pospával ve vyhřáté koleji. za vetřelkyní se jen rozespale podíval. nevím, jestli něco viděl.

cesta se pak stala poměrně pohodlnou. přes středověké strážiště obchodní cesty lesem jsme sešli na křižovatku, odkud jsme se po silnici vydali ke kladské. po čtvrthodince došli jsme k rybníku, okolo kterého vedla naučná stezka po dřevěném chodníčku. taky tam bylo krásně, ale už tam bylo dost lidí, navíc takových těch typických městských autovýletníků. no nic, ta příroda je tam skutečně nádherná. mokřadní louky, rašeliniště, lesy.

kladská je osada s několika sruby v alpském stylu z 19. století. vypadá to pěkně, ale trochu kýčovitě. jako by tam český čundrák ani nezapadal, pokud by neuměl německy s rakouským nebo švýcarským akcentem. přesto jsme si příijemně užili v jednom takovém srubu. nesl nápis myslivecká hospůdka, obsluhoval v něm bodrý pán s knírem a dobře jsme se v něm najedli i popili. pivo chodovar mě konečně přesvědčilo o své kvalitě, dvanáctka byla vynikající. slečna há si objednala pstruha po mlynářsku a jak to tak už při jejích objednávkách bývá, najedli jsme se oba. pstruh byl také výborný.

dále nás čekala asi čtyřkilometrová cesta po silnici do kynžvartu, kde jsme chtěli naše putování ten den ukončit. měli jsme už po několikáté štěstí, že větší část cesty vedla z kopce. lázně kynžvart mě osobně překvapili svou velikostí. čekal jsem město, našli jsme malé městečko, ve kterém žije 1600 obyvatel. zasedli jsme na zahrádku hospody u bučků, kde vládla příjemná letní atmosféra, na pivo chodili místní štamgasti, točil se lahodný chodovar 11 a my se nakonec s místními i zapovídali.

s těmi jsme se radili o spaní, nakonec přirozená volba padla na pruh zeleně mezi městem a zámkem. místní pán nám doporučoval umístit se u potoka, abychom mohli provádět základní hygienu. nevím přesně o čem mluvil, každopádně u potoka je největší zima a nejvíce komárů, proto jsme se již za soumraku uložili na louce ještě před potokem, shrábli si z kupky sena trochu na podestýlku a spali jsme.

čtvrtek 20.8.

žádné iluze. člověku se opravdu spí lépe doma na pohodlné matraci. venku cítíte každý hrbolek pod vámi a ve spacáku se melete jak rybka v síti. ale přežili jsme.

od rána bylo horko. šli jsme parkem podél golfového hřiště k zámku, kde přebýval kníže metternich, jedna z nejmocnějších postav evropské politiky první poloviny 19. století. od zámku pak po silnici k nádraží. na nádraží panovala bodrá atmosféra z dob metternichových. výluka znamenala čekání na autobus. během čekání vedli místní lidé tento rozhovor:

"kam ty jedeš, jirko?"

"naku...nakupovat...potřebuju...."

"utrácet zbytečný peníze, he h e he...."

"no...brambory potřebuju."

"že si nenakopeš na poli?"

"na polích už rostou jenom bolševniky, bodláky....a kopřivy."

"no bodlák je TAKY léčivá bylina....a kopřiva taky...he he he...."

(pán obrátil hovor k léčivým bylinám bez předchozího varování. jirka se zmohl už jen na informaci, že brambory nepěstuje již pět let.)

v mariánských lázních chtěli jsme najít především kavárnu. našli jsme cukrárnu a nadlábli se. pozorovali jsme při tom některé místní starší paní a jejich počínání. mariánky se mi nějak nezdály a já nevěděl proč. ale bylo to jasný. byly zásekářské. občas se to některým místům stává. visí na nich zásek jak mucholapka pod lustrem. v tu mucholapku se chytíš, nevíš jak a zmatenými pohyby lepíš se víc a víc.

my jsme šli na vlakovou zastávku město. tam bylo oznámení o výluce od 30.8. bylo 20.8. tím pádem neměl být problém. vlak měl jet za několik desítek minut. ideální příležitost doplnit zásobu minerálů. rudolfův pramen jen pár minut od stanice takovou možnost skýtal.

zpět na stanici. asi desetileté děvčátko vypráví babičce, že jedna její spolužačka je ještě tlustší než ona a vypadá jak těhotná. vlak nejede a nejede. přiběhnou dvě paní s informací, že je zřejmě výluka a náhradní autobus jezdí jinudy. celá skupina cestujících je ve zmatku. my nakonec řešíme situaci odchodem na stopa. cestou se ještě osvěžujeme u pramene sv. antoníčka.

stop se bohužel nedaří. obchvatová silnice skýtá jen málo místa pro zastavení a auta vyjíždějící z mariánských lázní nemají pro nás pochopení. slečna há odpočívá, já to zkouším asi hodinu a půl. pak velím k návratu do města. hezkou vilovou čtvrtí kolem dlouhoplochodrážního stadionu jsme došli k hlavnímu nádraží, které je také v rekonstrukci, zřejmě jako vše, co se týká železnice v okolí mariánských lázní. zásek pokračuje. všechny použitelné autobusy odjely během našeho stopování. zbývá jen vlak v půl páté. původně jsme chtěli odjet v půl jedné a dle mého propočtu jsme okolo půl páté mohli být už doma nebo se k domovu blížit. takhle budeme v osm v praze. no nic. zásek prostě. prostě zásek. zbytek času jsme trávili v malé pizzerii u nádraží. pak samozřejmě výluka, autobus do plané a vlak do prahy. co se dělo v našem kupé mezi rokycany a prahou zůstane jen mezi mnou a slečnou há. v praze ještě pivko, setkání s bohoušem v hospodě ve studentské, zachycení boltova rekordu na 200 m cestou na toaletu a bus domů.

jeden z nejhezčích čundrů mého života skončil. moc jsme si ho užili, viděli jsme krásné přírodní úkazy, zažili legraci a vůbec se neprudili a nehádali. slavkovský les mohu každému cestovateli, turistovi i čundrákovi doporučit. já se zase budu těšit na další akce se slečnou há.

všechny obrázky zde uveřejněné jsou stažené z internetu a pravděpodobně podléhají nějakým autorským právům. je to tím, že nefotíme.