S chtonickými božstvy v patách aneb Obcházení Kutné Hory

Zcela výjimečná stavba ve vsi Grunta ztracené v jiném světě někde mezi Kolínem a Kutnou Horou byla cílem našeho výletu, který začal na kutnohorském hřbitově, kam jsme šikovně dojeli autobusem z Kolína a vyhnuli se přechodu KH. Na zhruba desetikilometrové trase nás čekalo několik zajímavých zastávek a objevů. Hlavním objektem našeho zájmu byl kostel Nanebevzetí Panny Marie v Gruntě.

 

Zcela jistě na Hřbitově u Všech svatých v Kutné Hoře zachytila se naší výpravy chtonická božstva a držela se nás až do samého závěru. Tento hřbitovní areál s historií sahající až do 14. století je příjemným parkem plným stromů a zajímavých náhrobků. K nejcennějším patří hrob malíře Felixe Jeneweina, některé měšťanské hroby a také novogotická hrobka rodiny operní zpěvačky Evy Randové. K moderním náhrobkům patří například dílo současného sochaře Ivana Erbena. V 80. letech 20. století byla postavena nová smuteční síň, projekt doc. Ing. arch. Vladimíra Suskeho, CSc. a Ing. arch. Vladislava Marka z Projektovaného a vývojového ústavu stavební fakulty ČVUT v Praze. Ačkoli projekt byl vypracován v roce 1974, stavba byla dokončena až roku 1986. Na další cestu nás vyprovázela socha Krista Pastýře na hrobě důstojného pána Josefa Miromila Pohořelého. Doufali jsme, že my na této výpravě nepohoříme.

Prošli jsme rychle několika ulicemi na okraji města a vešli do mělkého údolíčka, kterému se říká Sklenářův dolík. Jedná se o lesopark, který se díky několika kutnohorským organizacím proměnil v odpočinkové místo pro veřejnost. Byly zde vybudovány cesty s prašným povrchem, vznikla naučná stezka a několik odpočinkových míst se stoly a lavičkami. Původně stával na tomto místě lom na kámen a to už ve středověku. Po vyčerpání lomu patřila lokalita různým majitelům a po jednom z nich, sklenáři Svobodovi, byl pojmenován. Z březové aleje nad dolíkem se nám otevřel výhled do rovinaté krajiny, ze které se vypíná do výšky 471 mnm vrch Vysoká se zříceninou barokního letohrádku a moderní rozhlednou.

Definitivně jsme ztratili hlavu na křižovatce u Bezhlavého Jána a dostali se do plné moci chtonických bytostí. Při staré cestě do Červených Peček, na křižovatce s cestou na Přítoky stojí barokní socha sv. Jana s Nepomuckého s klečící postavou Almužníka a erbem mecenáše na podstavci. Velice hodnotná památka, avšak postava sv. Jana v průběhu let přišla o svou hlavu. Přesto statečně střeží cestu a připomíná pocestným, aby prožili svůj život v pokoře, neboť nemohou vědět, kdy a jak přijdou o hlavu svoji. My však museli jsme opustit toto působivé místo a bloudit někde mezi Velkým Kuklíkem a Malým Kuklíkem, krajinné vyvýšenině, mezi jejímž vrcholy se prostor napíná do lučních prostor a prudké podzimní slunce šálí zrak. Navíc Malý Kuklík je vyšší než Velký, takže tam můžete chodit pořád dokola, jak hrdinové děsivého románu Jozefa Kariky Trhlina. Zde jak v snách hleděli jsme na město v oparu hluboko dole pod námi.

Vymotali jsme se z nástrah obou Kuklíků za příšerného smíchu chtonických bytostí a pod silnicí na Červené Pečky scházeli jsme do údolí. Okolo nás se začaly objevovat památky na důlní činnost. Celá tato oblast byla ve středověku poddolována mnoha štolami ve snaze vytěžit stříbrný potenciál do mrtě. Podél terasovitých polí jak po schodech bájných obrů sestupovali jsme ke vsi zalité slunečním světlem. Z údolí trčely k obloze hroty věží kostela jak kopí římských vojáků napřažená ke Kristu na kříži trpícímu. Magii okamžiku nelze vypsat. Druhou stranu údolí uzavírá vrch Sukov, podél nějž jsme později stoupali směrem ke Kaňku.

Grunta je poměrně malá vesnice téměř až podhorského charakteru se snědým černovlasým obyvatelstvem zřejmě osmanského původu. Původní kostel zde stál od středověku a byl duchovním centrem místních horníků. Avšak provrtané podloží zde kostel jen tak neudrží. Původní kostel byl ve špatném stavu stržen a nahrazen velice sebevědomou stavbou v neorománském slohu se secesními prvky. Autorem projektu byl architekt a stavební úředník Rudolf Vomáčka, který se více věnoval úřední činnosti, ale přesto po něm zbylo několik zajímavých staveb. Kromě kostela Nanebevzetí Panny Marie v Gruntě jsou to kostely sv. Prokopa v Praze - Braníku, v Nýřanech u Plzně a také hřbitovní kaple stejného jména v Charvatcích u Budyně nad Ohří. Vraťme se ale do Grunty. Mohutná trojlodní bazilika obklopena hřbitovem a hřbitovní zdí s bránou jako by vypadla z anglického novogotického horroru nebo z příběhů o Harry Poterovi. Místo je to nesmírně působivé, ale pozor, kostel musí být neustále opravován, neboť se zde neustále narušuje statika podobně jako tomu bylo u jeho předchůdce.

Po malém občerstvení v obci za stálého dozoru místních Osmanů jezdících na malých traktorech, kdy jsme z toho všeho už málem chytli horkou fantas, jsme se vydali dále. Stoupali jsme ke Kaňku, zdáli nám mával svou věží kostel sv. Vavřince a poseděli chvilku ve vsi na zastávce. Kaňk je dnes městská čtvrť Kutné Hory, ale bývala to významná hornická obec, v roce 1621 dokonce povýšena na královské horní město, tedy na stejnou úroveň jak Kutná Hora. Těžilo se zde až do 20. století, neboť v okolí nebyla jen naleziště stříbra, ale také arsenu, mědi, zinkových a olověných rud. Stoupali jsme pak dále na dvojvrší tohoto rudami protkaného kopce. Na vyšším vrcholu stojí vysílač, na nižším restaurace a rozhledna. Restaurace nás nelákala, ale rozhledna ano. Kaňk je poměrně strašidelné místo a opět jsme měli pocit, že jsme v horách a ne na kopci, který nenarostl ani do čtyř stovek metrů nad mořem. Odměnou za naše úsilí nám ovšem byl rozhled z kavárny umístěné na vrcholu rozhledny. Slunce pomalu začalo klesat k obzoru a my jsme si vychutnávali čaj a pohledy na Kutnou Horu i na protější vrchol Kaňku.

Zbývala poslední etapa cesty, kterou podporoval ozývající se žaludek. Scházeli jsme po severní straně Kaňku a cestou potkávali smečky dětí i psů. Chtonická božstva jsme zanechali příhodně cestou ve velké důlní propadlině. Pod kopcem jsme přešli silnici a ocitli se v Hlízově. Od této vsi jsme si slibovali občerstvení v podobě pivovaru, který sídlí v hospodářských budovách místního zámku. Zámek tu je, pivovar také. Pivovar velice příjemný a odpočinutí bylo potřebné. K jídlu měli bohužel jen klobásu, kterou jsme nepohrdli a která nás spolu s místním pivem přiváděla zpět z tajemného a příznačného světa do běžné normality. Navštivte Gruntu a Kaňk, nejlépe pěšky, abyste sami zažili ten pocit, že se nacházíte úplně mimo ten běžný čas a prostor, kde trávíte své všední dny.