Párek postřehů

Dneska jsem si zase připomněl, co často vídávám. Pán hrnoucí se u supermarketu pro vozík, v tváři má kombinaci uštvaného a zoufalého výrazu. Hrne se nahrbený, celý nakřivo, mysl zaměstnaná vlastním úkol nakupovat. Samooka nastupují otázky: Z čeho a proč je ten člověk zoufalý a z čeho a proč uštvaný. Zahlcení staráním se o vlastní místečko v krysičkovém závodě způsobuje absolutní blokaci mysli, těla i duše. Zoufalství snahy o něco, snahy jako životní hnací síly a uštvanost jejím nenaplněním. A není to otázka generační. Kdo je neschopen uvědomovat si existenci nadhledu a odtažitého pocitu při pozorování okolí v mládí, nebývá toho často schopen ani v stáří.

------------

Dříve mohl jsem si svobodně volit, zda sen, který se mi zdál, bude zaznamenán, či nikoli. Nyní už drahně měsíců pečlivě pozoruji ranní chaos v hlavě, ale dohromady z té změti špionáže, adventur a tajemných společenských dramat nic nesestavím. Říkám si, že by to mohlo být tím, že ještě před pár lety míval jsem čas dny a noci prospat dle svého řízení. A teď prostě nemám čas. Nemám čas dosnít, sen poválet za očima, pomalu při probíráni projít jej tak daleko do minulosti, co to jen jde, a zformovat ho do příběhu.Příliš mě to netěší. Patří to k běžnému přemílání svobodného individua stereotypem reality. Vstávání ve stejný čas, případně ve směnném režimu, neustálá únava z pracovního procesu a pocit nedospalosti, to vše ruší člověka v zformování a zapamatování svých snových zážitků. Já tím přicházím o kus sebe, o příběhy, které mi civilní život nedá prožít, o vzrušení i zábavu, o část svého nevědomí, která by mi mohla pomoci lépe prožívat úroveň vědomou.

Ale třeba je to všechno jinak a já už prostě začínám senilnět a mozek mi nepracuje tak, jak pracoval dřív.