Jičínem s manuálem nejen po stopách Čeňka Musila

Jičín zná každý. Máme ho spojený s pohádkami, Rumcajsem, Valdštejnem, cestou do Krkonoš. Je to město okresního významu, velikostí srovnatelné se Slaným. Valdštejn z něj chtěl udělat hlavní město svého státu ve státě a díky tomu tu najdeme několik památek na jeho dobu. Ale víme, že Valdštejnova sláva neměla dlouhého trvání, a ještě v polovině 19. století byl Jičín ospalým provinčním městečkem. Rozvoj průmyslu, obchodu a dopravy provázený rozvojem školství vylepšil obraz Jičína jako střediska podkrkonošské oblasti a do nové éry Československé republiky vstupuje Jičín jako sídlo mnoha úřadů a škol a také jako významné centrum turistického ruchu a vstupní brána do Českého ráje. Po první světové válce se sem stěhuje mladý architekt Čeněk Musil, rodák z Kolína, a otevírá si tu projekční kancelář. Do smutného konce první republiky dokáže proměnit tvář celého města, podle jeho projektů se tu postaví desítky budov, soukromých i veřejných a na základě jeho plánů se postaví celé nové čtvrti. Vycházku nám zorganizoval můj starý kamarád Honza Janatka, v posledních dvaceti letech jedna z nejvýznamnějších postav veřejného života města Sobotka. Inspiroval se výjimečným počinem obvyklým spíše u větších měst jako Brno nebo Plzeň, a to Jičínským architektonickým manuálem.  I pro mě to byl samozřejmě základní zdroj při tvorbě tohoto příspěvku. Pojďme začít, kde jinde, než na Valdštejnově náměstí, centrálním prostoru města. Tady najdeme nejen památky na valdštejnskou dobu, jako je zámek a kostel sv. Jakuba většího, který byl ovšem dostavěn až několik desetiletí po Valdštejnově smrti, ale také Valdickou bránu, jednu z dominant města, jejíž podoba se do dnešního tvaru ustalovala postupně během mnoha století, barokní mariánský sloup a empírovou Korunovační kašnu, postavenou roku 1836 na počest průjezdu Ferdinada V. městem cestou na korunovaci českým králem. A tady najdeme první stopu Čeňka Musila na naší procházce. Byl to právě jeho nápad a realizace umístit do prostoru bývalé kašny meteorologický sloup. Stalo se tak roku 1936.

Hlavní obchodní a nejvýstavnější ulicí v Jičíně byla Husova třída. Dnes je o víkendu polomrtvá, jak už to tak na bývalých hlavních třídách někdy bývá. Stojí tu obchodní domy, hotely, úřady a měšťanské domy. Krásný novorenesanční dům, na jehož původ jsem nepřišel, Musilova přestavba hotelu Paříž a hotel Praha, secesní budova od stavitele a úspěšného podnikatele Antonína Holečka, který mohl svůj vysněný hotel postavit až po dlouhých bojích s úřady. Za křižovatkou s Tyršovou ulicí stojí zajímavý dům se sgrafity. Nechal si ho postavit rukavičkář a český vlastenec Čeněk Bělohoubek v roce 1910. Projekt od místního zednického a tesařského mistra Josefa Novotného se secesní výzdobou na průčelí doplnil sgrafity Bedřich Kavánek, mladoboleslavský malíř a později dlouholetý tamní výtvarný pedagog. Celé průčelí se sgrafity nedošlo za 115 let od vytvoření žádných podstatných změn, ani výrazně negativních, ani nijakých restaurátorských prácí. V menších bočních polích tu najdeme rostlinné motivy a na větších plochách mezi okny se nacházejí dva figurální výjevy s postavami Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského. Měšťan a později průkopnický podnikatel v oblasti elektrotechniky Čeněk Bělohoubek tím demonstroval své protirakouské a protiklerikální smýšlení. Jakou krásnou formou vyjádřen politický názor!

Bloky ve svahu pod Husovou ulicí jsou tvořeny zejména veřejnými budovami a činžovními domy. Na mnohých z nich se podílel Čeněk Musil. Jeho studentský dům z roku 1926 v kotěrovském duchu skýtal zázemí středoškolským studentům ve volném čase. Postupně se proměnil v knihovnu a v současnosti prochází přestavbou. Hotel Hušek s elegantním kruhovým nárožním vstupem by se neztratil v jakémkoli evropském velkém městě. Puristická stavba z roku 1928 patří k nejlepším Musilovým stavbám. Bohužel majitel hotelu Rudolf Hušek přecenil své síly, budova měnila majitele a byla několikrát upravována. Ztratila tím poněkud svůj elegantní šmrnc. Při úpravách náměstíčka před hotelem na konci minulého století zde byla umístěna pískovcová kruhová fontána.

Dalším Musilovým projektem v Denisově ulici byla přestavba objektu rolnické školy pro potřeby nově založené hospodyňské školy. K původní budově, postavené na pozemku darovaném městem podle návrhu tehdejšího městského inženýra Bedřicha Peka v letech 1894–1896, byly přistavěny dvě nové části. Vznikla tak budova o dvou různých traktech sjednocená moderní fasádou. Čeněk Musil v tomto projektu naposledy použil prvky neoklasicismu a individualistické moderny, takové, jaké užil v návrhu Studentského domu v sousedství. Zajímavým prvkem je pískovcový vstupní portikus s cihlovou atikou a dvěma alegorickými sochami od hořického sochaře Antonína Máry. Na protějším rohu ulic Denisovy a Českých bratří stojí další Musilova realizace projektu. Je to dům s nádherným názvem: Činžovní dům státních poštovních gážistů. Stavba domu byla povolena z výnosu losové akce Ministerstva veřejných prací Československého státu Stavebnímu družstvu dělnických a rodinných domků pro Jičín a okolí v roce 1925. Architekt Musil tu původní neoklasicistní návrh zavrhnul a nakonec vytvořil skvělou puristickou stavbu odkazující k těm nejlepším českým architektům tohoto směru. Čeněk Musil vytvořil i návrh protějšího Husova sboru. O výstavbě se uvažovalo od poloviny 20. let, Musil zařadil budovu sboru do městského plánu, ale nakonec byl až v roce 1936 realizován projekt Františka Novotného. 

Tyršova ulice vedoucí na sever od Husovy je plná pěkných činžovních domů ve slohu secesním i z období první republiky. Ty starší projektoval zejména Antonín Holeček, který už v roce 1896 prozíravě zakoupil několik pozemků při západní straně plánované nové ulice. Na těchto pozemcích pak postupně vystavěl řadové domy. Další domy byly postaveny podle návrhu Čeňka Musila, jako například činžovní domy pro Stavební družstvo dělnických a rodinných domků pro Jičín a okolí nebo dům vrchní rady krajského soudu Františka Vlacha z roku 1928. Dům je jedním z mála příkladů objektů dochovaných v původním stavu, a to včetně interiéru. 

Přešli jsme Revoluční třídu, která je hlavní spojnicí Jičína s Valdicemi. V jejím středu byla ve valdštejnských dobách, dávno předtím než se cesta stala ulicí a pojmenována po bůhvíjaké revoluci, vysázena lipová alej, jeden ze symbolů města Jičína. Na východní straně od aleje plánoval architekt Musil vystavět celou čtvrť s centrálním husitským kostelem. Tento projekt nebyl realizován a Tyršova ulice plná krásných domů tak končí trochu rozpačitě proti sámošce, která byla vystavěna pro sídliště už z druhé poloviny 20. století. Za lipovou alejí jsme obešli areál bývalých kasáren a dostali se do čtvrti, kterou se Čeňku Musilovi podařilo realizovat s velice kvalitním výsledkem. Zahradní město v mírném svahu pod vrchem Čeřovka, kde stojí už od roku 1843 rozhledna Milohlídka a který pokrývá lesopark. Čeněk Musil nechal kopec v soustředných kruzích obíhat pěti novými ulicemi. navázal tak na podobné projekty zahradních měst podle anglického vzoru podobně jako třeba Jan Kotěra, Jaroslav Vondrák nebo Jindřich Freiwald ve Zlíně, v Praze na Ořechovce, v Kolíně Zálabí nebo v Lounech. První domy kolonie Čeřovka stavěli soukromníci sdružení do Stavebního družstva dělnických a rodinných domků pro Jičín a okolí v letech 1927–1928. Postupně zde byly postaveny desítky domů, z nichž mnohé nesou jasný rukopis architekta Musila. Po druhé světové válce přibyl v horní části pod vrchem parčík s pomníkem padlým rudoarmějcům. Je to vlastně malý vojenský hřbitov, kde nalezlo své věčné spočinutí 36 příslušníků Rudé armády a ruských zajatců padlých v roce 1945. Na konci Foersterovy ulice pak byl v roce 1959 odhalen pomník hudebního skladatele Josefa Bohuslava Foerstera od sochaře Josefa Bílka. Bronzová busta byla v roce 2012 ukradena a nahrazena kopií. Ráz čtvrti narušila výstavba ze 70. - 80. let, kdy byla v ulici Leoše Janáčka vystavěna řada jednoduchých rodinných domků a budova obchodu.

 

 

 

Pod Čeřovkou jsme se kolem nemocnice vraceli do města. I nemocnice spadala do Musilových plánů a v rámci první fáze výstavby komplexu budov byla v severozápadním rohu areálu postavena márnice. Jedná se o jednu z nejsofistikovanějších Musilových staveb, o objekt naplněný symbolickými významy. Jednoduchá a zároveň rafinovaná stavba ukrývá zároveň tehdy moderně vybavené pracovny. Ve východním křídle se nacházela márnice pro obyčejné nemoci a oddělená márnice určená infekčním nemocem. Do západního křídla byla umístěna pitevna, laboratoř a koupelna. Márnice se obrací průčelím do malého náměstíčka, které je posazené nakoso na Foersterovu ulici. Výše zmíněná výstavba řadových rodinných domků tuto koncepci narušila. Další Musilovou realizací v těsném sousedství nemocnice je budova Zemědělské nemocenské pojišťovny. Budova s nárožím ve tvaru válce se vstupem a třemi pásy luxferů byla postavena v roce 1939.

Z Jiráskovy ulice vešli jsme zpět do starého města. Prošli uličkou Na Příkopech a ocitli se v klidném zákoutí za synagogou. O židovském osídlení snad zase příště, třeba i s návštěvou židovského hřbitova, tady zmíníme jen synagogu. Pochází z 18. století, ale v roce 1840 byla poničena požárem, byla pak opravena  a dostala novou klasicistní výmalbu. Interiér jsme neviděli a pokračovali na náměstí. Malebné podloubí na Valdštejnově náměstí hrálo s podzimním sluníčkem hru na světla a stíny. 

V Chelčického ulici se středověkými domy s pokračujícím podloubím z náměstí jsme se občerstvili u výborného jičínského piva a zahájili poslední etapu vycházky. Začínala ve Školní ulici a vedla okolo rozsáhlé školní budovy budované od konce 19. století. Pokračovala okolo zámeckého parku, který získal současnou podobu po dokončení rozsáhlých úprav v roce 2010, které se opíraly o původní návrh Čeňka Musila z roku 1937. Pod parkem přes ulici 17. listopadu stojí budova Masarykovy veřejné obchodní školy, která byla podle Musilových plánů postavena v letech 1929 - 1931. I když se architekt Musil v tomto projektu přiklonil k principům funkcionalismu, nadále je zde patrná inspirace racionální architekturou Jana Kotěry, na první pohled zřejmá zejména v použití režného cihlového zdiva nebo půdorysném řešení posluchárny. Na vchodem byla umístěna bronzová socha Merkura od jičínského sochaře Josefa Vašaty. Cestou k autu jsem si ještě vyfotil normalizační budovu městského úřadu. 

Ještě to ale nebylo všechno. Za několika posledními skvosty jsme se přesunuli autem na Holínské předměstí do ulice M. Koněva (ano, takhle je to oficiálně nazváno, jako kdyby se Koněv jmenoval Mírek nebo Míla). Tady stojí v zahradách krásné vilky z počátku 20. století. Jejich stavitelé byli většinou místního praktici bez řádného architektonické vzdělání a mohli se inspirovat podobnými stavbami, které o pár let dříve vznikaly např. v nedalekém Hradci Králové, i když žádný konkrétní takový příklad znám není. Domy kombinují prvky historismu a secese, jsou často romantického vzhledu s věžičkami a arkýři. Je to například dům Kateřiny Seifertové z roku 1908. Návrh novostavby vypracoval jičínský stavitel Karel Mareš, který stavbu pravděpodobně také realizoval. Stavba vilky je zajímavou kombinací neorenesančních a secesních prvků. Podobně další vily v ulici. Zajímavou výjimku tvoří Jakubcova vila. V roce 1911 koupili okresní soudce v Jičíně Josef Jakubec a jeho manželka Růžena pozemek v zahradě slečny Theodory Němcové a na něm si postavili ve své době výjimečnou vilu. Tento dům je jedinečný tím, že jde o první kubistickou stavbu Pavla Janáka a také proto, že byl realizován v Jičíně, ačkoliv kubistické stavby mimo Prahu se objevovaly jen ojediněle. Hmota stavby má v principu formu krychle, avšak její zkosená nároží a četné kosé plochy narušují její pravoúhlost a jednotvárnost vyvolanou rovnými stěnami. Nápaditě upravené příčle oken a dveří spolu s meziokenními sloupky a špaletami navozují iluzi krystalických forem. Dveřní portál hlavního vstupu včetně dveřního křídla je také kubistický. Dům na první pohled nemusí zaujmout, ale při bližším zaměření vyvstanou všech slohové detaily. A to byl skutečně poslední dům, který jsem si na velice výživné vycházce po architektiře Jičína vyfotil. Velký dík patří Honzovi, který nás Jičínem provedl, a také autorům Jičínského architektonického manuálu, jejichž zásluhou se můžeme o Jičíně dozvídat tolik zajímavého.