Podzimní prázdniny

jsou teďky takový hektický dny, že jsem za celý týden se nedostal k sepsání povídání o podzimních prázdninách. podzimní prázdniny totiž jsou moc milá záležitost. a navíc se mi do toho nabalila spousta věcí, který se staly za první listopadový týden. on taky byl zase utah. v pondělí večer. některý věci se rozjely tak, že mi to až nebylo milý. jedná se samozřejmě o peníze, trvale průserové.

jinak teda opět se potvrdilo, že stopovat na státní svátek je nejistý podnik. navíc ve slaným se směrem na litoměřice stopuje u hřbitova a svátek republiky si český národ pojí s dušičkama, čímž politický svátek nahradil křesťanské všechny svaté a plní teď i on službu zvyku pohanskému. takže máme mraky řidičů, který svý auta otáčej přímo před náma a parkujou, aby mohli odběhnout na hrob své přízně. často seděli v těch autech lidi, který vypadali, že už na tom hřbitově zůstanou. celkově ta squadra působila bizarně. čas jsme si se slečnou há krátili plkáním a glosováním situací. za celou hodinu a čtvrt projely desítky aut, které nás mohly odvézt kamkoli blíže našemu cíli. ale zastavilo nám až velké auto, ve kterém seděli tři šedesátníci, řidič Míra, takovej veselej pán s šedivou kozlí bradkou, paní Jaruš vedle něj a vzadu pani, která provedla kratší výslech a pak už se soustředila na své spolucestující:

"To sou barvy podzimu, viď Jaruš...."

a pak se bavili o Liborovi a Lence, a řidič Míra radostně pomektával, když paní Jaruš vyprávěla, jak táta byl zrovna na dvorku, když se něco stalo. byli moc hodní. odvezli nás až do liťáku. celý den bylo dusné teplo, na konec října nezvyklé. v litoměřicích na náměstí vyzvedl nás radja a odvezl k sobě na sídlo na čeřeniště. čeřeniště je malebná vesnička uprostřed kopců českýho středohoří mezi právě litoměřicema a ústím.

okolí vévodí rozhledna na vrchu varhošť. na varhošti jsem byl už asi pětkrát, možná i vícekrát. i tentokrát jsme na něj vyrazili. výlet na varhošť, stejně jako celý ten výlet do čeřeniště byl se slečnou há velice příjemnou událostí. všude v čeřeništi byla spousta neočesaných švestek a celé plochy se modraly, jak stromy se prohýbaly pod náporem šťavnatých plodů. usadit se tu, pást ovce a kozy, dělat ohně a z těch švestek pálit slivovici. bylo by to krásné. ale teď to dělat nebudu. z varhoště byl úžasný výhled. nad námi pluly rychlým větrem tmavé mraky, za litoměřicemi v rovině bylo jasno a milešovská část středohoří se jevila jako temné kužele hor z pána prstenů. slunce se nad nimi tříštilo v mezerách mraků a stínovalo hory do fantastického obrazu.

rozhledna se trochu houpala, což mě bylo nepříjemný vždycky, když jsem tam byl. ale teď naštěstí nefoukal tak silný vítr. pozorovali jsme tatínka s dvěma chlapci, kterej vůbec svou úlohu zřejmě rozvedeného otce, který si děti "půjčil", vůbec nezvládal. choval se panovačně, nakazoval a přikazoval a kluky pořád peskoval. bylo to trapný. ten chlap byl citově tak v prdeli, že už se ani nenamáhal hledat nějakou jemnost ani respekt.

celý ty dva a půl dne u radji byly moc příjemný. čekala nás ještě procházka rytinou soutěskou dolů do sebuzína. na vlak, jak jsme si mysleli. procházka to byla nádherná. cestička přešla potok, pak se zvedala nad něj nad soutěsku a postupně klesala do údolí labe. slunce krásně hřálo a barvilo listí jak cvok, co vykrad barvy laky.

"To by Jaruš koukala na ty barvy," připomněla slečna há.

už skoro dole jsme vyšli z lesa a šli přes plácek, kde byly nějaké budovy, jestli lesní správy nebo čí. potom cesta zase vešla pod stromy. na tom konci se něco hýbalo. odhadoval jsem to na velblouda, pak na pštrosa, nakonec to byl daněk. zažili jsme zvláštní okamžik, kdy volně se pohybující daněk s pěkným lopatkovím neutekl před námi, nýbrž se pokojně pásl pár metrů od cesty, po které jsme šli, tak zblízka nevěřícně na něj zírajíce. pamětliv toho, co se říká o plachých srnách a jelenech, měl jsem trochu obavy, ale zvíře působilo až poloochočeným dojmem a nemělo zřetelně nijakých agresivních hnutí v parohaté své hlavě.

do sebuzína jsme dorazili přec jen o fous později. už jsme skoro klusali, už měla slečna há tvářičky celé červené, ale teprve jsme museli po silnici na autobusovou zastávku, pak bylo ještě pár minut do kopce na vlak. byla minuta do odjezdu. navrhl jsem zůstat a zkusit stop. pokud bychom nechtěli spoléhat na zpoždění, cesta do kopce jevila se už zbytečnou. navíc jsme zjistili, že nám jede za čtyřicet minut bus.

opět se ukázalo, že stop a fotbal nemají logiku. za těch čtyřicet minut projelo snad sto aut, z nichž spousta byla obsazena jen řidičem, a dá se předpokládat, že spousta také jela do litoměřic. leč jeli jsme nakonec tím autobusem. cestou zažili jsme malou dramatickou příhodu, kdy jsme se ve vsi vyhýbali s náklaďákem na knop v úzkém místě. v litoměřicích jsme měli přes půl hodiny do autobusu do budyně. do slaného nejezdí už nijaký. rychle se stmívalo. jakmile se čas vrátí na původní počítání, stmívá se velice rychle. do budyně dorazili jsme už za tmy. ale měli jsme štěstí. vzala nás po pár minutách blonďatá paní ze šlapanic. a že nám by mohl prý jet autobus do sla. zkusili jsme ve šlapanicích stopovat, ale autobus se skutečně vynořil ze vsi. zastavil nám, i když zastávka, na který jsme stáli, byla vlastně zastávka právě pro ty autobusy z litoměřic, který už nejezděj.

na čeřeništi načerpali jsme sil. čerstvý vzduch, krásná příroda, příjemné podzimní počasí. jak říkám, podzimní prázdniny jsou velice milá záležitost.

hezký příspěvek o varhošti je zde.

pátek jsme se slečnou há zakončili v kavárně na komendě a bylo to moc příjemné. pili jsme víno, dostali se do příjemně uvolněné nálady a bylo všecko, jak má být. v sobotu jsem pak šel ještě na pivo s pepou protivou a skončil s habánem v kufru. ale to je už zase jiná historka.

další dny přituhlo. počasím i věcma kolem. napíšu o tom snad taky něco.