Výlet na Budeč a Okoř

Pokud vyjdete ve Slaném na náhorní plošinu, na které je slánské letiště, při pohledu na východ uvidíte v dálce zalesněný vrch. Dlouho jsem si myslel, že je to Budeč, ale je to zřejmě kopec hned vedle Budče. Každopádně místo spojené s počátky českého státu a stále zahalené tajemstvím leží na dohled Slaného. Ideální využít Budče i blízké Okoře k předjarnímu výletu, jehož cílem je hlavně provětrat hlavu zatíženou zimními depresemi.

Variant dopravy je více. Dá se jet vlakem do Kralup a odtud jít pěšky přes Otvovice do Zákolan, případně přichází v úvahu varianta pokračovat vlakem až do Zákolan. Do Zákolan se dá také vlakem dojet z druhé strany, od Brandýska, kam se dá dojet ze Slaného autobusem.

My jsme si se slečnou Há vybrali právě tuto variantu. V sobotu před osmou jsem vyběhl do města nakoupit jídlo na svačinu a v deset hodin jsme vyráželi. Autobus nás vyvezl okolo pcherských větrníků a přes vesnici Theodor do Brandýska, kde jsme vystoupili u nádraží. Měli jsme slabou půlhodinku na malé občerstvení. Vlak přijel přesně a já jsem si uvědomil, že touto blízkou železniční tratí jsem nikdy nejel. Kousek na Brandýskem se trať ponořila do údolíčka, ze kterého se začaly zvedat zalesněné hřbety. Ráz krajiny se prudce změnil. Když jsme přijeli do Zákolan, měl jsem pocit, že jsem v nějakém zapomenutém podhorském městečku někde mezi Žacléřem a Železným Brodem. Vše tam vypadalo jak ze šedesátých let 20. století. Šedivý dojem nezlepšila ani socha Antonína Zápotockého na návsi. Kousek nad ní, na odbočce k Budči, stojí rodný dům tohoto bolševického funkcionáře a prezidenta komunistického Československa.

Antonín Zápotocký měl levičáctví v krvi, jeho otec byl levicový novinář a básník, organizátor různých táborů lidu. Sám Antonín Zápotocký se od mládí angažoval v dělnickém hnutí. V letech 1922 - 25 byl generálním tajemníkem KSČ. Organizoval rudé odbory a byl mimo jiné jedním z organizátorů Mostecké stávky. Svou image vylepšoval hraním na harmoniku po hospodách. Přestože se vyučil kameníkem, za první republiky už se věnoval víceméně jen funkcionářské činnosti. Po okupaci se pokusil emigrovat do Sovětského Svazu, ale byl zadržen, vězněn na Pankráci a pak v koncentračním táboře Sachsenhausen. Byl zřejmě Němci přinucen ke spolupráci, vykonával funkci kápa a podílel se umrtích ostatních vězňů. Tento cejch nikdy nepřiznal a nikdy se o tom oficiálně nemluvilo. Jako každý komunista neměl problém své nemorální činy zamlčet. Nikdy nebyl za svou činnost v době války potrestán. Po komunistickém převratu v roce 1948 se stal předsedou vlády a po smrti ochlasty a syfilitika Gottwalda i prezidentem republiky. Za jeho vlády došlo k měnové reformě, která ožebračila většinu národa. Byl ovládán stranickým aparátem, který mu znemožnil provést aspoň některé ústupky vůči dělníkům, z jejichž řad pocházel. Bývá na něj pohlíženo jako na laskavého "tátu dělníků", kterým ale nebyl.

Cesta na Budeč se nad vesnicí kroutí okolo křížku, který tu nechal postavit jeden pán jako dík za to, že se mu nic nestalo, když havaroval s povozem. Stoupání na sám vrchol je velice příjemné. Budeč je náhorní plošina, na níž jsou stále patrny pozůstatky bývalého hradiště. Mám hradiště rád. Skýtají otevřený prostor a nebývají zatížena úzkostí a malostí údolních vesniček. I na Budči dýchlo to na mě svobodou a rozletem. Skrz dolní "bránu" došli jsme na akropoli bývalého hradiště. O jeho předkřesťanském účelu není nikde ani zmínka, snad by se katolická církev zhroutila, kdyby tu byla jiná cedulka než oznámení bohoslužeb a poutí. Ale my tušíme, že význam Budče překračuje křesťanskou historii v Čechách.

Budeč je klidné místo vhodné na rozjímání a meditaci. Existence hradiště je doložena od 8. století, ale nebudeme se bát v tomto nezávazném článku propustit uzdu hypotézám a domněnkám. Slované, jako všichni Indoevropané, dělili společnost na vrstvy neboli kasty. Kasta bojovníků, z té pocházel i "kníže", tedy náčelník, vrstva kněžská, starající se o duchovní záležitosti, a vrstva prostého lidu.Bylo běžné, že kněžská vrstva, uchovávající dávná tajemství, předávala si svoje vědomosti ve specializovaných školách. Tyto školy dnes při vykopávkách vypadají jako hradiště. S tím rozdílem, že na nich nejsou nalezeny stopy běžného rodinného a společenského života. Byla určena jen pro vzdělávání. Nepochybuji, že taková škola byla například na hradišti Rovina u známých kounovských řad. Její součástí byla velká observatoř. Jiná taková škola mohla být právě na Budči. Světské centrum předslovanského osídlení bylo na Závisti, další místa na dnešním území Prahy byla také osídlena, a nedaleko vzdálená, ale dobře ukrytá Budeč mohla starým kněžím vyhovovat. Navíc podle magické geometrie měla Budeč přímou sovislost s energetickými čarami vedoucími z Řípu, posvátné hory české kotliny. Tato škola mohla předávat své vědomosti napříč kmeny a národy, které se usídlily v české kotlině. Tedy i mezi Slovany. Jak dlouho ovládali tzv. Přemyslovci střední Čechy také nevíme. Každopádně i za jejich časů mohla Budeč sloužit jako škola pro kněží. Ozvěny paměti na tuto školu nalezneme v legendách o sv. Václavovi. Prý chodil na Budeč do křesťanské školy. O počátcích křesťanství a o předchozích desetiletích nevíme prakticky nic. V Čechách určitě musela proběhnout velká změna s příchodem křesťanství doprovázená možná sociálními otřesy. Traduje se, že proti knížeti Bořivojovi vypukla vzpoura, když se vrátil ze křtu z Moravy. Kníže Spytihněv pak vystavěl rotundu na Budči. Chtěl tím dokázat, že Budeč už není pohanská škola kněží, ale křesťanské místo? Nevíme, fakt je ten, že ze slovanských posvátných míst stávala se často místa křesťanského kultu, jako třeba v Dobrši u Strakonic, kde stojí křesťanský kostelík přímo v posvátném háji.

Na Budči bylo prázdno a chladno, ale příjemně. Po krátkém zastavení sešli jsme z hradiště do údolí a mezi kopci putovali jsme dál. Cestou jsme pozorovali cyklisty, zdolávající prudký vrch naproti. Poté, kdy jsme potkali jezdce na koních a já prohlásil, že těhotná klisna nosí v břiše jehňátko, usoudil jsem, že bych se už neměl k ničemu vyjadřovat. Takže i tento článek berte s rezervou. Šli jsme podél Zákolanského potoka až k viaduktu, který nás ohromil. Z Encyklopedie mostů se dovídáme: Kamenný dvouobloukový most v lokalitě zvané "U Hermanky" je z roku 1873. Střední pilíř je 12,2 metru vysoký. Místo krajních opěr jsou vyzděny dvě uzavřené komory. Most je na trati č. 121 Hostivice-Podlešín a vede přes Zákolanský potok. Zdivo mostu je z místního lomového kamene, klenáky z opracovaných pískovcových kvádrů. Most je v mírném půdorysném zakřivení, trať na mostě klesá. Jeho výška kolísá kolem 19 metrů. Originální zděné zábradlí je poškozeno.

Zde je obrázek viaduktu ukořistěný ze sítě:

Za viaduktem je krásně rekonstruovaný Nový mlýn, ostatně mlýnů byla jako na každém českém vodním toku i tady celá řada. Škoda jich. Další mlýn je těsně před hradem Okoř a je bohužel zdevastovaný. Samotná Okoř je klidné a tiché místo jako stvořené pro malý výlet nebo procházku. Jeden z nejznámějších hradů, hlavně díky písničce o trampech a bílé paní, je dnes už jen zříceninou.

Vesnice Okoř určitě existovala už v raném středověku, hrad je pak krásnou ukázkou gotického stylu ve vrcholné podobě. Jen se podívejte, jaký to býval mohutný a výstavný hrad.

Pod hradem je restaurace, kde jsme si odpočinuli. Trochu mě udivilo, že jak na Okoři, tak i v blízkém okolí se často po hospodách čepuje krušovické pivo. Dlužno dodat, že překvapen jsem byl nepříjemně. Hojně navštěvovaná turistická místa, kterým Okoř je, by bylo možné zásobovat i nějakými zajímavými a nevšedními produkty českého pivovarnictví.

Okoř jsme opouštěli autobusem číslo 350, který nás odvezl do Roztok, kde jsme téměř bez čekání pokračovali vlakem do Kralup a dál do Slaného.

Výlet byl nenáročný, ale velice užitečný pro osvěžení ducha po dlouhé zimě. Tělu těch pár kilometrů úplně stačilo. Se slečnou Há jsme si užili moc hezkou březnovou sobotu. Věříme, že už brzy budeme moci vyrážet na delší výlety a že brzy počasí umožní i spaní ve stanu nebo pod širákem.