Do Velvar na Chapiteau

Sobota 10. dubna patřila výletu do Velvar. Ale pozor!  Ze Zlonic....

Občanské sdružení Paličky pořídilo stan (vlastně dva stany) a pořádá několik akcí do roka. Jarní akcičkou je výročí postavení stanu a jmenuje se Chapiteau. Jelikož akce pořádané Paličkami jsou příjemné, jelikož tam hrála naše milá Rastafidla a jelikož jsme již byli namlsáni předchozími výlety, rozhodli jsme se jít i na Chapiteau pěšky. Trasa navazovala na předchozí výlety Kralupy - Velvary a Slaný - Zlonice, začínala ve výchozím bodu Zlonice a pokračovala přes Beřovice, Hobšovice a Nabdín do Velvar. Počasí bylo proměnlivé, doufali jsme v přízeň, ale byli ochotni kráčet vstříc svému osudu.

Ve Slaném na nádraží se sešlo pět odvážlivců. Zde je máte už po dojezdu do Zlonic (připočtěte fotografa ing. Keebla):

Prošli jsme Zlonice bez zastávky. Až za obcí odbočili jsme na malý vršíček, kde se nachází židovský hřbitov.

Ve Zlonicích žila vzhledem k velikosti této obce poměrně početná židovská komunita, která po sobě zanechala už jen náhrobky na hřbitově. Téměř všichni její členové byli povražděni za druhé světové války nacisty. Přitom rodina Fantů vlastnila koželužnu, kde zaměstnávala desítky lidí z blízkého okolí. Napadá mě, že po válce by jim to stejně sebrali komunisti...Pozorně jsme zkoumali náhrobky, většinou německy popsané:

Pozorný fotograf výpravy Keebl si všiml krásných jarních květů, které zdobily hřbitovní zem:

Na druhé straně od silnice mohli jsme si na blízkém vršíčku všimnout sochy svatého Onufria. O tomto svatém se můžeme dočíst v tomto vyprávění svatého Pafnutije:

Po sedmnácti dnech putování jsem přišel k jedné vysoké hoře. Unavený cestou, usedl jsem na úpatí hory, abych si trochu oddechl. Vtom jsem spatřil, jak se ke mně blíží muž hrozivého vzhledu. Celý byl pokryt chlupy jako zvíře, přitom jeho vlasy byly bílé jako sníh; zbělely stářím. Vlasy na jeho hlavě a vousy na bradě byly velmi dlouhé, spadaly až na zem a pokrývaly celé jeho tělo jako nějaký šat. Jeho bedra byla opásána listy pouštních rostlin. Když jsem spatřil, jak se ten muž ke mně přibližuje, ulekl jsem se a prchl na skálu nacházející se na vrcholu hory. Když ten člověk dorazil k úpatí hory, usedl do stínu, aby si odpočal. Vypadal velmi unaven horkem i stářím. Pak se podíval nahoru, pohlédl na mne a promluvil: "Přistup ke mně, člověče Boží! Jsem také člověk, jako ty, žiji pro Boha asketicky v této pustině." Když jsem to uslyšel, přichvátal jsem k němu a padl mu k nohám. On mi řekl: "Povstaň, můj synu! Vždyť i ty jsi služebník Boží a přítel Jeho svatých, jmenuješ se Pafnutij." Vstal jsem. Pak mi pokynul, abych si sedl a já s radostí usedl blíže k němu. Začal jsem ho horlivě prosit, aby mi pověděl svoje jméno a popsal svůj život - jaký je způsob jeho asketického života v pustině a jak dlouho tam již přebývá. Vyhověv mým naléhavým prosbám, takto začal vypravování o sobě:

Mé jméno je Onufrij. Žiji v této pustině šedesát let a chodím po horách. Neviděl jsem tu žádného člověka, až nyní jsem spatřil tebe jediného. Dříve jsem žil v jednom ctném monastýru nazývaném Eriti (nebo Erati), který se nalézá poblíž města Hermopolis v Thebaidské oblasti. V tom monastýru žije na sto bratří - všichni v úplné jednotě ducha. Jeden s druhým vedou společný život v souladu a lásce k našemu Pánu Ježíši Kristu. Mají společné jídlo i oblečení. Život vedou mlčenlivě v postu a pokoji, oslavujíce milost Páně. Ve dnech mého dětství jsem tam byl jakožto začátečník naučen svatými otci horlivé víře a lásce k Hospodinu a byl jsem též vzdělán v pravidlech života mnišského. Slyšel jsem jednou, jak rozmlouvali o svatém proroku Božím Eliášovi, a hlavně to, že on - posilovaný Bohem - žil v pustině a postil se. Slyšel jsem také o svatém Předchůdci Páně Janovi, nad něhož větší nebyl nikdy žádný člověk (Matouš 11,11); o jeho životě na poušti před tím, než se ukázal Izraeli. Když jsem to všechno vyslechl, zeptal jsem se mých svatých otců: "Znamená to tedy, že ti, kteří duchovně zápasí v poušti, jsou většími v očích Božích nežli vy?" A oni mi odpověděli:

Ano, dítě, oni jsou větší nežli my, protože my vidíme každodenně jeden druhého, konáme společně s radostí církevní zpěvy, když se nám zachce jíst, máme už hotový chléb a stejně tak, když se nám zachce napít se, máme připravenu vodu. Onemocní-li někdo z nás, dostává se mu útěchy od bratří, protože žijeme ve vzájemnosti, jeden druhému pomáháme a sloužíme si pro lásku Boží. Ti, kteří žijí na poušti, jsou o to vše připraveni. Jestliže se některému poustevníkovi přihodí nějaká nepříjemnost, kdo ho potěší? Kdo mu pomůže a poslouží v nemoci? Jestliže na někoho zaútočí moc satanova, kde najde člověka, který by povzbudil jeho mysl a dal mu poučení, když je sám? Jestli zůstane bez jídla, kde ho dostane bez práce, nebo když bude mít žízeň, kde najde poblíž vodu? Tam je, dítě, nesrovnatelně větší námaha nežli u nás - žijících ve společenství. Ti, kteří se rozhodnou k životu na poušti, začínají sloužit Bohu s větší horlivostí, ukládají si přísnější půst, vystavují se hladu, žízni, polednímu vedru; trpělivě snášejí noční chlad. Úporně se brání sítím a léčkám, které rozprostírá neviditelný nepřítel, všemožně se ho snaží porazit a s horlivostí se snaží putovat po těsné a neveselé stezce vedoucí do Království nebeského. Proto k nim Bůh posílá svaté anděly, kteří jim přinášejí jídlo, vyvádějí vodu z kamene a posilují je natolik, že se na nich vyplňují slova proroka Izaiáše, který praví: "Ale ti, kdo očekávají Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se na perutích jako orlice; běží, ale neumdlévají, chodí a neustávají" (Izaiáš 40,31). Není-li někomu z nich dáno, aby hleděl na tváře andělské, není však v žádném případě připraven o neviditelnou přítomnost andělů Božích, kteří ochraňují i tohoto poustevníka na všech cestách jeho, chrání ho od útoků nepřátelských, pomáhají mu v dobrých skutcích a přinášejí poustevníkovy modlitby Bohu. Pokud je některý z nich vystaven neočekávanému napadení nepřítelem, tehdy pozdvihuje své ruce k Bohu a pro čistotu jeho srdce je mu ihned sesílána pomoc shůry a všechny útoky protivníkovy jsou odháněny. Neslyšel jsi snad, dítě, co je řečeno v Písmu, že Bůh nenechává bez povšimnutí ty, kteří Ho hledají, a jinde: "Nebude uvržen chudý do věčného zapomenutí; očekávání soužených nezhyneť na věky" (Žalm 9,19), a ještě: "Když volali k Hospodinu v soužení svém, z úzkosti jejich vytrhl je" (Žalm 107/106,6). Hospodin odplácí každému úměrně té námaze, kterou na sebe bere. Blažen je ten člověk, který na zemi plní vůli Hospodinovu a horlivě Mu slouží, takovému andělé přisluhují, i když třeba neviditelně. Obveselují jeho srdce duchovní radostí a posilují toho člověka v každé době, dokud se nalézá v těle.

Toto vše jsem já, pokorný Onufrij, slyšel od svatých otců v mém monastýru a s těmi slovy přišla sladkost do mého srdce, protože ta slova byla pro mne příjemnější než med a zdálo se mi, jako bych vstoupil do nějakého jiného světa, neboť se ve mně objevila nepřekonatelná touha jít do pustiny. Vstal jsem v noci a vzal si trochu chleba, který stačil stěží na čtyři dny. Vyšel jsem z monastýru a složiv všechny svoje naděje na Boha, bral jsem se cestou vedoucí na horu, s úmyslem vydat se odtamtud do pouště. Jak jsem do pouště vkročil, spatřil jsem před sebou jasně svítící paprsek světla. Notně jsem se vylekal, zastavil se a začal uvažovat o návratu do monastýru. Mezitím se paprsek světla ke mně přiblížil a slyšel jsem z něho hlas řkoucí: "Neboj se! Já jsem anděl, který s tebou chodí ode dne tvého narození, protože jsem k tobě Bohem přidělen, abych tě ochraňoval, a Hospodin mi uložil vést tě v této pustině. Buď dokonalý a pokorný srdcem před Hospodinem a služ Mu s radostí; neodstoupím od tebe do té doby, kdy mi Stvořitel povelí, abych vzal tvoji duši." Když to anděl ze světlého paprsku řekl, šel přede mnou a já ho radostně následoval.

Po nějakých šesti nebo sedmi milliariích (tj. římská míle) jsem zahlédl dosti prostornou jeskyni a v tu chvíli mi paprsek andělského světla zmizel z očí. Přiblížil jsem se k jeskyni, chtěje se dozvědět, není-li tam nějaký člověk. Když jsem přistoupil ke dveřím a podle mnišského zvyku pravil: "Požehnej!" spatřil jsem starce ctihodného a krásného vzhledu. Z jeho tváře zářila Boží blahodať a duchovní radost. Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám a poklonil se. On mne svojí rukou pozvedl, políbil a dí: "Jsi to ty, bratře Onufrii, můj pomocníku v Pánu? Vejdi, dítě, do mého příbytku. Bůh ať je tvým pomocníkem, zůstávej ve svém povolání a konej dobré skutky v bázni Boží."

Vstoupil jsem do jeskyně, usedl tam a pobyl s ním mnoho dní. Snažil jsem se osvojit si jeho ctnosti, což se mi podařilo, protože mne naučil řádu života poustevnického. Když starec viděl, že můj duch byl již natolik osvícen, abych chápal, jaké mají být skutky, které se líbí Pánu Ježíši Kristu, a když též shledal, že jsem nabyl sil k neohroženému zápasu s tajnými nepřáteli a příšerami, jež v poušti jsou, pravil: "Vstaň dítě, odvedu tě teď do jiné jeskyně nalézající se dál v poušti. Přebývej v ní sám a veď duchovní zápas v Pánu, protože Hospodin tě sem poslal kvůli tomu, abys byl obyvatelem hlubin pouště." Když to řekl, vzal mne a vedl do samého nitra pouště. Šli jsme čtyři dny a čtyři noci. Nakonec, pátého dne jsme nalezli nevelikou jeskyni a svatý muž mi pravil: "Hle, to je to místo, které je tu Bohem připraveno pro tvůj duchovní zápas." Starec tam se mnou zůstal třicet dnů a učil mne konání dobra. Když oněch třicet dnů uplynulo, svěřil mne Bohu a odešel zpátky na místo svého zápasu. Od té doby ke mně přicházel jednou za rok. Tak mne každoročně navštěvoval, dokud neodešel k Bohu. K Pánu se odebral v minulém roce po té, co mne podle svého zvyku navštívil. Velice jsem plakal a pochoval jeho tělo nedaleko od svého příbytku.

Nebo stručněji a jasněji i s fotografiemi a vysvětlením na webu památkové péče ve dvou článcích pana Mgr. Čečrdleho, a to zde a zde.

Na pozadí s Řípem vypadá na tu dálku svatý Onufrius jako praotec Čech:

Dále nás cesta vedla na hřbet nad Zlonicemi a Beřovicemi. Tam se nachází prasečí koncentrák docela rozlehlé velikosti. Chybí jen nápis Prací ke svobodě, zřejmě proto, že prasata nepracují, jsou jen vykrmována. Místo toho je na bráně nápis Výroba masa, aby to nevypadalo jako vraždění zvířat, která pak jíme.

Cestou do Beřovic bylo nejhezčí počasí z celého výletu. Sluníčko krásně svítilo a odhalovaly se nám krásné výhledy přes nejbližší vísky na Říp a dál:

A na druhou stranu na Dolín s kostelíkem svatých Šimona a Judy, známý orientační bod Slánska:

Beřovice leží v údolí Bakovského potoka, kterým jsme měli dojít až do Velvar. Zde zachycena diskuse s občerstvením na kraji Beřovic. Keebl nás dohnal po svém desátém odskočení během tří kilometrů a razantně odmítl jít přes Skůry, kde dle jeho památkářského názoru nic není (jako nepamátkář musím poznamenat, že je tam dřevěná zvonice a tajemný kámen v kostelní zdi).

Spor za nás později vyřešilo počasí. Zatím bylo pěkně a my jsme si v Beřovicích dali jedno točené na venkovní zahrádce. Beřovice těží z přítomnosti golfového hřiště a i hospoda vypadala, že má slušnou úroveň.

Kromě toho i v Beřovicích mají kapličku:

Pochází z dob, kdy dávno ještě nikdo netušil, že se v Beřovicích bude dařit golfistům, ale za to se tehdy ve Zlonicích dařilo zahradníkům a vůbec místnímu občanstvu.

Po kratším hledání jsme pak našli cestu k Hobšovicím. Vedla areálem golfového hřiště a údolíčkem potoka, byla upravená a příjemná. Dovedla nás k ceduli vysvětlující, proč je Hobšovický rybník chráněnou přírodní památkou a kolik druhů ptáků tam hnízdí:

Šli jsme okolo obrovského rákosiště, který musí být rájem ptactva, a pak přímo kolem rybníka, který je v rekonstrukci:

V Hobšovicích fotil Keebl nějakou ruinu a tvrdil nám, že je to památka (na rozdíl od dřevěné zvonice ve Skůrách):

V Hobšovicích nás zaujal ještě krásně opravený kostel svatého Václava na kopečku nad návsí, ale to už začalo pršet z temných mraků nad našimi hlavami. Každý se chránil, jak mohl, a za poměrně intenzivního deště jsme opustili variantu Skůry a zamířili jsme nejkratší cestou do Nabdína, poslední vesnici před Velvarami.

Pršelo celou cestu do Nabdína, tedy asi tři kilometry. Přeháňka šla proti nám z levé strany, byli jsme tedy mokří právě na levé straně a ještě pěkně ofouknutí. Když jsme docházeli k Nabdínu, nad kostelem svaté Barbory se už jasnilo a pršet přestávalo.

Za Nabdínem nám nějaký maník nabídl svezení, ale my jsme místo toho zvolili odbočku na polní cestu, kde se šlo velice příjemně a úlevně po ostrém pochodu po asfaltce mezi Hobšovicemi a Nabdínem. Před sebou jsme již tušili cíl naší cesty, okolí bylo příjemně venkovské a Keebl fotil své oblíbené téma - posed:

Do Velvar došli jsme za soumraku k bývalému mlýnu na Bakovském potoce. Od něj jsme šli cestičkou mezi zahrádkami a zadem jsme se blížili do královského města. V soumraku již trochu rozmázlá nás vítala svatá Kateřina:

Velvary nás poklidně vstřebaly svou maloměstskou atmosférou a nabídly nám posezení v té samé restauraci, kde jsme končili výlet z Kralup. Já jsem si objednal ten samý žampionový krém a u kozlíka jsme pomalu schli a odpočívali po zhruba jedenáctikilometrové trase.

Po občerstvení jsme šli naplnit druhou část výletu, totiž hudební akci v Chapiteau. Když jsme dorazili, začínala hrát třetí kapela ze šesti a Keebl právě tuto kapelu vyfotil jako poslední foto toho dne.

Co se dělo pak, to si musí každý účastník výletu už zhodnotit sám. To jsou další příběhy. Fotky z večera najdete na stránce Paliček. Naše výletní pětice byla velice spokojená. A určitě to nebyl poslední výlet tohoto jara.