Letním Džbánem

Wikipedie praví: Džbán je geomorfologický celek v Poberounské soustavě. Rozkládá se ve středních a dílem v severních Čechách přibližně mezi městy Louny, Slaný, Kladno, rakovník a Žatec. Pro Džbán jsou charakteristické rozsáhlé náhorní roviny oddělené hlubokými a širokými údolími.

Je to tak, pro mě je Džbán fantastická krajina, která vytváří scenérie, které nevidíte ani v horách ani v rovinách. Hluboké zářezy do zvlněných strání náhorních plošin, svahy porostlé chmelnicemi a plošiny se stopami minulosti dnes již dávno zapomenuté.

Do Džbánu jezdím rád a jsem rád, že mi to vyšlo i letos. Vyrazili jsme se slečnou Há na malý čundr přes jednu noc. Využili jsme autobusu, který jede ze Slaného v sobotu odpoledne do Milého. Už za Pozdní se krajina prudce mění a vytváří obrovské terénní vlny. Z Milého jsme vystoupali serpentinami nad vesnici, usedli na lavici u přírodní památky Milská stráň a zírali do krajiny a povídali si. Cesta pak vede přes vesničku Bor a les na křižovatku se silnicí Louny - Řevničov. Tam jsme hledali cestu, která by nás zavedla na Dřevíč. O tom ještě řeč bude. Nakonec jsme našli cestu, která vůbec nevypadala, že by nás na Dřevíč zavedla a dovedla nás na lesní proluku, kde rostla kukuřice. Přes údolí byla vidět kaplička na Dřevíči. Smířil jsem se s tím, že dojdeme jinam, ale v údolíčku schované rozcestí nás na tento rozlehlý vrch zavedlo.

Dřevíč měla v době přemyslovských knížat významnou funkci ve významu dnešního krajského města. Stálo na ní rozlehlé opevněné hradiště, které bylo oporou přemyslovské moci na západním okraji jejich původního panství. Dnes je Dřevíč půvabným místem s barokní kapličkou a hájovnou, okolo které je kozí pastvina. Zdálky působí jako majestátní hora.

Z druhé strany kopce je tvrz, kterou ve středověku obýval z pověstí známý Dalibor z Kozojed. Dnes tam sídlí výtvarník František Skála a jeho dílem je dřevěná loď, která stojí pod tvrzí uprostřed řepkového pole.

Z lodi je úžasný pohled na zvlněné údolí pod Dřevíčí, navíc zažijete zvláštní pocit, že opravdu plujete v daleké kraje na lodi, jež třeba vozí z Jávy čaj a kávu....

V Kozojedech hospoda není, došli jsme tedy do Vinařic už těsně před soumrakem a já měl obavy, kde se uložíme ku spánku.

Slečna Há byla daleko klidnější než já, ale ze mě také všechno spadlo, když jsem si dal první sklenici černého rohozeckého piva, které ve vinařické hospodě překvapivě točili. Za hlučného hovoru místních jsme odpočívali po slušném, asi osmikilometrovém pochodu. Z hospody jsme odcházeli už za šera doprovázeni dobře míněnými radami místních rockerů.

Ustlali jsme si nakonec těsně za vesnicí u hřbitova. V noci mi byla překvapivě zima, ale slečna Há chrupkala jako plšík zahradní.

Ráno jsem byl brzy vzhůru a sice ne moc dospalý, zato okouzlen krásnou krajinou a probouzejícím se letním slunečným dnem. Když se zmátořila i slečna Há, vyrazili jsme do táhlého stoupání na hřbet nad Úlovicemi a Ročovem. Bylo krásně slunečno, až horko a tak jsme přivítali zchlazení v lesním stínu na cestě k Dolnímu Ročovu.

V Dolním Ročově je barokní klášter a pohled na něj působí jako vystřižený odněkud z hlubokých hor.

Škoda, že z něj komunisti udělali vězení pro kněze a mnichy. Kouzlo místa se tím poněkud ztratilo.

Cesta do Horního Ročova prudce stoupá mezi opukovými domy a v poledním sluníčko bylo pěkné horko. Ročov je velká vesnice nebo městečko s parkem uprostřed náměstí. Měli jsme štěstí. Hodinu do autobusu jsme trávili v příjemné hospůdce na rohu náměstí a já ochutnal točenou žateckou jedenáctku.

Pak jsme autobusem projeli údolím přes Úlovice a Břínkov a dojeli do Loun. Tam jsme měli znova kliku. Autobus do Slaného nám jel během dvaceti minut.

Výlet do Džbánu se vydařil a byl to nakonec jediný čundřík, který jsme se slečnou Há během léta absolvovali.