Předjarní čtení

Na sklonku zimy přečetl jsem dvě knihy svérazných osobností světové literatury. Zatímco jedna z nich je světově známá, druhá málem byla zakryta prachem zapomenutí.

Herman Hesse - Klingsorovo poslední léto a jiné prózy

Já považuji Hesseho Stepního vlka za zásadní knihu v mém životě a Siddhártu za zásadní knihu pro lidstvo. Ve slánské knihovně jsem za kačku pořídil tuto knihu složenou ze tří novel.

Společným jmenovatelem prvních dvou novel, Knulp a Klingsorovo poslední léto, je hluboký prožitek života. Jak tulák Knulp, tak malíř Klingsor jsou milovníky krás přírody i lidí okolo sebe a prožívají svůj život naplno. Z Hesseho próz tryská životní energie jakou už dnešní spisovatelé snad ani znát nemohou.

Zajímavá je třetí próza Pouť do země východní. Vypráví o fiktivním duchovním bratrstvu, které uchovává vznešené ideje lidstva. Zároveň je ale člen bratrstva vystaven ztrátě víry v existenci bratrstva jako takového a jeho život tím ztrácí jakékoli duchovní hodnoty. Vzhledem k tomu, že na českých gymnáziích se učí v literatuře především české 19. století, není Hesse tak známý, jak by si zasloužil.

Bruno Schulz - Skořicové krámy

Bruno Schulz bývá nazáván haličským Kafkou, byl však na rozdíl od pražského rodáka téměř zapomenutý. Svůj život prožil v haličském městečku Drahobyč. S Kafkou má společné kupecké rodinné zázemí a zvláštní vztah k otci. Byl výtvarně nadaný a i jeho drobné prózy působí jako výtvarné črty. Se snovou poetikou, jemným humorem a detailním popisem líčí své bezprostřední okolí, rodný dům plný tajemných zákoutí, přeplněný neužitečnými věcmi, podivínského otce, který je sužován smrtelnou chorobou. Bruno Schulz se snažil uživit rodinu po smrti otce ze svého mizerného platu učitele kreslení. Trpěl chudobou a situace se ještě zhoršila po začátku druhé světové války. Po Sovětech přišli Němci a zřídili v Drahobyči ghetto. Bruno Schulz byl v roce 1942 zastřelen ranou do týla. Jeho křehké, snové prózy jako by ani nepatřily k tak krutému osudu.