S Mílou Jarešů Podlipanskem jako na sáňkách

z krajiny poslední bitvy

Na výjar jsme se s Mílou pečlivě chystali. Měl být první pořádný a hodlali jsme si ho užít. Synchronicita měla nám být nápomocna při shledání v Českém Brodě. To proběhlo, navíc shledali jsme Český Brod uplakaným. To nezabránilo vyrazit s jasnou myslí okolo brány vzhůru k dobrodružstvím.

Po krátkém úseku s přemírou automobilů, kdy žvanivost naše nadšená neustále byla těmito vozy rušena, přistoupili jsme ku vsi Přistoupim. I vešli jsme a nalezli tam klid, mír, ticho a bývalou synagogu, dnes převlečenou za orgán státní správy.

Den se vyjasňoval a plenér nabýval zajímavosti a dal zapomenout představě rovinatého Polabí. Některé partie připomínaly mi obrázky ze Toskánska. Hle, jak se měnil náš pohled na vitický kostel!

Mezitím mnohé bylo k probrání. Témata jazyková, společenská a historická mísila se nám v divoké touze vypovědět si se spřízněným druhem vše. Krásná březová alej podpořila nás v nadšení, v tu chvíli i Slunce už pálilo z plných sil. Lipany jsou ves ze zastrčených a lehce ušmudlaně půvabných. My jsme ji však viděli jen z kraje. Stál tam zámeček, kterému by slušelo stát se hotýlkem hostýlkem restaurací agroturistickým centrem. Vrch k mohyle zbavil nás všech úvah, krom jediné. Kdo musel ten kopec dobývat zespoda, byl v prdeli. Mohyla tyčí se důstojně.

Je pokryta deskami s připomínáním události a vlastní důležitosti těch, kdo je tam umístili. Ale ta první, sokolská, je ryta fontem fontů. Grafici nechť ocení sami.

U mohyly jsme klidně posvačili velikonoční nádivku od mojí mámy. Mílovi chutnalo. Snad to bylo dost solený.

Na druhou stranu ke Kouřimi šli jsme přes Království. To, co jsme tam viděli, je tajné. Nesmíme o tom mluvit, ani o monitorování, ostnatých drátech a tajných vchodech. Snad z toho existují nějaká videa, ale nechtěl bych kompromitovat sám sebe.

Kouřim je stará a starší, starší než gotická. Škoda, že přišla bouřka, a my se na náměstí jen tak ochomejtli, než jsme našli hospodu. Tam nám bylo příjemně, ale taky jsme si uvědomili, že dalších patnáct kilometrů do Kutné Hory nedáme. Vyhledali jsme spojení, které nám bylo příznivě nakloněno a jako na sáňkách zas mizeli jsme v dál. Na rozloučenou vyfotili jsme si Pražskou bránu:

Výjar jsme zakončili v Kutné Hoře už řádně rozjařeni. Nezastavila nás ani další bouřka, která se bleskově prohnala starým městem. To vůbec je fascinující. Vypadá trochu jinak než středověká města s klasickým půdorysem. Radnice byla schovaná až na konci a vůbec jí nevadilo, co se motalo na jejím parapetu v přízemí. Městem jsme pak prošli s nadšením. Je plné památek a přesto, že jsem je navštívil v dětství mnohokrát při výletech z nedalekého tábora, viděl jsem najednou, jak je Kutná Hora zajímavá a pěkná.

Výjar jsme zakončili v útulné čajovně, kde vládla krásná čajovnice a my se osvěžili opravdu dobrým čajem. Cesta do Kolína s přestupem na hlavním nádraží Kutné Hory byla jen dopravní třešničkou na tomto povedeném výjaru.

Šli jsme tudy: Český Brod - Přistoupim - Kšely - Vitice - Lipany - Kouřim

Nedílnou součástí výletu byla cesta dopravními prostředky. Zde je dokumentace: