Hrátky se čtenářem

když jaro vrcholí a přelévá se v léto, končí u mě hlavní literární sezóna. stávám se neklidným a nesoustředěným. teplé večery a pozdní soumrak svádějí k filosování nad pivem na letní zahrádce více než četba doma na pohovce. i tak číst potřebuji nutně k životu. ale jaksi jsem se nemohl do ničeho trefit, nic mi nelezlo do hlavy. trápil jsem se s musilovým mužem bez vlastností, kterého považuji za vynikající knihu, ale zřejmě si ji nechám pro případ, že bych náhodou trávil klidné stáří. nakonec jsem se začetl a můžu vám předložit a doporučit několik knih.

mají jedno společné. jejich autoři si se čtenáři pohrávají a předkládají jim světy fiktivní, ačkoli se nevěnují science - fiction, vstupují do děje a komentují ho, nebo dokonce zároveň vysvětlují a zároveň zamlžují okolnosti své předchozí knihy.

Fuga trium

Román českého spisovatele Jana Křesadla byl napsán v emigraci v Anglii v 80. letech 20. století a vydán poprvé v '68 publishers v Torontu. Jan Křesadlo, vlastním jménem Václav Pinkava, byl velice zajímavou postavou české kultury. Byl velice nadán v různých oborech, dříve se tomu říkalo renesanční člověk. Měl lingvistické nadání, uměl mimo jiné starořecky a byl schopen ve starořečtině i skládat verše. Zároveň měl nadání hudební a byl muzikologem. V Československu se živil jako klinický psychiatr poté, co ho soudruzi nechali dostudovat. Psát romány začal až ve Velké Británii, kam emigroval po okupaci v roce 1968.

Jan Křesadlo ve svých knihách nešetří humorem a kritikou totalitních praktik. V knize Fuga trium sledujeme čtyři příběhy, z nichž dva jsou knihou v knize. Vše se odehrává ve fiktivním světě a fiktivní zemi Urogálie, která nápadně připomíná Československo okupované ať už nacisty nebo bolševiky. Hlavní postava příběhu tráví dny schován ve sklepě blázince a krátí si je četbou o osudech tří vězňů uprchlých z tábora, který se jako vejce vejci podobá pozemskému sovětskému gulagu. Další postava, která se skrývá před okupanty v areálu blázince zase z dlouhé chvíle začne psát knihu, která se odehrává ve vymyšlené Bohémii. Vše je propletené a do toho vstupuje spisovatel jako vypravěč, aby parodoval sám sebe. Jan Křesadlo se při psaní zcela jistě velmi bavil a svěží a čtivý jazyk je největší předností knihy.

V melounovém cukru

Kniha Richarda Brautigana je sama o sobě kultem a dočtete se o ní na internetu hodně zajímavých věcí, hlavně tedy v angličtině. Je to jedno ze zásadních dílek americké nezávislé literatury posledních desetiletí. Já ji mám už léta a taky už jsem ji před lety četl. Teď jsem jenom přivítal, když si ji chtěla přečíst slečna Há a já jsem si ji tím připomněl.

V melounovém cukru je v podstatě hodně divná záležitost a trochu z ní jde mráz po zádech. Dá se říct, že je to paralela komunity lidí ze 60. let, tedy hippies. Nalézá se ale ve světě, kde je vše z melounového cukru (domy, nábytek, sochy zeleniny u můstků přes řeku), kde slunce má každý den jinou barvu (jeden den je dokonce bez světla a zvuku), kde jsou mrtví pochováváni ve skleněných rakvích do pstruží líhně, kde dříve žili milí a laskaví mluvící tygři, kteří ale jedli lidi a tak dále a tak dále. Místo, kde komunita funguje, se jmenuje jáMOR. Hlavní hrdina a vypravěč nemá jméno a věnuje se psaní knihy, ale moc mu to nejde, a tak vlastně jen chodí po onom divném místě, které se jmenuje jáMOR. Taky je tam místo, které se jmenuje Zapomenuté podniky. Kromě toho, že vše je jaksi idylické, je všechno taky trochu kruté a bezcitné. Každopádně brilantně napsané. Nutno přečíst. Zabere vám to den dva a máte zážitek na celý život. Navíc je to v českém vydání geniálně ilustrované Jiřím Šalamounem.

Černá záda času

Javier Marías je v současnosti jeden z nejuznávanějších španělských spisovatelů. Mimo jiné byl už nominován na Nobelovu cenu. Ve svém románu si pohrává s pravdou a smyšlenkou, realitou a fikcí, ale hlavně se svými čtenáři. Vypravěčem je sám spisovatel a celé se to točí okolo Maríasovy předchozí knihy, ke které byl inspirován svým několikaměsíčním pobytem na univeritě v Oxfordu. Fascinovaně sleduje, jak postavy z jeho knihy začínají žit vlastním životem, jak v tradičně intrikánském univerzitním prostředí probíhá debata o totožnosti postav, jak jsou někteří lidé polichoceni a někteří uraženi, ač třeba nemají s knihou nic společného, a jak to celé vytváří paralelní realitu. Javier Marías zkušeně vede čtenáře všemi možnými zákoutími a odbočkami, které toto téma skýtá, navíc sám vnáší do knihy témata nová a rozvíjí tak hru se čtenářem na vysokou úroveň. Doporučuju spíš zkušenějším čtenářům.