Na okraji ráje

Ehm. Tedy Českého ráje. Kamarád John zažil na prahu dospělosti stěhování z rodné Mimoně do chalupy po předcích v Sobotce a po nějakých patnácti letech už dělá v tomhle městečku, jež je označováno za bránu právě do Českého ráje, místostarostu, bydlí v nedalekých Lavicích, právě tam založil rodinu a teď se tam i poslední červencovou sobotu ženil. Se slečnou Há jsme vymysleli plán "Vtěrky" a pozvání na svatbu jsme si v Lavicích protáhli až do čtvrtka. Přespávat jsme mohli ve staré vesnické škole a vyráželi jsme na výlety.

Celý svatební den Johna a Šárky doslova prochcalo. Od rána do druhého ráno. Pořád a imrvére. Do toho nám ve Slaným před odjezdem nenastartoval Bělouš. Pomohl a kabely zapůjčil kamarád Mrq a díky němu a těm kabelům se nám podařilo celý týden Bělouše oživovat. A za stálého deště jsme do Sobotky dojeli jako na sáňkách. Déšť atmosféru svatby nezkazil. Čepoval se vynikající Skalák z Hrubého Rohozce a já měl možnost pokecat se starými kamarády Formim a Lenkou. Neúnavný organizátor Formi připravil na tuto svatbu speciální edici nakládaných hermelínů. Zde je část z nich (jestli z toho něco poznáte):

Na svatbě bylo sto lidí. Druhý den už jen tak poprchávalo, tak jsme se slečnou Há prchli na procházku do Sobotky. Cestou jsme se stavili na Lhotce, kde mají křížek s lebkou a čapí hnízdo, tentokrát bez čápů.

Pak povídám: Mohl by nám jet ze Sobotky autobus do Jičína. A taky akorát na náměstí přijížděl. Jičínem jsme jen tak courli a přesvědčili se, že je to opravdu moc pěkné a příjemné město, a taky, že tam opět není čajovna. Místo toho si dala slečna Há čokoládu v mexické restauraci, byla uchvácena, ale nepamatuje si značku té čokolády. Nevíte někdo?

V pondělí jsme vyrazili na Tábor. Není to ani pionýrský tábor ani husitské město, ale hora zdaleka viditelná a poměrně lehce přístupná od Lomnice nad Popelkou.

Lomnice sama je příjemné podhorské městečko, které při lehké ztrátě koncentrace zaměníte za kterékoli jiné podhorské městečko. Na náměstí mají pěkně zářivou radnici a morový sloup se svatými s deštníčky svatozáří.

Cesta na Tábor pozvolna stoupá okolo rozsypaných chalup na stráních, odbočky na koupaliště, pobočky svazu chovatelů, příjemnou krajinou.

V samotném závěru je stezka lemována zastaveními křížové cesty. Na vrcholu je pak poutní kostel. Ale taky rozhledna - na rozdíl od kostela otevřená.

Na rozhlednu nás pustili zadarmo dělníci, kteří ji zevnitř natírali a malovali. Výhled byl ztížen oblačným počasím s deštěm na krajíčku, ale i tak byl velkolepý. Nedaleko rozhledny jsme posvačili. Myslivecké sdružení Semily tam postavilo umělou noru na výcvik norníků a k tomu naučné cedule a zastřešené posezení. Bohužel někdo označil jezevčíky za vrahy.

Sestup z Tábora na jičínskou stranu je prudší, proto je dobře, že nahoru jsme šli tou příjemnější stranou. V pěkném lese je schován romantický zjev Allainovy věže, torza honosného knížecího posedu z 19. století. Působí tajemně, magicky a velice přitažlivě. V jejím okolí se nachází prameny, odpočinuli jsme si u jednoho. Nedaleko je i pramen Cidliny, kterou jsme pak mohli potkat na jejím prvním kilometru.

Cidlina se taky jmenovala vlaková zastávka, ze které jsme jeli zpět do Sobotky a tisíckrát viděli z vlaku v různých úhlech Trosky.

Vrch Zebín působí dojmem takové Slandy, ale výstup na něj byl výkonem hodným kamzíka. Z Jičína jsme šli lipovým libosadem, který v délce tří kilometrů nechal postavit Valdštejn k lodžii ve Valdicích, který dnes lemuje hlavní silnice, aniž by nějak výrazně rušila, a který je důkazem toho, jak nenásilně lze přinutit lidi chodit pěšky nebo jezdit na kole v příměstském prostoru. Pod Zebínem je středověk. Zemědělský dvůr, dřevěný kostel a ovce a kozy popásající se na skalnatých svazích kopce.

Ze Zebína je parádní výhled. Veliš na protějším kopci, pod ním Jičín, Tábor a krajina směrem ke Krkonoším. Na vrcholu trochu nakřivo stojí zdaleka viditelná kaplička Máří Magdalény.

Trochu lepší cestou sejdete k Valdštejnské lodžii. Obklopena parkem působí úchvatně. Krásná a čistá stavba doplňovala Valdštejnovu krajinně architektonicko astrologickou koncepci. Uchvátila i Karla Hynka Máchu.

Celou dobu jsem táhnul na zádech Šamanismus a nejstarší techniky extáze od Mircey Eliadeho, který jsem ulovil v jičínském antikvariátu, kam jsme se slečnou Há neopatrně vlezli hned po příjezdu do města. Bohužel mi žádné techniky extáze z batohu nepomohly ke snadnějšímu výstupu na Zebín.

Ve středu jsme změnili taktiku. Vyrazili jsme na druhou stranu od Lavic, tedy zády k Sobotce a Českému ráji, směrem na Libáň a Kopidlno. Čekal nás kraj protkaný přítomností Keltů. První takovou stopou bylo výborné rohozecké pivo v hospodě v Markvarticích.

Cílem naší cesty bylo hradiště zvané tradičně Šance. Hradiště patří mezi typ astronomicko kultovní, nebylo tedy obývané trvale jako vesnice. Při rekonstrukci byly vztyčeny menhir a dolmen a hradiště doplněno o naučné cedule. Více informací najdete zde. K návštěvě doporučuju. Na rozdíl od mnoha středověkých a novověkých turistických cílů jsou ty starší přehlíženy pro malou atraktivitu. Ale tak příjemně, klidně a vyrovnaně se po zběsilém programu v nedalekých Dětenicích asi cítit nebudete.

Nedaleko hradiště je hřbitov u Hřmenína, kde jsou cedule s popisy dalších památek z keltských dob. Sám hřbitůvek působí v krajině velice půvabně.

Za velkého tepla jsme dofuněli do úplně klidné vesničky Rakov, kde jsme zase měli štěstí na autobus. Kolik jich tam může za odpoledne projet? Prázdný koráb nás dovezl do Markvartic, kde jsme opět navštívili hospodu. Pěknou a větší část i stinnou procházkou přes Spyšovou jsme dorazili pak do Sobotky. Cestou z města do Lavic se s námi loučili čápi. Dokonce tři nám pózovali v nám už známém hnízdě na Lhotce, další nám nahoře u statku přeletěl skoro nad hlavou a ještě jeden se nám předvedl při vážné lovecké činnosti na louce za křižovatkou s hlavní silnicí.

Ve čtvrtek jsme s Johnovou pomocí přes kabely nastartovali Bělouše a přes dvě nepříjemné objížďky v pořádku dorazili domů. Baterie z Bělouše skončila na nabíječce, já v kuchyni, kde jsem pekl brambory s cuketou, a slečna Há zalezla do krmelce.