Ohří a hralesem

ohří a hralesem je můj letošní nejlepší a možná i poslední čundr. strávil jsem necelé tři dny v kraji sevřeném krušnými a doupovskými horami. turistická stezka mě vedla nahoru a zase dolů, jak už to tak v údolí řek bývá. ohři jsem překročil šestkrát, nenavštívil jsem čtyři hrady, které jsem měl na dosah nejvíce čtyř kilometrů. na jednom hradu jsem strávil noc. navštívil jsem město postavené v socreálném stylu, ale i empírové lázně. ušel jsem téměř přesně čtyřicet kilometrů. i s dopravou z a do sla čundr trval padesát tři hodiny a stál mě i s dopravou a jídlem koupeným na cestu asi šest set korun.

Hlavně počasí. Každý, kdo jezdí trávit čas venku, vzývá počasí. Svatý Václav je naštěstí meteorologickou jistotou. Celou dobu bylo krásně. I dny předtím a potom. Vyrazil jsem autobusem, který jede z Prahy přes Sla až do Jáchymova. Za dvě hodiny bez přestupu jsem vystupoval v Ostrově.

Ostrov je zvláštní město. Pamatuji si ho z dětství, kdy se od ČKD jezdívalo do Mariánské nad Jáchymovem na chatu. Pamatuji si samé paneláky a zkušební trať trolejbusů, která z továrny v Ostrově jezdila až do Jáchymova. Až teď jsem ale zjistil, že existuje starý Ostrov, středověké městečko s klášterem a nový Ostrov, slušně veliké sídliště z padesátých let. Čistý socialistický realismus. Takový uvidíte třeba už jen na Stochově, ale možná i jinde, nebyl jsem například v Havířově. Každopádně si tam připadáte jak v ruským filmu, nehledě na to, že některé budovy vám vnucují domněnku, že jste pod Krušnýma horama.

Mým prvotním záměrem bylo najít nějaké místo k odpočinku, neboť jsem ještě v půl druhé v noci ukecával pana ředitele Keebla, aby jel taky. Už se chystal sestavovat seznam zimního oblečení na cestu, ale uvědomil si, že pozítří musí do práce. V Ostrově jsem přešel hlavní železniční trať na Vary a vydrápal se do svého prvního kopečku na cestě. Nebyl nijak krutý, ale dal mi docela zabrat vzhledem k tomu, že jsem před cestou spal čtyři hodiny. Nahoře jsem ale našel vodní dílo ve tvaru mayské pyramidy a v mezipatře rovnou plochu pokrytou právě schnoucím trávníkem. Kromě této stavby byla na vrcholu i zřícenina loveckého zámečku.

Pojedl jsem po prvé ze svého hlavního jídla na tomto čundru. Semínkový chleba, šiška salámu, bloček eidamu a cibule. Zapil jsem to hltem hruškovice, smotnul cigárko, vyřídil nějaké hovory a pak sám uprostřed neznámého kopce, s krákajícím krkavcem nad hlavou, ulehl jsem a jeden a půl hodiny spal úlevným spánkem, který mě posílil do dalších kilometrů.

Z planiny svažující se z tohoto kopce k Ohři byly úžasné výhledy. Jak na krušnohorskou stranu, tak na druhý břeh řeky. Vše bylo jasné a stále ještě zelené. Blížil jsem se k Radošovu, kde jsem poprvé měl přijít přímo k Ohři. (Město Ostrov na Ohři neleží, má k ní asi čtyři kilometry po silnici nebo šest mojí cestou. Matoucí je název železniční stanice Ostrov nad Ohří.)

Ve velkém domě na obrázku je domov pro postižené. Mají tam absolutní klid. A taky jsou tam dobře schovaní před světem. V Radošově je jedna unikátní památka. Krytý dřevěný most. Stojí na místě historického brodu, kudy například přišel po prvé do Čech Jan Lucemburský. Most byl několikrát vypálen, ale vždy znovu opraven. Projít jím je výjimečný turistický zážitek, pokud na to máte trpělivost, tady si ho dejte se mnou:

Za Radošovem je Velichov. Moc hezká, úhledná a čistá vesnice. Na návsi Jan Nepomucký a pěkná restaurace s točeným Chodovarem a teplou kuchyní. Jasná volba, kdyby... Kdyby hned naproti neměl pan Bohuslav Novák svůj minipivovar Forman s výčepem piva. Bez kuchyně, zato s toaletou přímo v koupelně.

Na čepu byla pouze desítka, ale byla velice chutná. Pan Novák ji také čepuje do praktických půllitrových lahví. Tak jsem s sebou na večer vzal hned tři. Přemýšlel jsem, kam se uložit na noc. Byly čtyři hodiny odpoledne a slunce už nevydrží v tuto roční dobu na obloze déle než do půl osmé. To znamenalo v sedm hodin už být někde na místě a najít ještě dříví na oheň. Mapu jsem zapomněl a podle mapy.cz v telefonu jsem vytipoval malý kopec, zvaný Hradiště, kde zřejmě za starých Slovanů stával dřevěný hrad střežící údolí Ohře, která kopec obtéká. Mělo to být z Velichova tak nejvýš jeden a půl kilometru, takže jsem nemusel spěchat a mohl jsem se občerstvit ještě více výbornými desítkami od pana Nováka.

Pomalu klesající Slunce zalilo údolí řeky záplavou světla. Všechno náhle zářilo jak v nějaké snové scéně. Zámeček ve Velichově i koně na pastvině.

Cesta vedla podél Ohře i nad potokem po zrušené železniční trati.

Pak už se přede mnou nad zahrádkářskou kolonií tyčil kopec Hradiště. Výstup na něj trval směšných pár minut. Nahoře mě čekalo překvapení v podobě ohniště a hromádky dříví. Podle totemické postavičky spletené z klacíků jsem usoudil na pozůstatky prázdninové romantiky. Všude kolem navíc byla spousta suchých stromů a větví. A bylo teprve před šestou. Měl jsem spoustu času na odpočinek, přípravu ohně i jídlo. A v batohu tři petky s velichovskou desítkou. Byl to krásný, klidný večer. Nic mě nerušilo v mé činnosti ani v mém přemítání. Hlava se čistila od nánosů civilizace. Málo, ale aspoň trochu. Okolo desáté jsem spokojeně uléhal ke spánku. Ve čtyři ráno mě vzbudil nesmlouvavý močový měchýř a zima. Vyčůral jsem se a obnovil oheň. Trochu jsem se zahřál a spal až do světlého rána. Nad řekou se válela mlha, vzduch byl teplý a vlahý a z listí kapala rosa. Ťukání kapek o listy byl jediný zvuk, který bylo slyšet. Mlha jako by uzavírala kopec do smyslové izolace a nechala poutníka, aby se sám probral nerušen.

Druhý den jsem vytrvale hledal místo, kde bych si mohl dobít telefon. Netušil jsem, že ho najdu až po patnácti kilometrech. Proto jsem musel méně fotit a unikla mi spousta zajímavých momentek. Jako například zrezivělá cedulka Leninova ulice v zapadlé části vesnice nedaleko vojkovického nádraží; tamtéž scéna, která si žádala natočení. Za zatáčkou na mě číhal statný, ale už prošedivělý vlčák a zíral na mě. Nejdřív jsem se snažil vypátrat, o co mu jde, ale pak jsem vykročil, protože psů se v principu nebojím. Pes jako největší kamarád od dětství provedl mě celou vesnicí, neustále se na mě otáčeje, jestli jdu za ním. U konce posledního plotu bez rozloučení zmizel.

Cesta mě pak zase vedla do kopce a zase dolů další chatovou osadou, romanticky nazvanou Údolí vlků. Do Stráže nad Ohří jsem došel podél řeky, ale přes obec jsem musel po hlavní, dost frekventované silnici. Na návsi hezký kostelík i obecní úřad, ale na hospodu brzy, vždyť nebylo ani deset hodin. Stejně tak bylo brzy na odbočení ke dvěma hradům, která se nabízela. Hauenštejn neboli Horní Hrad byl příliš daleko a Himlštejn, velice velice lákavý, stojí na příšerném krpálu, který by mi asi znemožnil další cestu už okolo poledne.

Ve Stráži jsem přešel most a posvačil na lavičce u fotbalového hřiště s krásným výhledem na okolní kopce. Dále mě cesta vedla k prameni známé Korunní kyselky, kterou si kupujeme za třináct korun v supermarketech. Tady byla zdarma z upraveného pramene. U něj vidíte starého pána, jak si plní petky. Ten mě předjížděl ještě u hřiště, ale pak jsem ho dohnal. Nechtěl mu jet motocykl. Ten tam vidíte taky. Dali jsme řeč a pána na motorce jsem roztlačil. Pak jsem ho dohnal právě u pramene a mohl si ho vyfotit i s jeho pionýrem.

Od pramene vede turistická červená zase do kopce. Musel jsem obejít celou fabriku na minerálku a dostal jsem se až na hranice zóny.

Za vesničkou Korunní jsem došel na místo s dalekým a pěkným výhledem. Pak cesta zase začala klesat dolů s kopce a od železniční zastávky Boč jsem po lávce přešel Ohři zase na levý břeh.

Tady někde už jsem začal pociťovat únavu. Přivítal jsem proto existenci malého bistra u hlavní silnice. Bohužel pán neměl pivo a zdálo se mi, že mu to ani nevadí. Šel jsem dál. Zase do kopce. Navíc po silnici. Naštěstí ne dlouho. Přes vesničku Smilov došel jsem do Perštejna. Zdálky jsem viděl zříceninu hradu Šumburk a věděl jsem, že to bude můj cíl. Vypadal jako z pohádky od Josefa Lady. Byl úchvatný a ani se nezdál být tak hnusným krpálem, jakým nakonec skutečně byl.

Na okraji Perštejna stojí bůhvíproč keltský park. Jinak je Perštejn docela hezké městečko, schované v údolí potoka vysoko nad Ohří. Ve srázu nad potokem je tam schovaný hrad, ale já musel najít hospodu a po občerstvení vyrazit na Šumburk.

V Perštejně jsem na ceduli našel informaci, že hospoda je v Lužném, jeden a půl kilometru daleko. Příjemnou stezkou pro chodce jsem tam byl cobydup, ale na hospodě byla cedule, že otevírají až v šestnáct hodin. Bylo před třetí. Naštěstí mi sousedi ochotně poradili, že další hospoda je u nádraží hned za řekou. Bylo to opravdu pár kroků. V nabídce sice měli krušovice a gambrinus, ale nabili mi telefon, měli klasickou zahrádku, která s nedalekým nádražím v novoklasicistním stylu vytvářela příjemnou atmosféru, a bramboračku s houbama měli jak od maminky. Vydržel jsem tam sedět hodinu a půl, a i když jsem měl radost s nabitého mobilu, nohy hlásily, že jim patnáct kilometrů stačilo. Kdepak, musel jsem se dostat nahoru na kopec.

Jinak ještě měli v Perštejně bustu, kterou jsem považoval za poctu jednomu ze strůjců Malého českého průseru dvacátého století Klémovi Gottwaldovi, ale při bližším zkoumání jsem se dozvěděl, že jde o místního rodáka, spisovatele Václava Řezáče, jehož Poplach v Kovářské uličce jsem měl jako dítě moc rád, ale taky vím, že jeho Nástup se stal jedním z nejprofláklejších románů padesátých let.

Cesta mi nabídla ještě jeden pohled na údolí Ohře, jeden pěkný výjev se smírčím křížem a pak už jen více než hodinový výstup na nechutný krpál. Výstup na Milešovku je proti Šumburku procházkou růžovým sadem v Lidicích. Byl jsem mokrý jak myš, všechno mě bolelo a nohy odmítaly poslušnost. Nedostatek fyzické kondice se projevil v plné míře.

Odměna by byla sladká, ale já už byl tak vyřízený, že jsem si to úplně neužil. Nahoře sice bylo ohniště, ale neměl už jsem sílu najít nějaké dřevo, tak jsem se převlékl do suchého, udělal pár fotek, najedl se a zalehl pod neuvěřitelně jasnou a blízkou oblohu s miliony zářících hvězd a bylo mi tam na té zřícenině moc dobře a spal jsem tam klidně až do rána.

Jelikož jsem šel spát už po osmé hodině, ráno jsem se vzbudil brzy a zachytil Slunce brzy po východu. Pak ještě zachytit údolí Ohře a vydat se na poslední etapu mého čundru, směrem ke kouřícím komínům elektráren Prunéřov a Tušimice.

Čekalo mě posledních pár kilometrů. Už předem jsem vzdal návštěvu hradu Lestkova, kopce Úhoště i města Kadaně. Z Klášterce nad Ohří mi jel jak vlak, tak autobus. Nejprve jsem došel do kláštereckých lázní. Přišel jsem přímo do parku, pak k lázeňským budovám. Vše vyzařovalo klid a čistou úpravnost.

Naplnil jsem lahev minerálkou z místního pramene a zámeckým parkem zamířil k zámku a pak dál přes město k vlakovému nádraží. Klášterec je město dvou tváří, podobně jako Ostrov, kde jsem cestu začínal. Dole u řeky jsou lázně, pak zámecký park, zámek a staré město s krásnou radnicí. Nahoře je pak moderní město s paneláky, hustou dopravou na hlavní silnici a nedaleko dýmající Prunéřov.

Na nádraží jsem si pak spočetl, že jsem právě zarovnal délku své pouti na čtyřicet kilometrů. Bylo to tak akorát dát si jednoho Bernarda v nádražní hospodě a vlakem přes Most a Louny dorazit zpátky do Sla.