Podzimní výlet do Slavětína

výlet do Slavětína jsme s panem ředitelem Keeblem plánovali především jako vlastivědný. nakonec z něj byla i slušná turistická procházka doprovázená nevšedními zajímavostmi

Na výlet jsme nakonec vyrazili jen ve třech. Ač mohlo být klidně jasno, jak slibovali meteorologové, nebylo, neboť mlha se odmítala zvednout jak na Slánsku, tak nad plošinou nad řekou Ohří. Vlakem jsme dojeli do Peruce. Zde je důkaz:

Na peruckém nádraží nás pan ředitel rozehříval historkami z dovolené v Itálii. Pak jsme už vyrazili na cestu. Peruckým památkám jsme se nevěnovali a raději jsme sešli z cesty v lese už nějaký druhý kilometr za Perucí. Značku jsme nakonec objevili zcela jasnou a přehlednou a z naší šikovnosti jsme měli nelíčenou radost:

Pod lesem v údolí je ukrytá osada Débeř. Poměrně kouzelné místo na to, že nejste v tu chvíli v první zóně národního parku. Několik domů, trafostanice, rybníček s vrbami a zachovalý šafářský statek:

Byl tam i dům na prodej, terno pro misantropy. Přešli jsme údolíčko a v pěkné podzimní atmosféře jsme vystoupali k horní části Debře. Tam byl opravený statek, malebná skupina stromů s turistickým zastavením a za pěkného počasí jistě i dobrý výhled.

Z Debře vedla dlouhá polní cesta lemovaná keři, které cestu uzavíraly do útulného tunelu. V půli cesty stál další statek s pobořenou budovou, která mě přišla kravínem, panu řediteli Keeblovi stodolou. Pan ředitel projevil památkářský zájem hraničící s riskováním se životem.

Slavětín je městysem, nezbavíte se však dojmu, že jste na vesnici. Biflováním zblblé veřejnosti je známý jako rodiště básníka Biebla, jehož rodným domkem jsme nakonec pohrdli. Nepohrdli jsme ale hlavním tématem našeho výletu. Románsko - gotický kostel je dominantou obce a je unikátní zachovalými malbami ze čtrnáctého století. Pan průvodce bydlí hned vedle kostela.

Ačkoli jsme měli značné zpoždění oproti původnímu objednání, mohli jsme si kostel bez problémů prohlédnout. Kostel vykazuje jak románské, tak gotické prvky. I oltář má gotický, což ve zbarokizovaných Čechách není tak časté. Malby na stěnách znázorňují biblické výjevy a svaté a v době svého vzniku měly funkci obrázkové učebnice teologie pro prostý venkovský lid. Působí naprosto fascinujícím dojmem, zvlášť, když si člověk uvědomí, jak jsou staré.

Po kulturní části programu jsme zatoužili po občerstvení. K naší radosti jsme místní hospodu shledali otevřenou, příjemnou a útulnou, navíc plnou hasičských trofejí. Vypadalo to, že slavětínští hasiči musí být nejúspěšnějšími hasiči v republice. K jídlu nám paní hostinská nabídla zavináče a my jsme touto dříve obvyklou, dnes spíše vzácnou hospodskou chuťovkou nepohrdli. Při pivku jsme pak vstřebali ušlých sedm kilometrů a vydali se na druhou část našeho výletu.

Začali jsme kousek za Slavětínem, kde u polní cesty stojí pod lípou menhir zvaný Baba. Je menší než známý klobucký Kamenný muž, ale i tak je to pořádný kus hmoty. Stojí na místě, které třeba dříve bývalo významné, ale to už dnes nevíme, stejně jako nevíme, proč ho tu někdo vztyčil, ani jak si ti lidé, kteří ho vztyčili, říkali. Každopádně na mě ten kámen působil velice příjemně a skoro až mile, což některým lidem může přijít divné.

No a pak už se většinou šlo po silnici. Cestou jsme viděli kapli Navštívení Panny Marie, ale ta byla hezčí z dálky, protože byla trochu zanedbaná. Pak jeden pěkný hřbitůvek a jako perličku traktor značky Ursus v plné jízdě za vesnicí Veltěže.

Následovala půlhodinka ostré chůze na nádražíčko v Chlumčanech (tedy spíš v Blšanech). Vlak jsme stihli a cestou domů jsme konečně za okny motoráku zahlédli sluneční svit...