amundsen & nansen ve verneřickém středohoří

na počátku bylo slovo, které se mnou prohodil brada. prosil mě, abych se zeptal kamaráda, který žije v českém středohoří, jestli by nebylo možné u něj přespat během zimního čundru. rád jsem přislíbil, ale když jsem se s kamarádem viděl, vylezlo z něj ještě dřív, než jsem se stihl zeptat, že u něj teď bydlí další čtyři lidé. mezitím jsem se myšlenkou na zimní čundr po středohoří nadchnul a do podniku jsem se navezl.

nakonec jsem dohodl spaní u mojmíra

rodina jeho přítelkyně vlastní chatu v zadních nezlech. nezly jsou jen fonetickou úpravou původního německého názvu a vlastně by to mělo znamenat něco jako kopřivovice. ty zadní jsou už jen lufťáckou osadou, přístupnou pouze polní cestou. mojmír nám spaní domluvil s tím, že přijede na chatu autem dřív, než dorazíme, zatopí a uvaří buřtguláš.

V pátek dvacátého, den před výpravou, jsme ze čtyř zbyli jen dva. Já a mladý přírodovědec Ondřej, známý jako Knedlik, Keebl junior, méně také jako Krutónek Čečrdle. Brada si vytvořil studijní stres a Šotek odmítl jet bez pláštěnky.

V sobotu ráno jsem napojil Bělouš, nabral Ondřeje a vyrazili jsme přímo na sever. Nejkratší cestou do Levína, tedy přes Hobšovice, Hospozín, Hospozínek, Břízu, Roudnici, Polepy a Liběšice. Před Liběšicemi už byl na polích sníh a v Trnobranech už byl sníh všude. Nad námi se tyčil zasněžený masiff Sedla a my měli poprvé letos pocit skutečné zimy. Vyjet do Levína nebylo jednoduché. Bělouš si hrábnul na zledovatělých místech v prudkém stoupání, odfrknul si a na dvojčičku nás vyvezl do tichého středověkého královstvíčka, českého San Marina, zakrnělého středověkého města Levína, který zvláště od Lovečkovic vypadá převelice malebně.

když jsem mílovi jarešů vyprávěl, co se mi dělo o víkendu, zde se zarazil a povídá mi:

"a měl jste zimní gumy, míro?"

"já je mám celý rok, mílo!" povídám na to.

"tak to máte pěkně sjetej vzorek, míro," povídá na to míla.

"já moc nejezdím," povídám.

"je třeba mít pořádnou adhezi!" prohlásil míla. a rozvyprávěl se o své cestě do jizerek, kde tedy pořádně nasněžilo a cesta k chatě emilka stala se mílovi zimní rallye, kterou si pěkně užil díky novým zimním pneumatikám.

"adhezní euforie," povídám na to.

"tak," povídá míla, "kochať se adhezej!"

a tak vznikl výjimečný český novotvar mezi frazémy: kochať se adhezej!

Celkový pohled na Levín jsem nepořídil, ale předkládám vám malou sérku obrázků přímo z městečka obklopujícího rozměrnou barokní kapli, která vypadá jako obří poklop na smradlavé sýry:

Na cestu jsme se těšili:

Z Levína vyrazili jsme z kopce doprovázeni zrzavým psiskem, které se motalo kolem hospody, která ještě nebyla otevřená.

V Horní Vysoké jsme přešli hlavní silnici a začali stoupat lesem. Cesta byla zasněžená a nás to naplňovalo euforií, stejně jako další podpůrné prostředky.

Fádní zimní les, který tvořily vzrostlé rovné smrky určené ke spotřebě, zdál se mi najednou být malebným:

Po jedenapůlkilometrovém stoupání jsme vyšli z lesa u silnice u Lovečkovic. Přes zasněženou pláň byla krásně vidět Buková hora, která nás měla provázet na nedělní části čundru.

Pohybovali jsme se ve výšce okolo pěti set metrů nad mořem.

Vzhledem k prostoru a času před námi jsme se rozhodli dojít do nedalekých Lovečkovic do hospody. Ta byla umístěna v dřívě jistě honosné, dnes již ošuntělé ohromné budově na rohu návsi. Interiér byl nenásilně kýčovitý a poklidný. Pivko a bramboračka uspokojovaly nás plně. Mezitím se venku rozsněžilo a zesílil vítr. Z hospody jsme už vyšli do solidní vánice. Řičel jsem radostí. Bylo nám krásně. Vyrazili jsme po silnici směr Horní Týnec a cestou jsme potkali Mojmíra s kamarádem Škopkem, kteří jeli právě na chatu. Odmítli jsme návrh výlet ukončit a prodírali se dál protivětrem a hustým sněžením.

V Horním Týnci bylo ještě dobře. Porozhlédli jsme se po návsi a ještě jednou zkontrolovali mapu z roku devatenáct set sedmdesát šest, která nepočítala s tím, že se budeme pohybovat asi na sedmi kilometrech.

Zabloudili jsme zřejmě hned za Horním Týncem. Všechno bylo stejné. Padesát metrů před námi zasněžená louka, pak lesík nebo keře a pak už mlha.

V tu chvíli cítili jsme se jak Amundsen & Nansen na výpravě v Arktidě.

Posledním záchytným bodem mohli se stát venkovští mladíci, které jsme i s traktorem znenadála objevili v lese. Radili ochotně, ale nakonec nám to nepomohlo.

Nakonec jsme došli do Nezel, ale Předních, kde nám skupinka lidí s ráznou paní v čele radila, jak se kam dostat. Nakonec jsme s Mojmírem přes telefon dohodli, že pro nás zajede do Lovečkovic. A ještě jednou jsme pak sešli z cesty, ale to bylo dobře, protože jsme vyšli v Lukavici na hlavní pod Lovečkovicemi. V Lukavici bylo pusto a prázdno a taky tahle pěkná roubenka:

a to je v podstatě celý ten slavný čundr, i když něco málo se ještě dělo. mojmír nás minul a my jsme se smáli pidlooké fabii, ve které jsme nakonec mojmíra taky nepoznali, a dopili jsme tam pálenku, a když se pro nás mojmír vrátil, tak tam ondra nechal nórdic walking hůlky. a pak jsme se seznámili se škopkem a jedli jsme ten vytoužený buřtguláš a bylo nám dobře, když jsme svlékli mokré věci a ondra dostal na půjčení veroničiny tepláky, takže měl pak celý večer luxusně vytvarované hýžďové svaly. a mojmír nás hostil vším, co zbylo od silvestra, až to vypadalo, že tam vlastně na silvestra byli samí abstinenti. a když jsme se přesunuli k rozžhavenému krbu, tak nám bylo moc dobře a dobře se i spalo, akorát bylo náročné chodit čůrat ven. ráno bylo teplo a rozfoukáno a všechno tálo. dívali jsme se na svět, jako bychom ho viděli poprvé. na pokračování cesty jsme už nemysleli, jeli jsme vyzvednout hůlky, které na nás na zastávce v lukavici opravdu čekali, nechali se odvézt do horní vysoké, vyzvedli bělouš a jako na sáňkách odjeli zpátky do slaného.