Mrtví tanečníci

... antologie české romantické prózy Mrtví tanečníci je užitečná především pro ty, kdo se literatuře chtějí věnovat hlouběji, šířeji a dále. Odhaluje nám podhoubí doby, která nakonec české literatuře dala její pevné pilíře Máchu, Němcovou, ale později i Nerudu nebo Arbesa. Jména ještě stále známá nebo povědomá, třeba Sabina nebo Stroupežnická (teta známého dramatika), Kramerius (syn vydavatele České expedice), ale také naprosto zapomenutá, zejména u autorů tvořících na přelomu 18. a 19. století. Každý autor je představen v informačně cenném medailonku. Růst kvality a vytříbenosti děl od nejstarších k nejmladším autorům je zřetelný a také nijak překvapivý. Zatímco ti starší autoři často jen překládali a upravovali cizí texty a čerpali zejména z německé romantické literatury doby před a během napoleonských válek, autoři mladší, pohybující se v generaci revolučního roku 1848, se už mohli opřít o určité zázemí, které přineslo národní obrození a zvýšený zájem o český jazyk a s tím související rozmach tištěné české literatury.

Některé povídky svou naivitou a prvoplánovou romantičností vzbuzují shovívavý úsměv, některé ale zaujmou kvalitním vyprávěním, když už ne silným příběhem. Zcela se vymyká Mácha, jehož snové filozofování v lůně české přírody nabízí úplně jiný rozměr než povídky o mladých milencích a jejich nepřejícných rodičích. Podobně jako Mácha koncipoval své povídky zde uvedené i Sabina. Závěrečná povídka J.J. Kolára U červeného draka svou hororovou atmosférou a popisem koloritu staré Prahy předznamenává tajemná romaneta Arbesova i nakonec fantaskní příběhy Meyrinkovy...

Zde ukázky:

"Tento školní učitel a velmi dobrý muzikus, poznav její čistý a libý hlas a velkou náklonnost k pění, učil ji zpívat, a sice zadarmo s tou největší radostí, jakž mi sám vyprávěl, nemoha dosti si vynachváliti jejího líbezného pění. O tom jsem se také já sám kolikrát v kostele, slýchaje ji zpívati, přesvědčil, že její hlas jako líbezné zvonečky zněl."

---

"Mohl bych ještě mnoho jiných příběhů z jejího trpkého života uvésti, kteréž se v časobytí jejího největšího šálení sběhly, kteréž ale, poněvadž nic obzvláštního, což by zaznamenáno býti zasloužilo, nespatřuji, zde schválně pomíjím."

Josef Heřman Agapit Gallaš - Klára Sládečková, obyvatelka krchova po patnáct let

"Vezma židovku za ruku, hladím jí tváře, a představuji, že to švárné děvče a že strašidel není. To ji poněkud upokojilo, nebylo ji však přece lze přemluviti, aby židovce ruku podala. Stálitě jsme zde všickni zimou a hladem zmořeni, hluboké mlčení uhostilo se mezi námi, ježto jsem konečně zrušil těmito slovy: - Zůstaneme - li v mokrých šatech, zima nás umoří. - I vejda do komory, nalezl jsem rozličné, mužské a ženské košile a šaty. Směniltě jsem roucho své v komoře a dívky ve světnici, mokré pak šatstvo jsme rozvěšeli okolo kamen."

Vendelín Dušek - Setkání v hrobě

"Konečně napadlo hrobníkům se o to pokusiti, zdali by se škůdce lstivě lapiti nedal? Znamenali totiž, že hřbitovní zděná ohrada, asi devět střevíců vysoká, skoro povždy na jednom a tomtéž místě přelezena bývá, což poznali na čerstvě opadané maltě; z toho tedy soudili, že touto cestou návštěvy své konává."

Václav Rodomil Kramerius - Vampýr nebo Zohavitel mrtvých těl

"Blanka byla jímavá snědka as dvacíti let; pojila vší lásky hodnost matčinu s prorážejícím rozumem otcovým.Velice byla vycvičená; měla jako já živou obrazotvornost a veselou mysl, přece ale, jak jsem později pozorovala, nepoddala se nikdy ničemu, vždy musel rozum její nad vším zvítěziti, v duchu ale byla spoušť, kterou teprv pozdě jsem seznala."

Petr Miloslav Veselský - Jolanta aneb Obnovená důvěra

"Navrátiv se náš Myslev z hradu zemřelého Výboje domů, nalezl rodinu svou jak v světnici, tak i venku do práce zabránu. Choť jeho o vše starostlivá a pečlivá, přitom však ale zvědavá milostí k manželi svému plápolajíc se přitulila a tázala: - Kdož na hradu umřel?-

Myslev ale tuto otázku ženě své přemilé nezodpověděl, nýbrž svolav rodinu svou takořka němý uprostřed ní krmy prostými zadost bral."

František Humhal - Předvídání hrobníkovo

"Bylo na jeseni. Příjemný večer mne vyvedl z hluku městského na místo oblíbené, totiž na šedý Vyšehrad. Tam hlavu podepřev na chladnou skálu, k zacházejícímu slunci zasílal jsem zraky své. Rděla se líce sluncem dotknutého obzoru, a dál a dále se šířil růžový plamen po obloze modré, a pode mnou se skvěly v blesku večerní záře vlny vltavské, a ve vlnkách hlukem tekoucích, červánky pohybovaly se: an se vůkolí temnilo, páry z luhů pobřežných vystupovaly; a nežli za košířským pahorkem slunce skleslo, v poblesku amethystovém se mžela krajina. Tu zapadla hořící koule nebeská, potopivší záři svou v moře diamantové, a jen obláčka, na obzoru se popohánějící, jako nestálé myšlénky, na zlatoskvělém se lesknuly západu.

Karel Sabina - Obrazy a květy snů

"Stál a díval jsem jak omámen. Mžitky dělaly se mi před očima. Tanuly mi na mysli propastě, jež člověka s neodolatelnou prudkostí k sobě vábí, ony studně, kteréž měly by se zasypat, poněvadž lidé rádi do nich skáčí, ony stromy, jež by se měly zporážet, poněvadž zdají se vypínati svá rámě pro oběšené - ano přišla k paměti nákaza samovraždy, vražd ohavných a loupeže, jež se objevuje v určitých dobách co výsledek záhadných společenských poměrů, vzpomněl jsem si na divnou přitažlivost příkladu, jež způsobí, že musíme zívati, když vidíme zívati jiného člověka, že se trápíme, poněvadž jiní se zavraždili... Při všech těch myšlenkách hrůzou se mi ježily vlasy.

Kterak se ale stalo, že netopýř, hnusná a sprostá ta babizna, dovedla vyzkoumati tak hluboký zákon přírody? Odkud nabrala prostředků, aby ten zákon mohla vykořistit ve prospěch krvežíznivých svých popudů a chtíčů?

J.J. Kolár - U červeného draka