Přírodovědcem amatérem aneb Tady máte ty ptácí

... v rámci hokejového šílenství nezbývalo už moc času a sil na normální život. Proto jsem přivítal nabídku známého slánského přírodovědce Ondřeje Knedlika Čečrdleho, abych ho doprovázel na studijní výpravě do okolí vesnice Milý, která leží necelých 20 kilometrů od Slaného v přírodním parku Džbán....

Pokud by pravidelnům čtenářům mého blogu připadalo, že se poněkud opakuji, tak budou mít pravdu a připomínám svůj velice povedený zimní výlet z Bilichova do Mšece a také známou pravdu, že opakovaný vtip je dvojnásobným vtipem.

Ondřej měl za úkol zdokumentovat umělou borovici, která už asi deset let slouží jako GSM vysílač. Pokud si najdete zprávy v internetovém tisku o zprovoznění této umělé borovice, všimnete si, že její koruna převyšuje okolní stromy o několik metrů a je tak velice nápadnou. To už je dnes všechno jinak. Stromy povyrostly, umělá borovice nikoli, a tak je pěkně skryta v ostatním porostu, což je vlastně ten účel. Ona taková umělá borovice totiž vypadá opravdu lépe než dvacet a více metrů nad stromy trčící kovová konstrukce.

Ze Slaného jsme vyrazili v sobotu po obědě hopsavou japonskou kozičkou a za chvíli jsme se už kochali naší oblíbenou krajinou. Přes Libovici a Jedomělice jsme sjeli do údolí Pozdeňského potoka a jeli jsme dál na Srbeč. Bylo krásně a flóra vyřvávala do světa svou zeleň. Hltal jsem ji očima, neboť vím, že zelená je na oči dobrá. Za Srbčí jsme dojeli do Bdína a odbočili do vrchu pod kopec Vošková. Tam jsme nechali vůz a šli borovici najít a zdokumentovat. Místo jsem naštěstí znal, protože jsem v ta místa zabloudil loni na podzim na jedné marné houbařské výpravě. Dokumentace proběhla úspěšně:

Z křižovatky polních cest pod lesem byl pěkný výhled na okolní hřbety a mě to vždycky chytne, ty zvlněné lány a nad nimi zalesněné hřbety. Můj mobil to moc nepobere, ale měli jsme hezký výhled jak na Srbeč, tak na Bdín:

V dalším plánu byla návštěva Milské stráně, strmého svahu nad vesnicí, který je obrácen k jihu a tím je domovem teplomilné flóry i fauny. Vyjeli jsme nad obec a udělali si pauzičku u informační tabule se sezením. Ondřej dojídal oběd z pixličky a pak jsme se radili o dalším postupu. Shodou náhod jsme se připletli k závodu Fanclubu Mini Morrisů, což byla docela legrace, protože posádky měly jako jeden z úkolů vypsat z informační tabule počet ptáků chráněných zde na Milské stráni, takže jsme se do jejich hry zapojili a zažili jsme pár krátkých lidských setkání. Byli jsme účastníky závodu určitě považováni za pořadatelskou službu. Takže sranda. Pár autíček jsem si vyfotil:

Pak jsme se rozloučili s posledním Morrisem poukázáním na ceduli: " Tady máte ty ptácí!" a vydali jsme se prozkoumat Milskou stráň. Bohužel se nám nepodařilo nalézt to správné místo, kudy na svah proniknout a použít třeba i lupu, kterou jsem na výpravu prozřetelně vzal. Být mladým přírodovědcem se mi líbilo, ale příroda byla proti. Spatřili jsme sice vstavače nachového, ale už se nám nepodařilo nalézt místo, kde by rostly zimostrázek alpský nebo rozrazil ožankovitý, kde by se plazila zmije obecná nebo číhal na hmyz plšík lískový. Je to přitom záhada. Ze svého zimního výletu jsem si pamatoval místo se stožárem vysokého napětí, okolo něhož se průsekem na stráň dalo vejít. Tento stožár jsme nenašli. A hle! Cestou zpět k Srbči ze silnice jsme ho viděli! No nic, vyfotil jsem si aspoň, jak nám roste české zlato:

U křížku nad Srbčí jsem si ještě vyfotili kopec Vošková, kde se mezi stromy skrývá umělý vetřelec a jako na sáňkách jsme dojeli zpět do Slaného.