Mušketýři mezi duchovnem a obžerstvím

Jako tři mušketýři, ke kterým se nečekaně přidá čtvrtý, jsme v sobotu dopoledne vyrazili na výlet do Roztok a Únětic. A to proto, že Hukot se díval vlaku na zadní světla z perónu slánského nádraží a vypadalo to, že ho ten den už neuvidíme. Ve vlaku Keebl posnídal oplatku, broskve a ředvičky a neatakoval okamžitě toaletu, což svědčí o velkém sebevědomí, jak dokazuje i momentka drsných hochů (zleva Portos a hezoun Aramis) z nádraží Roztoky - Žalov.

Nicméně poté jsme se obrátili ke kulturně duchovním hodnotám. Nad údolím Vltavy je mnoho ostrohů s plošinami v dobách předměstských využívaných jako obytná i kultovní hradiště. Na jednom z nich, známém jako Levý Hradec, měla pravděpodobně své sídlo kmenová elita Slovanů obývajících tuto část dnešních Čech. Tato elita vešla do dějin pod názvem Přemyslovci a zde si postavila ke svému sídlu první kostel na území Čech. Údajně existující kníže Bořivoj (doložený v jediné zmínce ve francké kronice jako Goriwey) ho nechal zasvětit sv. Klimentovi. Dnes je kostel již přestavěn, přesto skýtá zajímavé historické skutečnosti. To vše nám zprostředkoval sympatický průvodce, který, když neprovází, sídlí v přestavěné trafačce.

Prořekli jsme se před ním, že jsme trochu historici, a lehká bázeň z očí mu již nezmizela, zvláště, pokud se trochu zamotal do politických souvislostí 9. století. Navíc Keebl měl určité pochybnosti k okénku v kostele atd. atd. Kostel je vyzdoben středověkými freskami, které prošly restauračním procesem.

Po prohlídce podzemí kostela s částečně odkrytou původní rotundou jsme se vrátili na plochu hradiště, já vyfotil Klimenta ještě zvenčí a mohli jsme vyrazit dál.

Ze Žalova do Únětic se jde do vršíčku okolo vodojemu a pak zase pěknou polňačkou z kopečka. Bylo velice živé počasí. Foukal čerstvý vítr a po obloze se honila oblaka všech možných velikostí, barev a tvarů. Na jednu stranu byl vynikající výhled na sever, kde byl vidět Říp, Sedlo i Ještěd, na druhou stranu pro nás nezvyklý výhled na Prahu.

V Úněticích nás Keebl zavedl k útulnému občerstvení U Lasíků, které jsme shledali velice milým a příjemným. Občerstvili jsme se pšeničnou třináctkou Maisel a kochali se klidem vyzařujícím z každého předmětu na přirozeně působícím dvoře. V tu chvíli se nám ozval Hukot, že dorazil do Únětic od Prahy. Již nečekaný čtvrtý mušketýr doplnil naše řady.

Jen těžko se nám loučilo s milým prostředím a jen vidina dalších zážitků, teď již výhradně gastronomických, hnala nás dál. Ještě poslední pohled do dvora a vzhůru do pivovaru.

Cestička do pivovaru se vinula skrz zahrady za humny a skýtala možnost ke krátkému zastavení a zamyšlení.

Jinak Máňu zajímaly cestou hlavně kozy, které mají v Úněticích i svou ulici.

A pak již pivovar.

Únětický pivovar je pivovarem klasického typu, tedy vlastně továrnička z 19. století s komínem a připojenou restaurací, ne jako dnešní minipivovary, restaurace s varnou uprostřed. Prostorné nádvoří bylo zaplněno místy k sezení a mezi stoly hbitě poletovali ochotní číšníci a servírky. Na jejich způsobech jsme za celé tři hodiny nenašli jedinou chybičku. Jejich vstřícnost se v určitých případech dala označit jako nadstardantní. Únětický pivovar si nás okamžitě svou pohodou získal a snažili jsme se to vyjádřit i našimi výrazy.

K výborné místní dvanáctce jsme začali ochutnávat dobroty z jídelního lístku. Teplý škvarkový salát z cibulí nás uchvátil a neméně zvěřinová paštika. Tu jsem stihnul vyfotil dřív než byla sežrána.

Dále jsme jedli kuřecí vývar, kančí stejky, hovězí guláše, vepřová kolena, nakládané sýry a opět škvarkový salát s cibulí. Bylo to vynikající. Nepršelo, ač se zdálo, že bude, pivo i jídlo chutnalo, obsluha byla milá a skvěle komunikovala. Jen těžko jsme se sbírali na vlak. Únětický pivovar určitě stojí za to!

Cesta z Únětic do Roztok vede Tichým údolím, je příjemná a malebná. Myslím, že méně přežraní mušketýři by si ji skvěle užili. Na konci Únětic jsme minuli rybník a pak se vydali z kopce podél potoka, který místy nabízel nevšední zákoutí.

Do Roztok se přijde pěkně od lesa a rovnou do vilové čtvrti. To už ale bylo jasné, že plánovaný vlak nestihneme a tak jsme využili občerstvení po cestě. Byla to milá hospůdka se zvířátky, navíc v ní točili Černou horu.

Tady už Hukot dostával těžkou krizi. Snažili jsme se ho z ní dostat. Objednal jsem zavináče. Byly výborné, ale z krize jsme našeho benjamínka nedostali. Naopak. Při průchodu lepší čtvrtí ho posedl záchvat opileckého levičáctví. Keebla bohužel také. Takže Hukot točil řehtačkou a Keebl štěkal na znervóznělé pejsky za ploty. Ostuda!

Fotil jsem je jen z dálky. S Máňou jsme šli raději napřed. Přitom tam byly k vidění opravdu krásné domy, jako například tento.

Výlet se chýlil ke konci. Ještě jsme stihli bez větší ostudy vypít jednoho Rychtáře v Roztokách před pizzerií a odebrali jsme se na nádraží. Tam krize vrcholila.

Cestu vlakem jsme nějak přežili. Hukota jsme udržovali na lavici a zvládli jsme i přestup v Kralupech. Domů jsme dorazili už po soumraku. Výživný výlet!