Přes tajemná místa Pošumaví až k velké vodě

... vzpomínka na rok 2002...

Nedá mi to, abych nevzpomněl jeden z nejlepších čundrů mého utrpení. Odehrál se přesně před deseti lety a byl inspirován knihou Pavla Kozáka Tajemná místa mezi Blaníkem a Sušicí. Na výpravě jsme se dohodli s kamarádem Johnem, dnes plně zaměstnaným rodinou a místostarostováním města Sobotky.

Začátek nebyl úplně ideální. Zatímco John už na mě čekal v Sušici, já jsem bojoval s nepřízní stopu v Praze - Malé Chuchli. Nakonec jsem se dostal do Strakonic a jel do Sušice vlakem. Tam jsme se setkali, šli na pivo a pak vylezli na kopec nad městem, abychom našli místo na spaní. Druhý den jsme se už inspirovali zmíněnou knihou. V mlžném ránu jsme došli do Albrechtic, kde je pěkný starý kostel s trochu hororovou vizáží. Za Albrechticemi už začíná stoupání na horu Sedlo.

Vrchol hory byl pustý, dnes už tam stojí rozhledna. Hledali jsme energetický bod podle pana Kozáka a zřejmě jsme ho i našli, ale bohužel jsme necítili nic. Jinak na nás Sedlo působilo opravdu trochu tajemně a atmosféru umocňovalo i počasí se střídavými přeháňkami, pářícími se lesy a vodou neustále kapající z listoví stromů. Ze Sedla byl i bez rozhledny pěkný výhled na hrad Kašperk. Vydali jsme se tedy k němu. Ačkoli je o něm v knize také zmínka, my jsme zamířili rovnou dolů pod hrad, do Kašperských Hor. Tam se právě konal jarmark. To bylo dobře, protože Kašperské Hory jsou ospalé městečko bez atmosféry a jarmark přece jen nějakou vytvořil. Nechali jsme batohy v infocentru a šli se projít po jarmarku. Koupil jsem si nakládanou okurku a při zkousnutí jsem postříkal nějakému pánovi sako. S hubou plnou okurky jsem se pánovi omlouval a raději mu zmizel rychle z dohledu. Ještě jsme ten den stihli dojít dál, byli jsme přece jen o deset let mladší.

Už v první zóně národního parku se nachází jedno z nejtajemnějších míst předslovanské historie naší země. Vrch Valy je znám pod názvem Obří hrad. Na vrcholu tohoto kopce jsou pozůstatky hradiště, které mělo pravděpodobně pouze rituální a ne sídelní funkci. Pavel Kozák v knize uvažuje o teorii, že na tomto místě se scházeli druidové v keltské a předkeltské době zde sídlících kmenů k rituálu, jímž mohlo být i spojení s mimozemšťany. Každopádně místo působilo opravdu tajemně a zvláštně.

Rozhodli jsme se na něm přespat. Ale dobrý pocit jsme z toho neměli. Za prvé jsme byli v první zóně parku, za druhé jsme byli na posvátném místě. Navíc jsme si vymysleli, že si usušíme karimatky a tak jsme rozdělali oheň. Ten samozřejmě dýmal, protože dřevo bylo vlhké, a tak musel být náš ohýnek vidět pěkně daleko. Chvilku jsme šmrdlali nad ohněm karimatkami a pak jsme oheň raději uhasili. I tak jsme neměli úplně klidný spánek a ačkoli jsem na Obřím hradě deset let nebyl, spaní tam nikomu ani dnes nedoporučuju.

Další den jsme se vydali od Šumavy opět směrem do vnitrozemí a naším prvním cílem byla nejvyšší hora celého čundru, Javorník s 1066 m.n.m. Výstup byl namáhavý, ale jak už jsem zmiňoval, byli jsme o deset let mladší a tak s tím zas takový problém nebyl. Vrchol Javorníku je plochý a dost nezajímavý, což potvrzoval i Pavel Kozák ve své knize. Navíc byla zavřená i rozhledna, takže výhled jsme měli lepší předtím ze svahu než z vrcholu hory. Ale to podstatné na Javorníku leží na východním svahu nad obcí Javorník. Je to novodobá rotunda, postavená až ve 20. století. A o této rotundě píše Pavel Kozák, že je velice pozitivním a příjemným místem. Usadili jsme se na lavici u zdi rotundy a opravdu jsme cítili, jak se nám vrací fyzické síly a jak psychicky pookříváme. Vůbec se nám odtud nechtělo, to místo je opravdu velice příjemné.

Naštěstí nebyl s dobrými místy ten den konec. Přes Vacov, kde jsme se občerstvili pivkem, jsem došli do vesničky Dobrš. Tam stojí na kopečku kostelík a vedle něj zvonice, obklopena březovým hájkem. Na tato místa pěje pan Kozák samou energetickou chválu. V hájku u zvonice bylo moc příjemně a my jsme tam rozbili náš tábor. Celá záležitost se mohla pokazit, protože volně pobíhající místní vořech mi ukradl botu a odmítal ji vydat. Trochu mi zatrnulo, neboť jiný pár bot jsem neměl. Nakonec se mi podařilo naštěstí botu získat zpět. Noc pak byla klidná a velice příjemná. Dobrš je kouzelné a milé místo s pozitivní energií. Bylo nám tam dobře.

Za Dobrší jsme výpravu vlastně ukončili a vlakem se pak přesunuli do Strakonic. Ale čundr ještě úplně nekončil. Ještě jsme měli domluvenou návštěvu u přátel v Pařezí u Protivína a já se pak potřeboval dostat do Nové Včelnice u Jindřichova Hradce. Už cestou dost vydatně pršelo a déšť pak neustal celý den. Protivín leží na řece Blanici a jeho okolí je protkáno středověkou rybniční soustavou. Pařezí pak leží na okraji této soustavy. Začínaly povodně, které pak mohutně zasáhly celé povodí Labe a Vltavy a okolí Protivína se také zalévalo stoupající vodou.

V Pařezí jsme byli sami, měli jsme to tak domluvené. Naši přátelé byli zrovna na dovolené jinde. Docházely nám už peníze, takže jsme nastolili úsporný program. Ze zahrádky jsme sklidili několik patizónů a do uzavřeného a policií obklíčeného Protivína jsme jezdili pro chleba a stáčené víno. Celé to bylo úžasné. Pařezí je osada složená jen z několika chalup volně rozesetých, takže je tam naprostá volnost. Procházeli jsme okolní louky a všude jsme měli vodu až po kotníky. Ve hrázi Starého rybníka byla díra o průměru asi patnáct centimetrů. V jiná léta prázdné strouhy byly teď plné vody a voda se rozlívala úplně všude.

Odjížděli jsme plni zážitků a také plni patizónů. Náš pozdrav s nakreslenými patizonovými hlavami zanechaný na stole v sednici vypovídal za vše. Naše cesty se rozešly hned u chalupy. Já zamířil okolo kopce s názvem Chocholouš na vlak do Lhoty pod Horami, John směrem k Protivínu. Moc pěkný vandr s krásnými, zajímavými a tajemnými místy okořeněný povodněmi byl u konce....