Mně to trochu přijde, jako kdyby někdo Michala Ajvaze přemlouval, aby konečně napsal knihu, která by byla přijatelnější pro širší vrstvy čtenářstva, a že Michal Ajvaz nakonec řekl tak jo, a pak za tu knihu dostal Magnesii Literu. Přitom Ajvaz si nějakou Literu zasloužil už dávno! Tohoto solitéra v malém českém literárním rybníčku zde zmiňuji poněkolikáté a rád ho čtu už dlouhá léta. Vždy mě překvapoval obrovskou dávkou imaginace a fantazie, navíc jeho příběhy nikdy nepostrádaly napětí a vzrušení a byly vždy skvěle vypointované. Kdo je zvyklý na Ajvazovy spletité a jakoby nekonečné příběhy, tak musí z Lucemburské zahrady cítit jakousi nedokončenost či příliš rychlé ukončení. Příběh Paula, který omylem přehmátne při psaní na klávesnici počítače a napohled nesmyslné slovo mu otevře úplně jiný svět a nasměruje, aspoň dočasně, jeho život úplně jinam, nakonec vyzní jako pouhá životní epizodka, po které se vrací vše do starých kolejí. Ale i zde využije Ajvaz sílu své imaginace a zavede nás na...