Lucemburská zahrada

Mně to trochu přijde, jako kdyby někdo Michala Ajvaze přemlouval, aby konečně napsal knihu, která by byla přijatelnější pro širší vrstvy čtenářstva, a že Michal Ajvaz nakonec řekl tak jo, a pak za tu knihu dostal Magnesii Literu. Přitom Ajvaz si nějakou Literu zasloužil už dávno! Tohoto solitéra v malém českém literárním rybníčku zde zmiňuji poněkolikáté a rád ho čtu už dlouhá léta. Vždy mě překvapoval obrovskou dávkou imaginace a fantazie, navíc jeho příběhy nikdy nepostrádaly napětí a vzrušení a byly vždy skvěle vypointované.

Kdo je zvyklý na Ajvazovy spletité a jakoby nekonečné příběhy, tak musí z Lucemburské zahrady cítit jakousi nedokončenost či příliš rychlé ukončení. Příběh Paula, který omylem přehmátne při psaní na klávesnici počítače a napohled nesmyslné slovo mu otevře úplně jiný svět a nasměruje, aspoň dočasně, jeho život úplně jinam, nakonec vyzní jako pouhá životní epizodka, po které se vrací vše do starých kolejí. Ale i zde využije Ajvaz sílu své imaginace a zavede nás například na karibský pustý ostrůvek s přesně vystavěnou kulisou části Paříže. Nevšední použití umělého jazyka, který není nijak překládán ani vysvětlen, ale díky němuž se hlavní hrdina přesune ve svém vnímání do úplně jiných světů, patří také k zajímavým prvkům knihy. Celkově Lucemburská zahrada dokáže vtáhnout, ale tam, kde se v jiných knihách příběh láme do dalších vrstev, zde končí. Přeju Michalu Ajvazovi literární cenu, uznání veřejné obce i širšího čtenářstva, ale osobně se těším na nějakou jeho další knihu, která bude pro onu širší obec méně stravitelná...