...a v úterý do Úterý

První část své tradiční zářijové dovolené jsem strávil dvěma výlety po západních Čechách. V pondělí jsem se pohyboval po východní části Karlovarského kraje, v úterý jsem prošel část Plzeňského kraje. Počasí bylo ideální. Teplo a slunečno, při zářijových teplotách ideálně na chození. Po úvaze jsem se rozhodl nespat venku. Po předchozím týdnu jsem se na to úplně necítil a také jsem chtěl využít možnosti nosit co nejméně věcí.

Nejhorší bylo samozřejmě dostat se ze Slaného. Ačkoli na Karlovy Vary vede přímá silnice, provoz na ní je slabý a je třeba se dostat do Řevničova, kde se silnice od Slaného napojuje na hlavní karlovarskou od Prahy. Ale dostat se do Řevničova taky není úplně snadné. Autobus nejede, zkusil jsem tedy stop. Po marné hodině se objevil přítel Mrkvička a ochotně mě do Řevničova odvezl. Patří mu za to velký dík! V Řevničově mi po pár minutách zastavili ruský kluci, tak jsem měl možnost si pokecat rusky. Cestu zkomplikovala objížďka přes Rakovník, ale nakonec jsme úspěšně dorazili do Lubence, kde jsem auto se sympatickými Rusy i hlavní silnici opustil. Čekala mě cesta do Chyše. Ale jak? Autobus jel za hodinu, pěšky bych ztratil příliš mnoho času. Tak tedy stopem. Ale s kým? Silnice byla pustá...

Ale měl jsem štěstí. Během pár minut projela tři auta a třetí mě vzalo. S pánem z učiliště Podbořany jsme si popovídali o místní přírodě a historii a za pár minut už jsem mířil do zámeckého pivovaru v Chyši.

V příjemném prostředí pivovaru jsem se dobře najedl a ochutnal dvě místní piva, světlou a polotmavou 12°. Bylo tam dobře, ale slánský Antoš je prostě nejlepší! Při odchodu jsem ještě v restauraci zahlédl slavného žokeje Váňu. To jsem ještě netušil, že mě další cesta povede přímo přes jeho hřebčín.

Cestou přes Chyši byl přes stromy v zámeckém parku jen špatně vidět moc hezký zámek Lažanských.

Za Chyší mě silnice dovedla do údolí Střely. Tu jsem překročil, sešel ze silnice a lesní cestou pokračoval nad Střelou pod horu Vladař, kterou jsem chtěl zdolat.

Počasí bylo stále příjemnější a ze mě se postupně odplavovaly všechny civilizační zásery. Hlava se čistila venkovským vzduchem, sluncem a kocháním se přírodou. Brzy jsem procházel mezi pastvinami, na kterých se pásli koně. Ale mimořádně pěkní koně! Ač nejsem znalec, bylo zřejmé, že toto nejsou koně na tahání dřeva v lese. Za chvíli jsem došel k domu, jehož okna byla vyzdobena trofejemi. Bylo to jasné, hřebčín pana Váni a jeho krásní koně!

Cesta k Vladaři vedla po úbočí nad řekou Střelou a nijak dramaticky nestoupala. Cestou jsem zahlédl železný železniční most přes Střelu.

Přímo pod Vladařem jsem přemýšlel, jak dál. Pořád na mě doléhala realita předchozího týdne ztělesněná únavou a lehkými příznaky nachlazení. Uvažoval jsem také nad časovými souvislostmi. Večer jsem se musel dostat do Plzně a ještě jsem nevěděl jak. Trochu mě zmátla tabulka na rozcestí, tak jsem to zkusil.

Po asi půl kilometru mírného stoupání jsem se dostal na rozlehlou plošinu dokonce s několika chalupami. Na odpočívadle jsem shodil batoh a šel prozkoumat situaci. Bohužel po pár stech metrech byla další odbočka na Vladař a vrchol stále daleko. Oželel jsem ho. Ale je to škoda. Vladař je stolová hora a na jeho vrcholové plošině bývalo za keltských dob hradiště, zřejmě ovládající celý kraj nad prastarou stezkou spojující střed české kotliny se západní Evropou. Hradiště skončilo v troskách po požáru nebo krutém boji a já skončil kilometr pod vrcholem. Takové jsou dějiny, takový je život.

Vychutnal jsem si Vladař pohledem zezdola a doufám, že se na něj ještě někdy podívám a případně tam i přespím. Teď jsem sešel zpět ke Střele a pokračoval dál na Žlutice. S Vladařem jsem se rozloučil pohledem od železniční trati.

Ve Žluticích jsem v červenci trávil několik hodin na policejní stanici a čekáním na náměstí, až na policejní stanici vypoví ostatní postižení. Byli jsme totiž okradeni chmatáckou partičkou na festivalu v nedalekém Valči. Náměstí jsem měl tedy prohlédnuté, proto jsem zamířil rovnou k nádraží. Cestou jsem si pouze vyfotil žlutický kostel.

Žlutice bývaly ve středověku poměrně významným městem. Mají spoustu středověkých památek a krásné okolí. Mimo jiné patřilo k městům husitským. Žlutice ležely na oné prastaré stezce, kterou jsem zmiňoval v souvislosti s Vladařem. Dnes vede hlavní silnice úplně jinudy a Žlutice jsou zapadlým a tichým městečkem s necelými třemi tisíci obyvateli.

Mně jel za hodinu autobus do Manětína a tam odtud do Plzně. Ale hodinu se mi nechtělo čekat. Bylo půl šesté. Zkusil jsem někoho stopnout. Hned druhé auto mi zastavilo. Pak že neberou! Třicet let stará avie chrčela a naříkala cestou přes kopečky směrem na Toužim. Za dvacet minut jsme projeli Toužimí, dalším zapadlým městečkem. Nechal jsem se vyhodit na křížení s hlavní silnicí z Karlových Varů na Plzeň při představě okamžitě zastavujícího auta za rušného provozu. Ale ouha! Silnice byla pustá a neskýtala příliš nadějí. Naštěstí mi jel z Toužimi přímý autobus na Plzeň. Vzal jsem jím zavděk. Bylo toho pro dnešek dost. Ušel jsem sice jen asi dvanáct kilometrů, ale viděl jsem kus české krajiny a dostal jsem se pořádně daleko od rodného Slaného.

Do dalšího dne jsem vstával v úplně jiném rozpoložení. Vyčištěná hlava a vydatný spánek mě dobře naladily a já se cítil plný energie a natěšený na krásný den na výletě. Bylo úterý, tedy vzhůru do Úterý!

Začal jsem ale v Bezvěrově, kam jsem jel tím samým spojem jako večer opačným směrem na Plzeň. Bezvěrov je příznačný název pro obec, odkud byli po válce vyhnáni všichni němečtí obyvatelé. Z bohatého kraje se stal zapadákov osídlený zlatokopy, navrátilci z Volyně a sociálně slabými lidmi z východní poloviny Československa. Stejně jako celé Sudety, se ani tento region na pomezí dnešních krajů Plzeňského a Karlovarského, z poválečných událostí už nikdy nevzpamatoval. I tak je tam hezky. Z Bezvěrova jsem šel několik kilometrů lesem a postupně jsem krajinou klesal, což pro mě bylo mnohem lepší než několik kilometrů postupně stoupat. Les byl klidný a tichý...

Turistické cedulky slibovaly po pěti kilometrech zastávku U Světce, což mě lákalo při představě svačiny na lavičce pod vzrostlými lípami nebo jírovci u kapličky se svatým Antoníčkem nebo Floriánkem. Po pěti kilometrech jsem vyšel z lesa a okolo silážní jámy došel na silnici nejnižší třídy. Nedaleko byla vesnička Světec a turistický bod s tabulkami byl přímo při výjezdu z polní cesty na silnici. Bez lavičky a vzrostlých listnáčů. No nic, na dohled Světce jsem i tak posvačil a pokračoval do Úterý.

Přede mnou se otevřela krásná krajina zbarvená počínajícím podzimem. Silnice byla lemována břízami a jeřáby, v klesání k Úterý pak rozložitými jírovci. Během čtyřkilometrového pochodu mě minula pouhá dvě auta. Dole v údolí jsem tušil Úterý.

V prudkých serpentinách nad Úterým jsem minul moc pěkný secesní vodojem a pak už jsem v údolíčku dorazil do prvního cíle toho dne.

Dnes ve městě Úterý nežije ani pět stovek obyvatel, ale bohatostí dějin předčí leckterá dnešní města okresního významu. V malebném údolí potoka bylo založeno hradiště už za keltských dob, slovanské obyvatelstvo těžilo zlato rýžováním z Úterského potoka už za prvních Přemyslovců. V roce 1200 povýšil Přemysl Otakar I. osadu na městečko s trhovým právem, které se promítlo i do jeho názvu. V polovině 13. století tam žilo až 2000 horníků s rodinami, což byl počet obyvatel srovnatelný s tradičními královskými městy jako třeba Slaný, Louny nebo Rakovník o 200 let později. Po smrti Přemysla Otakara II. zanikla v Úterý hornická činnost a město bylo vydrancováno a téměř opuštěno. O sto let později ho zasáhla morová epidemie. Po husitských válkách nechal tehdejší majitel města, Tepelský klášter, povýšit Úterý na město, ale dřívějšího významu už nenabylo ani jako město. Díky tomu zůstalo vlastně zakonzervované ve středověké podobě. Tiché a klidné připomíná spíš skanzen než živé sídlo. Nejen přímo v Úterý, ale i v jeho okolí je velké množství památek. Podívejte se aspoň na některé:

Po prohlídce města jsem seděl před zavřenou hospodou a přemýšlel kudy dál. Bylo půl dvanácté a hospoda otevírala ve třináct hodin. Potřeboval jsem se s někým poradit. V jinak téměř pustém městě se objevil místní informátor, sympatický starší pán:

- Dobrý den, nevíte, kudy na Bezdružice?

- Tamhle dozadu a podél potoka. Tam jsou turistický značky.

- A jak je to asi daleko?

- Asi pět kilometrů. Vona má zavřeno? Kývnul hlavou k hospodě.

- Dneska až od jedný...

- Ať jde do prdele, já mám hlad jak kráva.

- A v Bezdružicích bude hospoda?

- Jo, tam jsou.

- Tak děkuju!

Než jsem došel do rodiště nejznámějšího českého haranta, prošel jsem částí údolí Úterského potoka. Toto údolí je neuvěřitelně kouzelné místo s až pohádkovou atmosférou. Za krásného počasí, jaké bylo 25. září, jsem si prošel možná nejhezčích pět kilometrů za celý rok. Na půl hodiny jsem se natáhl na trávu pod hranicí lesa a vychutnával malebnost místa.

Po několika dalších kilometrech mě neznačená cesta vedla z údolí potoka lesem vzhůru. Šel jsem do kopce snad tři kilometry, bylo to nekonečné. Když jsem vyšel z lesa, otevřela se přede mnou krajina a na dohled už byly vidět Bezdružice. I tak jsem šel stále do kopce. Krajina okolo Bezdružic je velice malebná, samotné městečko bohužel už tolik ne. Kdyby viděl Kryštof Harant bezdružické náměstí, asi by si nechal dobrovolně zase useknout hlavu. Smutné, pusté, bez života, se zavřenými obchody a výlohami zatlučenými prkny. Ani ta slibovaná hospoda tam nebyla, aspoň jsemji neviděl. Situaci nezachránil ani docela hezký zámek v čele náměstí.

Já jsem ale původně už nechtěl jít dál. Chtěl jsem si dát pivo a nasednout na konečné lokálky na vlak a odjet do Stříbra. Ale musel jsem. Bezdružice opravdu za delší pobyt nestojí. Sebral jsem poslední síly a okolo bezdružického nádražíčka vyrazil do Konstantinových Lázní.

Nakonec jsem rozhodně nelitoval. Cesta do Konstantinovek vedla z kopečka a nebyla vůbec dlouhá. Samotné Konstantinovy Lázně jsou malinké a roztomilé. Trochu jak z nějaké pohádkové knížky, Káji Maříka nebo něčeho takového. Až kýčovitě hezké. A hlavně mají tu klidnou a ozdravnou atmosféru lázní, která mě vždy přinutí snít o tom, jak tam trávím klidné týdny, kdy nic nedělám, jen se nechám masírovat a opečovávat a chodím po parku a popíjím léčivé prameny. Nikdo mi netelefonuje, nevstávám do práce a nic se mě netýká. Nakonec z toho všeho zůstalo jen popíjení z pramene. Odpočíval jsem v parku, popíjel opravdu hodně lahodnou minerálku z Prusíkova pramene a pozoroval strakapouda, an tluče zobákem do kůry stromu.

V Konstantinových Lázních jsem vlastně tento výlet, který začal v Bezvěrově, ukončil. Čekala mě ještě cesta do Stříbra, kde jsem chtěl navštívit minipivovar U Rybiček. Lokálka Pňovany - Bezdružice, kterou jsem z Konstantinových Lázní odjel, patří k nejhezčím tratím, kterými jsem kdy jel. Lesnatou krajinou postupně klesá do údolí Mže a těsně před konečnou v Pňovanech překonává přehradu Hracholusky. V Pňovanech jsem se napojil na hlavní trať od Plzně na Cheb a dojel do Stříbra.

Stříbro, jak už název napovídá, bývalo významným hornickým městem a je v něm množství středověkých památek. Raritou z hlediska jazykového je takzvaný stříbrský jazykový ostrůvek, což znamená, že v dobách, kdy už všude okolo převážilo německy mluvící obyvatelstvo, ve Stříbře a okolí převažovala čeština. Dnes je ale, a nepíšu to tu během výletu do západních Čech poprvé, Stříbro poměrně nevýznamné město s osmi tisíci obyvateli, lákající především na množství památek.

Z nádraží je do města pěkný kus cesty, a protože jsem už neměl tolik času, vyfotil jsem si jen místa, kde se před městem přechází přes řeku Mži. Až na náměstí jsem už tentokrát nedošel.

Město jsem si totiž prohlédl před pár lety, kdy jsme zde začínali s přítelem Bradou náš jazykolamný čundr Stříbro - Prostiboř - Přimda. Tehdy jsme zavítali do nově otevřeného pivovaru U Rybiček a byli jsme nadšeni kvalitou piva, jídla i služeb. Právě proto jsem využil toho, že jsem se pohyboval v nedalekém okolí, a k Rybičkám jsem se vypravil podruhé.

Největší zklamání celé dovolené! Na čepu pouze dvanáctka a desítka místo uvedených čtyř piv, žádné pet lahve k natočení piva s sebou, jídlo dost mizerné (naštěstí jsem měl hlad jak ten pán v Úterý, tedy jak kráva) a obsluha velice pofidérní. Za ty asi čtyři roky kvalita neskutečně klesla. No nic, není každý týden posvícení. Sbalil jsem krosnu a z posledních sil se odplazil zpět na nádraží a odjel do Plzně, kde mě čekali milí přátelé, koupelna a nakonec postel.

A to je vše. Ve středu dopoledne procházka po Štruncových sadech v Plzni, výborný oběd (kam se hrabe pivovar ve Stříbře) v indické restauraci a odjezd vlakem směr Protivín. A platanovou alejí jsem vstoupil do dalšího příběhu...