Po některých minipivovarech Plzeňska II.

Plzeňsko je pivu kraj zaslíbený, takže stojí za to čas od času vyjet si na výlet prozkoumat, co se tam v tomto oboru děje. A pokud máte ve městě Plzni přátelské zázemí, pak není co řešit. Mí přátelé Petra a Jakub jsou milí mladí lidé, ochotní ke každé legraci.

Ale nepředbíhejme. Co tomuto víkendu bohatému na zážitky předcházelo? Když se vrátíme do února tohoto roku, tak si vzpomeneme na únorovou výpravu do stejného kraje. Na konci listopadu nastal čas si výpravu zopakovat. Mimo jiné i v souvislosti s probíhající výstavou v Západočeské galerii Váchal a jeho žák, kterou bylo záhodno shlédnout, pokud jste se v posledních týdnech nacházeli do padesáti kilometrů od města Plzně.

Vynikajícím vynálezem pro stárnoucího stopaře je spolujízda. Tento systém je již řádně vymazlený v západoevropských zemích a u nás je také stále častěji používanější. Když si vzpomenu na ty hodiny postávání u cest po Čechách! Padesát kilometrů jel člověk déle než pět set v Německu nebo Británii!

Ale taky musíte mít štěstí. Pan Valoušek, automobilový závodník ze Zlína, vypsal na jizdomat.cz trasu Slaný Plzeň. To je docela výjimečné, neboť většina tras je nabízena logicky z Prahy. Nu a pan Valoušek ji vypsal na den a vlastně i na hodinu, kdy mi to plně vyhovovalo. Bylo to bleskové. Vyjeli jsme v pátek 11:50 ze Žižkovy ulice ve Slaném a v 13:04 jsem v Plzni na Slovanech nasedal do tramvaje číslo 4, která tam podle jízdního řádu vůbec nejezdí. No a ve 13:30 už jsem seděl v minipivovaru Pašák v Poděbradově ulici v Plzni.

V tu chvíli se mi tam líbilo. Měl jsem euforii z dobré cesty. Líbil se mi střídmý interiér s použitím dřeva a kovu i nápodoby starých reklamních plakátů na stěnách, které vychvalovaly pivo obecně a samozřejmě Pašáka především. Restaurace je rozdělena na tři části: výčep, pivnici a restauraci. Sednul jsem si do pivnice. Druhý den jsme seděli s Petrou a Kubou přímo naproti u okna.

Bohužel jsem se sem dostal na poslední chvíli neboť od patnácté hodiny byla restaurace zarezervována soukromou společností. I tak jsem stihnul dvě piva. Měli světlou a polotmavou dvanáctku. Světlá mi chutnala, polotmavá nebyla nic moc.

Nechal jsem si tedy světlé natočit do petky a vyrazil za přáteli domů, do pěkného domu na náměstí, postaveného v meziválečném období, plného chodeb, dvorků a světlíků, s mnoha utajenými byty různých rozměrů, kde Petra s Kubou obývají pěkný byt v zadním traktu a pro svou práci využívají ateliér schovaný pod střechou předního traktu, do kterého vedou schody a také výtah z pasáže, ve které najdete třeba kadeřnictví nebo v suterénu hernu, jejíž majitel nechal pověsit do chodby příšerně svítící neon, a kde se brzy budou v rámci domu stěhovat právě do současného ateliéru, vlastně krásného slunného bytu s terasou, protože ateliér a školu přesunou do nově pronajatého, parádního, velkého bytu, do kterého viděli přes dvorek, a viděli, že je prázdný a nepoužívaný.

Podvečer jsme trávili při petce, hře v scrabble, hovorech a přemýšlení, kam dál. Nakonec si Petra vzpomněla, že někde na Jižním předměstí je hospoda s bohatším výběrem piv. Podařilo se nám ji vyhledat na mapě na internetu. Jmenuje se Stará Koruna a leží v Koperníkově ulici až na konci u nádraží. Stará Koruna má sice klasické sámoškové dveře a tradiční český hospodský interiér, ale výběrem piv a i jejich cenami potěšila.

Ochutnávali jsme a vybírali. Úplně nejlepší ze všech byla žatecká černá jedenáctka, Kubovi hodně chutnal pšeničný Velen od Černé Hory, který jsme nakonec vybrali jako druhé pivo pro páteční večer. Ze světlých piv jsme si nemohli vybrat, možná jsme měli těmi tmavými pomíchané chutě. Ale poseděli jsme příjemně a piva si užili, navíc jsme seděli v nekuřácké části, takže jsme celí vyvonění s dvěma petkami mohli zamířit zpět k domovu.

U České sody jsme vypili Velena a šli chrnět, černé jsme nechali v lednici. Bylo toho dost. Druhý den nás čekal výlet do Dobřan a Čižic, jednoho už dlouholetého a jednoho ještě čerstvého minipivovaru.

Sobotní ráno bylo mlhavé a mlha slibovala, že se rozpustí a dá slunci šanci. Nákup snídaně v cizím městě je vždy příležitostí k malé poznávací procházce, zvlášť bydlí - li vaši hostitelé v historickém městském centru. Po snídani jsme vyrazili na vlak. Sluníčko hřálo jak o život a mlha byla pryč. Jako by nás slunce vyzývalo, ať si ho užijeme, že je to fakt už naposled. Hvězda naše denní upadá do hlubin a jen pomalu se slepičími kroky bude po novém roce vracet.

V Dobřanech bylo krásně, i když to zpočátku tak nevypadalo. Cestou z nádraží totiž musíte projít docela velkým sídlištěm na tak malé město. Naštěstí nám cestu ukrátili zábavné nápisy na panelových zdech THC for Dobřany a Fuck off MC Žalud, které jsem si bohužel nevyfotil do své galerie lidového umění. Náměstí už mělo všechno, co má mít historické náměstí prošlé revitalizací z fondů Evropské unie. Taková náměstí jsou všude v Evropě od Poperinge až po Zamość. Ale jen náměstí v Dobřanech má minipivovar Modrá hvězda.

V Modré hvězdě vaří pivo už čtrnáct let a je to znát. Jejich piva jsou vynikající od desítky po nejrafinovanější speciál, a že mají nabídku opravdu širokou. Poněkolikáté jsem se přesvědčil, že dobřanská piva patří ke špičce v produkci českých minipivovarů.

K tomu připočtěme příjemný interiér, lidskou obsluhu a dobré jídlo. Škoda, že na vydatnější porci bylo brzy. S Kubou jsme si dali vynikající prdelačku a Petra vegetariánské jídlo, kde hrála hlavní roli svěže vyhlížející brokolice. Dobře nám tam bylo a dobře by se tam sedělo ještě pěkných pár hodin.

Ale nic, den je koncem listopadu krátký, museli jsme užít sluníčka. Poseděli jsme ještě na náměstí a Petra chvíli strašila místní obyvatelstvo.

Pak už výraz z náměstí kolem parádního Domu služeb a vzhůru z města bohužel po silnici stále do mírného stoupání až ke hranici zalesněného hřbetu oddělujícího údolí Radbuzy od údolí Úhlavy.

Po dvou kilometrech jsme ještě museli překonat mamutí stezku neboli hlavní silniční tah z Plzně na Klatovy, kde svištěla auta kosmickou rychlostí a rušila ten krásný slunečný den. Naštěstí jsme vešli v les a příjemnou lesní cestou stoupali do kopce a míjeli naučné cedule o životě v lese. Tak schválně, jak se nazývá páření lišek? A kanců? Kudy dál jsme tušili jen náznakově. Vlevo od nás byl areál skládky, který jsme obcházeli, a přímo před námi naštěstí místní informátor. Ochotně nám poradil.

"Půjdete pořád rovně po sjezdovce, nalevo bude Dajána, to nic, pořád rovně, až přijdete na takovou lepší cestu a ta vás zavede ke svatému Petrovi. U něj odbočíte na svatou Trojici a sejdete pak do Čižic. Musíte přes mostek přes vodu."

Starý pán byl znalec okolí a já jsem si ho vyfotil, až když byl na konci cesty dole u silnice. Asi byste si to ani neuvědomili, že na té fotce je.

Nastala nejvíc turistická fáze cesty. A delší, než jsme čekali. Původní údiv nad termínem sjezdovka se rozplynul při zjištění, že přes neexistenci skutečné sjezdovky starcův popis funguje. Cesta stoupala a vedla nás až na vrcholovou křižovatku ke svatému Petru.

Les byl krásný. Dýchali jsme ho plnými doušky. Vždyť už za pár dní přijdou opravdové plískanice, sněhy s deštěm, námraza, náledí, bláto a zmar. Svatý Petr je zasklený obrázek na stromě, nikoli skutečný bělovousý hlídač s berlí, jak jsem si ho naivně představoval. Tam jsme odbočili doleva svedeni nápisem na stromě TR se šipkou. A šli jsme stále dolů, pak odbočili opět podle nadějně vypadající nápovědy TR. Také to mohlo znamenat Turecko, ale my šli stále dál. Až les končil a my se vydali podél jeho konce vpravo, cesta se kroutila a neprozrazovala, co bude po padesáti metrech. Po mnohých takových zákrutách s počínajícím soumrakem zjevila se před námi víska, jíž jsme Čižice v naději jméno dali. Bohužel to ale nebyly Čižice, nýbrž Robčice. Konec našim nadějím. Sešli jsme na druhou stranu hřbetu od svatého Petra a od Čižic nás dělilo několik kilometrů po silnici. Vzdali jsme to. Naštěstí nám jel za půl hodiny autobus do Plzně, což bylo naše vysvobození a také jasná volba, a tak jsme postávali v Robčicích u zastávky a poslouchali náhodný výběr písní z mého telefonu. Byly to:

Pak přijel autobus a my jeli do Plzně. Bylo pět odpoledne, tma, chladno, ušli jsme asi sedm kilometrů a měli jsme hlad a žízeň. Volba byla jasná. Včera uzavřený Pašák měl být náš.

Což o to, místa v Pašákovi bylo dost, ale ne úplná spokojenost zavládla naší výpravou. Sešlo se několik faktorů. Petře nesedlo rádio hrající nahlas rockové písničky (a taky reklamy), pak taky Petře ne úplně sedlo jídlo, pak přinesli Kubovi domácí pomazánku bohužel plesnivou, pak nám ne úplně šmakovalo pivo (po těch Dobřanech je to fakt těžké) a nakonec servírce (typ terénní krůta) vadilo, že Kuba balí cigáro na potom na ven, když už jsme byli rozhodnuti odejít, a vyjela na něj:

"Schovejte to! My si to tady nepřejeme!"

Pak si přivedla na pomoc ještě mistra z kuchyně a my jsme zaplatili (pomazánku nepočítali) a šli. Ale Pašáka nezavrhuju. Prostě se některý skutečnosti nesešly, nezafungovalo propojení mezi námi a tou hospodou a museli jsme hledat jinou konstelaci. A hle! Pod lampou největší tma! Přímo na náměstí v suterénu schovaná Plzeňská formanka nám nabídla na nic si nehrající domácké hospodské teplo a vynikající výběr piv. Okamžitě jsme se tu cítili velice příjemně a pohodlně a nic nám nebránilo pokračovat v načatém večeru.

Kdo si pamatuje na článek o výpravě do Únětic, možná si vzpomene na zmínku o občerstvení U Lasíků, kde se nám moc líbilo a kde jsme si dávali pšeničné bavorské pivo Maisel. No a Maisel byl na čepu i tady a spolu s dalšími pivy Zwickel a Good Bulldog doplňoval klasickou plzeňskou pivní nabídku Prazdroj, Gambrinus. Zvolili jsme černého Bulldoga a byl jsem nadšen! Za dvacet čtyři kaček chutná jedenáctka předčila moje očekávání. Výroba těchto piv je malinko záhadná. Tuto várku prý přivezli z Vratislavic. Schválně kolik informací o pivu Good Bulldog najdete?

Posíleni pivem a šumavskou topinkou pomalu jsme odpadávali. Bylo jasné, že pro nás dnes noc dlouhá nebude. Byli jsme ale pevně rozhodnuti doma dopít černé žatecké od pátku a podívat se na další Českou sodu. Závěr byl takový, že jsme šli spát naprosto vyřízeni hned, jak jsme došli domů...

A to je vlastně vše. Tentokrát byly na programu shodou okolností jen dva pivovary místo tří, ale za to piv různých značek bylo dost. V neděli jsme absolvovali výše zmíněnou výstavu a plni dojmů jsme skočili do klasické plzeňské restaurace U Rytiře Žumbery na hotovku. No a já mazal na autobus a za další dvě hodiny už jsem seděl v Antoši ve Slaném. Teď je několik měsíců čas vymyslet, jak skloubit cestu do Radouše ve Šťáhlavech s cestou k Bizonovi do Čižic. A na jaře vyrazit opět za plzeňskými minipivovary!