Po půlnoční straně hory

Pro zimní výlet jsme si s kamarádem Vojtou vybrali Boreč - známou kouřovou horu v Českém středohoří nedaleko Lovosic. Ve vesničce Režný Újezd ale stálo pod odbočkou ke kopci tolik aut, že jsem kategoricky odmítl trávit zimní neděli s rodinkami na Borči a jeli jsme jinam. Na autobusové zastávce v Sutomi jsme se bleskově poradili a odjeli směrem k jedné z nejzajímavějších vyvřelin celého Středohoří - k Lipské hoře.

Mohutný zalesněný znělcový masiv se těžko dobývá i v létě, natožpak na konci ledna. V mrazivé mlze nebyla Lipská hora vlastně skoro vůbec vidět. Dojeli jsme autem do vísky Medvědice a po červené vyrazili. Přes louku jsme se dostali k místům, která jsou na mapě označena jako Půlnoční strana. V mlze se před námi tyčila tmavá masa hory. Stoupali jsme vyšlapanou stezkou plnou psích značek. Překonali jsme 200 výškových metrů a došli na rozcestí. Turistická značka pokračovala dále kolem hory a sestupovala do vesnice Lhota. Neznačená, ale i v tomto počasí prošlapaná cestička mířila na vrchol. Zde se naše cesty rozdělily. Vojta mířil na vrchol, pak zpět do Medvědice k autu, já jsem dokončil okruh kolem Lipské hory a přes Lhotu pokračoval na Mrsklesy. Tam jsme se opět setkali.

Zimní výlet opět dokázal, že ať je jakkoli nepříjemné počasí, uprostřed přírody je vždycky dobře. V lese na svahu Lipské hory jsme se cítili dobře, plni energie a života. Při zastávce v Lounech nás okamžitě sevřel lezavý holomráz a ten nás doprovázel i po návratu do Slaného. Lipská hora nám tentokrát nenabídla nic ze svého přírodního bohatství, pro které byla celá její jižní polovina prohlášena za přírodní rezervaci, ale hlavně únik z věčně do inverze ponořené slánské kotlinky, studené, nevlídné a depresivní.