Cestou do Stanic aneb pár zajímavých míst na severním Rokycansku

První letní víkend sliboval pěkné počasí a byla by skutečně škoda zůstávat ve městě, i když to slibovalo poměrně pestrý víkendový program. Lákala nás voda lesy voda lesy, jak kdysi zpívala skupina Vltava. Letní počasí a přírodu jsme si nakonec s kamarády bratry Čečrdlovými užili dosyta.

 

 

V pátek jsme se rychle dohodli, já vytipoval lokalitu. Nakonec z toho vyšel kemp s veselým názvem Veselý Habr, který leží pěkně položen u rybníka na okraji lesa asi 9 kilometrů severovýchodně od Rokycan. Chatka s dvěma palandami, ledničkou a malou verandou se stala naší základnou. Přemístili jsme se v pátek a cestou nakoupili dobrá domácí piva U Stočesů v Rokycanech. Páteční večer jsme se pak při jídle a pití srdečně bavili nad postupně se opíjející společností štamgastů na terase restaurace. Hrálo jim rádio Blaník, starší ženy se smály krákoravě jak straky úplně všemu, poté objevili megafon a zábava byla ještě zábavnější. Ale druhý den nás čekal celodenní výlet, tak jsme se stěsnali na palandy a za chvíli nás pohltil duch zapomnění.

Druhý den jsme začali na žluté turistické, která od rybníka směřovala přímo nahoru do lesa do přírodního parku Radeč k vrchu Rumpál. Ale už po jednom a půlce druhého kilometru jsme odbočili směrem k červené, protože jsme nechtěli na Rumpál, ale na Hradiště. Zatím jsme šli úhledným a uspořádaným lesáckým lesem, který se jevil místy být opravdu starým, jak jsme usoudili podle starých cest a alejí podél nich. Pod Hradištěm se charakter lesa změnil. Smrk plně nahradil buk a jiné listnáče smíchané s jehličnany. Hradiště dokázalo zaujmout na první pohled i pocit. Skrz zbytky mohutných valů a přírodní skalky jsme se dobrali k vrcholu. Pohodlný altán na něm nám poskytl vítaný odpočinek, nikoli však bohužel výhled, neboť stromy pod vrcholem už vrchol přerůstaly.

Hradiště je doloženo jako slovanské, z doby po 8. století. Zmínky o hradišti halštatském jsou navzájem kopírovány, ale nenašel jsem jediný seriozní záznam na internetu, který by to potvrzoval. Stejně tak je kopírována historiograficky zastaralá zmínka o nejzapádnější výspě říše Slavníkovců. O jakou říši by mělo jít a kde by se vzala zrovna tady, nikdo nevysvětluje. Více jsme se soutředili na zábavné prohlížení vrcholové knihy, kam jsme také vepsali náš pozdrav.

 

 

Pak nás čekala cesta z vrchu k zámku Březina. Ten dnes nepůsobí nijak výstavně, ale proti zámku v Radnicích je to ještě docela dobré. U zámku se rozkládá zámecký park s mnoha opravdu parádními stromy všech možných druhů. Viděli jsme nádhernou lípu i americké jehličnany. Celé to všechno včetně dalších aktivit v okolí mají na svědomí zástupci rodů Šternberků, kteří se tu usídlili, konkrétně a hlavně hrabě Kašpar Šternberk. To byla významná postava české vědy, jeden ze zakladatelů Národního muzea a hlavní dodavatel jeho prvních přírodovědných sbírek. Zemřel právě na zámku Březina v úctyhodném věku necelých 78 let.

 

 

Hrabě Šternberk také stojí za přestavbou starého gotického hradu na romantický altán. Na skalnatém ostrohu stojí mohutný donjon, dnes je zrestaurovaný a ve velice pěkném stavu. My jsme k altánu, kterému se říká Salon, přišli od zámeckého parku, takže jsme neměli ten nejhezčí pohled zespoda z údolí Korečnického potoka, kde je dnes koupaliště se sportovním areálem a sochami vodníků.

Následovala polněhospodářská část cesty. Okolo farmy Březina, kde jsme viděli zvláštní zvíře, které vypadalo jako mladý pakůň a které se mi nepodařilo pořádně vyfotit, jsme putovali klasickou polní cestou k obci Přívětice, kde jsme očekávali přívětivé přijetí. Zatím jsme se kochali přívětivou českou krajinkou, tou zahrádkou naší. V Přívěticích byli lidé poněkud svérázní, ale chovali se k nám dobře, hospodu měli otevřenou, pivo dobré, vesničku úhlednou, takže vše v pořádku. Nechyběl ani koňský povoz s koněm Javorem a ještě jedním, který nebyl vozkou jménem osloven. Zato Javor byl nazván Šaplinem, poté, co remploval povozem, ukazuje tak svou nespokojenost s vozkovým pitím piva ve stínu budovy hospody v konfrontaci s vlastním stáním na slunci.

Krajina i ráz vesnice nám vnucovaly dojem kraje, který známe. To se vnucovalo i při pohledu na holý vrch Na Floriánu nad lomem u silnice do Radnic. Předtím jsme ale prošli malebným údolím potoka Škaredá s rybníkem Jordánek a také jsme zahlédli staré dřevěné lesní úly.

A pak už do těch Radnic. My jsme pořád zkoušeli, jak by to znělo, kdyby to byly Stanice, protože jít do Radnic zní stejně absurdně jako jít do Stanic, navíc jsme se nemohli zbavit dojmu, že tam musí na náměstí stát obrovská radnice, něco jako načinčaná radnice liberecká, ale ještě větší.

Na náměstí v Radnicích nakonec nestojí jako dominanta radnice, ale kostel sv. Václava, barokní s červeno-žlutou fasádou, pěkně oprýskanou. Spolu s kašnou a sochou Jana z Husi (typ hubený se špičatou bradkou) tvoří osu náměstí. Na Radnicích je nejvíc vidět, že to nejlepší mají dávno za sebou. Je tam doslova mrtvo a věřím, že v pracovní dny to není o mnoho lepší. Dnes nemají ani dva tisíce obyvatel, takže je to město, které je vlastně městečkem. Na náměstí kromě kostela, sochy a kašny je i zajímavá restaurace La Boema, kterou založil pan Irving, kytarový virtuos a potomek místní významné podnikatelské rodiny. Za rohem v Pivovarské ulici je vidět budova jednoho ze dvou bývalých pivovarů. V současnosti jsou v Radnicích dva minipivovary. Pivo jednoho z nich jsme našli v hospůdce u tenisových kurtů u Radnického potoka. Přátelsky jsme si popovídali s chlápky u štamgastského stolu a ochutnali místní výbornou dvanáctku. Na náměstíčku u potoka jsem si vyfotil rekonstruovanou synagogu. Pak jsme se vysmáli místnímu zámku a nakonec jsme našli i tu radnici. Nebyla velká, neměla věž, ale byla pěkná secesní. A šli jsme na nádraží na vlak do Rokycan.