Great Iron Mountains Hike

... po několika letech se nám s kamarádem Mílou Jarešů podařilo dohodnout si společný vandr. naposled to bylo před prakticky na den přesně šesti lety, kdy jsme putovali z Českého Brodu do Kouřimi...

Tentokrát jsme více plánovali, setkali se už večer předem a měli vše lépe zmapované. Halt i technologie za sedm let pokročily a práce s mapami je už úplně jiná. Tak jako jsme jiní i my, minimiálně vizuálně.

Každopádně se nám podařilo v sobotu ráno vstát a svižným krokem vyrazit na hlavní nádraží v Kolíně. Tam nás čekalo čekání na zpožděný rychlík. Tak nějak mě znovu napadlo, že nebýt Českých drah, tak by se i docela fajn cestovalo. To mě napadlo samozřejmě znovu, když jsme cestu do Čáslavi absolvovali na chodbičce u záchodku ve společnosti čtyřčlenné rodiny na výletě. Čáslav je naštěstí nedaleko Kolína, takže jsme vyběhli z vlaku a doufali, že lokálka do Třemošnice na ten rychlík čeká. To jsme ještě nevěděli, že lokálka do Třemošnice má vlastní perón s vlastní výpravní budovou a že na tento lokálperón se dostaneme po mostě, který vede nad kolejištěm hlavní tratě, že tento most měří 136 metrů s jedněmi schody nahoru a jedněmi dolů a že se dá jít navzdory zákazu přes koleje, jak to dělají už léta místní. Také jsme nevěděli, že až si udýchaní sedneme do už docela plného vagonu, tak dorazí ještě asi dvacetičlená skupina starších turistů ze svazu neslyšících. Do Žleb jsme tedy dorazili za tichého šermování hbitých rukou před našimi obličeji. To nejhorší jsme měli za sebou.

V sobotu asi polovinu cesty, v neděli pak celou dobu jsme se pohybovali Čáslavskou kotlinou, údolím řeky Doubravy, podél níž jsme šli ze Žlebů do Ronova proti proudu a v neděli pak z Třemošnice do Ronova po proudu. Doubrava byla krásná, vytvářela jak peřeje s balvany, tak tiché úseky se stromy zrcadlícími se v klidné hnědé hladině nebo malebné meandry s místy vybízejícími k meditačnímu zastavení.

Do údolí Doubravy jsme spadli ve Žlebech jako do žlebu. Městečko pod zámkem, bývalým hradem totiž dostalo jméno podle tvaru údolí, ve kterém leží. Jak ostatně dokazuje ve svém veledíle Místní jména v Čechách profesor Profous.

Hrad Žleby založil Jindřich z Lichtenburka v druhé polovině 13. století. Nepřežil útok husitů. Pak byl sice vystaven znovu, ale brzy přestavěn na zámek, pak znovu a nakonec do současné novogotické podoby, která se tváří zase jako hrad, takže okruh se uzavřel. Tato podoba z něj činí mimořádně romantické místo, které láká spousty turistů slyšících i neslyšících. Romantická jsou i místa dole u řeky, s jezem a oborou protkanou cestami.

Okolo úhledného žlebského fotbalového stadionku jsme se dostali vysoko nad řeku, pak zase sešli dolů k ní a došli tak až k Ronovu nad Doubravou. Cesta započala pohodově a od počátku skýtala skvělé zážitky turistické i spirituelní.

Po pravém břehu se jde až k mostu na břeh levý. Toto místo je označeno jako U krajských hranic. Jde o hranice středočeské a pardubické, dříve východočeské. Opět se přejde na pravý břeh těsně před Ronovem po Sádeckém mostě. Zde stojí na břehu junácké centrum, za ním je vidět místo, kde se do Doubravy vlévá potok Kurvice. Neodolal jsem a potok s takto neobvyklým jménem jsem si vyfotil. Výsledkem je bohužel kalná louže s nízkým stavem vody. Přitom 6,5 kilometru dlouhý tok napájí několik rybníků. Nevadí, jde se dál a přijde se na náměstí Antonína Chittusiho.

Ronov nad Doubravou stejně jako hrad Žleby založili pánové z Lichtenburka. Byla to jedna z větví mocného severočeského rodu Ronovců, proto dostalo nové městečko na zdejší poměry exotické jméno. Všechno se zde jmenuje po Antonínu Chittusim, synovi místního starosty a skvělém malíři, jehož obrazy zdejšího nádherného okolí patří k tomu nejkrásnějšímu, co vzniklo v v české krajinomalbě. Jinak tu mají opravdu hezoučké náměstí s parkem, kostelem se špičatou věží, radnicí s cimbuřím, vilu od Františka Bílka a barokní statek. Hezké to je.

Hnali jsme se s Mílou krajinou jak dva terminátoři, ale cesta do těch Železných hor, jak slibuje titulek, nás teprve čekala. A stejně jsme je jen tak štrejchli. Ono je to stejně s těmi Železnými horami složité. Ten název je historický a neodpovídá geomorfologické skutečnosti. Ve skutečnosti je to vrchovina, nikoli hornatina. Je fakt, že ve směru, ve kterém jsme přicházeli, působí zlomový svah, kterým se nad okolní krajinu zvedá Spálavský hřbet s výškovým bodem Krkankou, vyloženě horským dojmem. Ze všeho nejvíce mi připomínal hřbet Hřebenů v Brdech nad Hostomicemi. Převýšení mezi Sádeckým mostem nad Doubravou a výškovým bodem Krkanka je 324 m, ze Žlebských Chvalovic, které leží už přímo pod svahem, pak asi 200 m na 2,5 km. Tak tohle nás čekalo.

Ale nejdřív jsme se ve stoupajícím poledním horku doplazili okolo vlakové zastávky hezkou kroutící se cestou do vesničky Žlebské Chvalovice. Charakterem rekreační podhorská obec jen doplňovala půvab zdejší krajiny. Co ale víc lákalo nás, hladové a sešlé, víc tedy žíznivé a zpocené trampy, bylo místo s názvem Kutílkova palírna a pivovar. Moc milé místo s venkovním posezením a výborným pivem. Tohle nás opravdu osvěžilo! Dobře naladěni jsme mohli vyrazit vzhůru na hřeben.

Na Krkanku jsme tedy krkali krev, by se až chtělo říct. Strmý výstup nám dal zabrat. Ale dali jsme to a pohodlnou lesní cestou jsme došli až k vrcholu, který byl asi tak stejně vysoko jako kilometr čtvereční okolo. Prostě vrcholová plošina. Stojí tam vysílač a taky posezení pro turisty, tak jsme na chvilku usedli. Les okolo umí být nádherný. No a pak už jsme došli pod Lichnici.

Lichnice byla samozřejmě postavena Lichtenburky, ale to jméno je naopak. Nejdřív byl kopec Světlice, podle něj byl módně německy nazván hrad Lichtenburkem a podle hradu pak se začala nazývat odnož Ronovců, kteří tu zapustili kořínek. Lichnice je tedy bývalým Lichtenburkem a navíc i celkově bývalým hradem. Dějiny se s hradem nemazlili a po obléhání husitů a invazi Švédů nakonec získává hrad v roce 1800 Nadace zchudlých šlechtičen.Nevím přesně, jestli se právě zchudlé šlechtičny podílely na konečném zániku hradu nebo jestli ho dostaly už v tomto stavu. Zřícenina je poměrně populární a často navštěvovaná. Letos zde byla otevřena vyhlídková plošina. Bohužel zrovna při naší návštěvě zde měli z mně asi úplně nepochopitelného důvodu sraz jezdci na čtyřkolkách, což je takové rámusící monstrum, ale to asi znáte. Přímo na nádvoří hradu přijelo asi čtyřicet těchto hlučných krámů. Asi jediný stín v tomto ráji, kterým jsme putovali. Utekli jsme ke stánku s pivem, ale ty potvory se za pár minut zase řítily z hradu dolů, takže jsme je chytli podruhé. Pod hradem je ještě Žižkův dub, který je o asi 150 let starší než Žižka a nikdy se se Žižkou neviděli.

Dole pod kopcem byla Třemošnice. Tam jsme měli domluvené ubytování, takže jsme vlastně měli pro tento den hotovo. Třemošnice je zvláštní. I tam jsou paneláky a taky domy s těmi slabšími, ale celkově to město vypadá jako takový Kvítečkov z Neználkových příhod. Má moderní náměstí s nevšední radnicí i informačním centrem. A taky tu například nestojí kostel. Jen je tam cedulka, že se na něj vybírá. A pak je tu už jen pravoúhlá síť ulic s rodinými domy a kvetoucími zahradami, Zlatý potok, který dotváří atmosféru města, a sportovní areál, za nímž už město volně přechází do krajiny kolem řeky Doubravy. Balzám na duši. Byli jsme šťastni. Po osmnácti kilomtrech jsme dali sprchu, pak našli restauraci s dobrým jídlem i pitím a krásně jsme spali v postelích za sto sedmdesát korun českých na osobu.

No a pak nedělní ráno. Rychlá snídaně a cesta svěží jarní loukou k soutoku Doubravy a Zlatého potoka. Ještě pár kilometrů nádherným údolím Doubravy se zajímavou památkou, náhonem, který vede několik desítek metrů pod skálou, pak ještě malá zastávka u kostela sv. Kříže a v Ronově na nádraží začíná pršet. Tak to vyšlo akorát. Míla jede z Čáslavi rovnou do Kolína, já ještě omrknu Čáslav.