Vandrem z Kralovic do Plas

července 27, 2017

Toulání českou krajinou nevyžaduje vrcholové výkony, přitom poskytuje vše potřebné: daleké výhledy, romantická zákoutí, cesty podél řek, zalesněné vršky a také hrady, zámky, tvrze a zříceniny toho všeho. V posledních několika letech se navíc výrazně rozrostl počet malých pivovarů, čímž přibyla další motivace k tomu, aby člověk hodil batoh na záda a vyrazil na víkendový vandr po českém venkově.

K mým oblíbeným a pro mě snadno dostupným územím je kraj, kde se setkává Rakovnicko, Rokycansko a severní Plzeňsko. Kraj okolo vodních toků Berounky, Střely a Javornice je plný přírodních i kulturních památek a je potěchou tímto krajem putovat.

Tentokrát moje trasa začínala v pátek odpoledne ve městě Kralovice, které leží na hlavním tahu od Mostu a Žatce do Plzně. Celá oblast okolo Javornice a pravděpodobně i samy Kralovice byly založeny polskými kolonisty z oblasti hradu Hedč, kteří přišli do Čech s knížetem Břetislavem po jeho úspěšné výpravě do Polska. Roku 1289 byly povýšeny na městečko a v novověku se staly přirozeným centrem mikroregionu. Dnes tu žije 3500 obyvatel a také zde je několik zajímavých památek. O jednu z nich Kralovice přišly v roce 1983, kdy zde byl stržen zámek. Na jeho místě dnes stojí obchodní dům.

Nejzajímavější a nejcennější památkou Kralovic je kostel sv. Petra a Pavla. Gotický kostel z poloviny 13. století byl přestavěn renesančně v druhé polovině 16. století. Některé renesanční prvky kostela jsou unikátní, například manýristické rysy průčelí nebo koncepce jednolodního prostoru s tribunami mezi opěrnými pilíři. Autorem přestavby je pravděpodobně Bonifác Wolmut, který působil na dvoře Ferdinanda I.

Pak už byl čas vyrazit, protože mě ve vsi Lednice čekalo setkání s kolegy, kteří byli na cestě autobusem z Plzně. Cesta vedla po málo frekventované silnici přes údolí Bučeckého potoka a Holý vrch, který vůbec nebyl holý.

Pár minut čekání v Lednici v horkém počasí bylo příjemných. Pak jsme už pokračovali ve třech. Přešli jsme údolí Kralovického potoka a po slabé půlhodince dorazili do vesnice s pěkným českým názvem Kozojedy.

V Kozojedech před nedávnem provedli chvályhodnou věc. Přistavili si k obecní hospodě, neboli kulturnímu domu, jak visí nad hlavním vchodem, malou přístavbu a v ní začali vařit vlastní pivo. Díky tomu se nemusíte po cestě trápit s nechutnou desítkou z Plzně, tak obvyklou v tomto kraji, a můžete si vychutnat opravdu moc dobré řemeslné pivo. To byla pro nás pravá oáza.

Bohužel jsem až tady v Kozojedech zjistil, že jsem si v autě nechal spacák i karimatku. Prekérní situace, ale naštěstí kolegové jsou dobře vybaveni a obě noci nakonec přežiju ve zdraví.

Když jsme pak procházeli vesnicí směrem k Liblínu a Berounce, byli jsme překvapeni množstvím moderních soch v obci. Nakonec jsme prošli i okolo kamenictví, kde stály další sochy. Zřejmě místní tradice. Taky tu mají zajímavý husitský kostel, trochu připomíná kostel v Kralovicích od Hanuše Zápala, tak je možná také od něj. Pak jsme ještě přes pole zamávali kostelu sv. Mikuláše, který barokně přestavěl sám Santini, a na kraji obce minuli hodně podivnou stavbu z osmdesátých let 20. století.

Z Liblína jsme nakonec ještě museli nahoru do kopce a už za stmívání úzkou úboční stezkou ke hradu Libštejnu, kde jsme byli odměněni ohništěm i zásobou dřeva. Rychle jsme rozdělali oheň a strávili ještě pár příjemných chvil pod temnou siluetou zříceniny hradu.

Hrad jsme si pak prohlédli až ráno. Byl založen nad pravým břehem Berounky ve 14. století. Byl obléhán husity, také v něm bylo tehdy známé vězení, od konce 16.století uváděn jako pustý, pak ho ještě vypálili Švédové. Zachovala se zejména větší hranolovitá věž, čelní palác v jádře a spodní palác s baštou na západní straně hradu. Ostatní části hradu Libštejna jsou dochovány jen jako torza.

Z Libštejna jsme se museli vracet opět stezkou vysoko nad údolím Berounky a prošli alejí do zámeckého parku, který zdobí řada soch. Zámek sám je využíván jako ústav sociálních služeb.

V Liblíně jsme se najedli, překročili Berounku po mostě postaveném v roce 1929 a došli pk druhém břehu k soutoku Berounky se Střelou. Proti proudu Střely jsme pak procházeli velice malebnými partiemi naší cesty, včetně přechodu Kralovického potoka u jeho ústí do Střely.

Po asi třech kilometrech jsme začali stoupat od řeky do vesnice Dolní Hradiště. Hradiště jsou okolo této malé vsi dvě, jedno pravěké, jedno středověké, ale my jsme jen poseděli chvilku na lavičce u kapličky, která byla přestavěna na památník obětem první světové války.

Za vesnicí jsme minuli secesní vodní dílo a přes louku pokračovali k lesu, který se ukázal být rozsáhlým polesím s cestami rovnými jak pravítko. Uprostřed lesa jsme prošli Čečínem, zaniklou středověkou vesnicí a pozdějším klášterním dvorem, též zaniklým. Dnes je zde bývalá hájovna, sady a pastviny, nedaleko lesácká budova lesní školky a dva kilometry dál hájovna Richardka. Les končí prudkým klesáním do vsi Nebřeziny, kde jsme se vrátili ke Střele a došli podél ní až do Plas.

Plasy byly cílem naší cesty a nutno poznamenat, že jsme toho měli po sobotních osmnácti kilometrech docela dost. Naštěstí obsluha v pivovaru měla pro nás absolutní pochopení a nenechala nás žíznit. Zcela občerstveni vydali jsme se strávit noc v příjemném areálu přírodního koupaliště za rybníkem. Večerní koupelí jsme spláchli prach z cesty a uložili se ke spánku. Noc byla sice chladnější než ta páteční, ale zase jsme spali pěkně na rovince. Hodiny na místním gymnáziu svítily nad údolíčkem s koupalištěm jak malý obecní měsíc. Ráno v 7h nás probudil déšť a já se po snídani v krytém altánku za milé přítomnosti mnoha kachen a tří nutrií z vedlejšího rybníka rozloučil s krásným barokním areálem plaského kláštera na zastávce, kam za pár minut přijel autobus a odvezl mě do Kralovic.