Zimní výlet za kamennými řadami

"To jsou ty naše hora!" hrdě prohlašuje Krakonoš v podání Františka Peterky ve známých pohádkách. Když my, Slaňáci, chceme něco takového prohlásit, tak jedeme do Džbánu. Možná geomorfologický celek Džbán, který se dělí na Ročovskou vrchovinu a Řevničovskou pahorkatinu, vůbec neznáte. Upřímně, ono by to málokoho napadlo i z těch Slaňáků a po optání by vás automaticky posílali ke známé vodní nádrži v Praze Šárce. Ale Džbán se svými rozlehlými náhorními rovinami, hlubokými údolími mezi nimi, kde se schovávají zapomenuté vesničky s opukovými domy a stodolami, se svou červenou jílovou půdou, chmelnicemi a také lokalitami se vzácnou květenou je nepřehlédnutelným prvkem v krajině na pomezí středních a severozápadních Čech, který má své kouzlo, respektive lépe řečeno má svá kouzla. Jedním z takových kouzel zahalených závojem tajemství jsou kamenné řady na plošině zvané Rovina. Jsou mnohokrát zmiňovány a diskutovány a novější z informačních tabulí u kamenných řad je neváhá určit za zbytky kultovního místa. Kamenů zde prý bylo mnohem více než dnes a tvořily řady a kruhy podle astronomické orientace a pomáhaly tak dávným zemědělcům určovat termíny polních prací.

My tohle všechno nemůžeme vědět, můžeme si to jenom myslet a můžeme si vlastně myslet cokoli. Fakt je ten, že v okolí se nachází desítky dalších velkých kamenů, které složením neodpovídají opukovému podloží. Některé se našly pod svahem Roviny, jiné na dalších místech okolo. U nedalekých vesnic Nečemice a Kluček se pak vyskytují další, méně známé kamenné řady.

My jsme ale jeli vlastně na výlet. Vlak z Loun byl úplně narvaný a my měli obavu, že celou dobu budeme trávit s touto obrovskou skupinou turistů. Ale správně jsem odhadoval, že Louňáci vyrážejí na každoroční ukončení roku na hrad Pravdu. Ta leží jen přes údolí od Roviny a je to také zajímavé, ne-li přímo záhadné místo. Také jsme přes Pravdu měli původně jít, ale zkoumáním plochy s kameny jsme strávili tolik času, že se na Pravdu nedostalo.

V Domoušicích tedy všichni vystoupili a my jeli ještě jednu stanici na nádraží Mutějovice. Tam jsme opustili hořící vlak a začali stoupat na Rovinu. Ač nedaleko od okresních měst Loun a Rakovníka, připadali jsme si skutečně jako v horách. Namrznuto, nasněženo. V kopci nás předjel traktor. A Rovina je opravdu lautr rovina.

Pak jsem se nějakou dobu věnovali průzkumu řad a kamenů. Objevili jsme Pegas a na něm si ověřili, že řady jsou skutečně orientovány v přesné linii od severu k jihu. Pak jsme ještě hledali Gibbon a po okraji srázu došli k hájovně na křižovatce cest. V malebných zimních výjevech tu postávali v ohradě koně.

Cesta nás pak vedla okolo hradiště, jehož význam nebyl nikdy zcela objasněn. Obrovská plocha zhruba 8 hektarů možná nikdy nebyla osídlena trvale a mohla zde být nějaká kultovní souvislost s nedalekými kamennými řadami. Valy hradiště jsou stále dobře patrné. Prudkým svahem plošiny jsme se pak dostali dolů na silnici do údolí mezi Rovinu a Pravdu.

Vrch Pravdu se zříceninou středověkého hradu jsme tedy nedobývali. Vyfotil jsem si ho ze silnice k Pnětlukám. Za Pravdou bylo vidět vzdálenější plošinu Okrouhlík nad Hřivicemi, kde bylo také nalezeno hradiště, a úplně vzadu vrchy Českého středohoří - Oblík a Srdov.

Po úzké silničce jsme obcházeli Pravdu a pak scházeli k Domoušicím. Terén Džbánu nutí vlak, aby dělal velké oblouky, a to jsme právě mohli spatřit na vlastní oči. Podešli jsme viadukt a přímo před sebou jsme měli Domoušice s nádražím. Nad Domoušicemi se tyčil hřbet Roviny, kde jsme se nacházeli ještě před asi hodinou.

Na nádraží v Domoušicích jsme se setkali opět se skupinou, která byla na Pravdě opékat buřty. Jeli jsme stejným vlakem i zpět. Ještě než přijel, stihnul jsem si vyfotit Karlštejn za tratí. Pak už tedy vlak a pivo v Lounech. Vydařený výlet!