Českou Sibiří, Českým Meránem

Když jsme z autobusu vystoupili v Miličíně, městečku na hlavní trase z Prahy na Tábor a Budějovice, tak to bylo jasné. Přímo u silnice stojí známý motel Česká Sibiř. Blíže k našemu cíli, k dvojměstí Sedlec - Prčice, jsme se dostali na území, kde se asi dají použít obě pojmenování místní krajiny. Jak k tomu došlo? V roce 1907 použil termínu Česká Sibiř spisovatel Jan Herben jako názvu svého fejetonu. Název sám nevymyslel, ale zpopularizoval ho. Pojmenování kraje mezi Benešovem a Táborem odráželo místní klimatické podmínky. V kopcovitém kraji s vrcholy okolo 700 m.n.m. bývala vždy tuhá zima s vysokými sněhovými srážkami. Sedlecko -Prčicko patří do této oblasti okrajově. Pro okolí tohoto dvojměstí se vžil termín Český Merán. Termín vymyslel profesor táborského gymnázia Václav Křížek někdy na konci 19. století. Údajně mu krajina kolem Sedlce - Prčice připomínala krajinu kolem italského Merana.

Tím jsme se vypořádali s termíny, v restauraci jsme se vypořádali s gulášem a smaženým vepřovým jazykem a mohli jsme vyrazit. Čekal nás výstup na zamlženou horu Kalvárie, která se vypíná nad Miličínem. Cesta vedla okolo místního hřbitova a brzy jsme potkali první zastavení křížové cesty. Na vrchol kopce nebylo ani kilometr, i tak jsme se pěkně zadýchali. Naše kondice nejsou v nejlepších stavech. Křížová cesta má 14 zastavení a byla vybudována v roce 1796. Na vrcholu hory stojí kaple Utrpení Kristova. Moc hezké místo na procházku s výhledem na městečko a okolí. Pokud tedy zrovna není taková mlha, jakou jsme tam zažili my.

Poté jsme sešli k zamlženému lomu na kámen, okolo kterého byly staré polorozpadlé cedule se zákazem vstupu, ale přímo pod jednou tou cedulí vedla turistická značka. Cesta pak vedla zasněženým lesem až k silnici blízko obce Třetužel.

Tady jsme si pomohli malou nábližkou, ze zelené jsme sešli na modrou značku a ponořili se do ticha přírody, z jedné strany okraj lesa s mokřinami a břízami, z druhé rozsáhlý lán, ze kterého na obzoru vyčuhovala věžička jednoho z mnohých místních posedů. Bejlí na okraji cesty bylo pokryté jinovatkou a nehybnost stavu věcí narušovaly jen tmavé tečky srn prchajících před čímkoli do bezpečí lesního porostu. Vše naplňoval mrazivý bělavý klid. Postupně jsme sešli do údolí Mastníku, který je zde ještě malým potokem, daleko menším, než jak jsem ho poznal loni v Sedlčanech. Všeobecnou pohodu narušil nález mrtvé veverky na silnici. Měla, chudinka, rozbitý čumáček, asi ze srážky z autem. Odklidil jsem ji ze silnice. Život všeho živého končí smrtí.

Přešli jsme přes železniční trať, po které jsme se chystali druhý den vracet do Prahy. Přejezd přinesl slabé náznaky civilizace reprezentované několika domy, nádražíčkem a vzdálenou vesnicí, kde ovšem hospoda nebyla, jak nám prozradil místní informátor. Proto jsme pokračovali dál a přišli na pěkné rozcestí u vesničky Řikov. Dali jsme pauzu a vyhlíželi další cestu. Průběžně sněžilo, teplota byla okolo nuly, všude byl sníh. Čekal nás přechod ještě jednoho zalesněného hřbetu o nadmořské výšce 588 m a poslední úsek do Prčice.

Zpestření jsme potkali v osobě chlápka řídícího felicii uvnitř plně naloženou dřevem. Zastavil a ptal se nás, jestli nevíme, komu patří les na protějším vztahu. Ujistili jsme ho, že nemáme nejmenší tušení, neboť jsme turisté a jdeme do Prčic. Ani se moc nepodivil a ochotně nám začal vykládat, kudy máme jít. Jeho verze se shodovala s naší, proto jsme ho uznali za spolehlivý zdroj a přátelsky se s ním rozloučili. Na okraji lesa před vískou Vískou jsme odbočili do vrchu a došli k pěkné prosté bíle natřené kapličce, tam se cesta sváděla a přes obec Kvašťov s ukázky lidové architektury jsme zmoženi dorazili do Prčice.

Prčice je známá především díky slavnému pochodu, který se pořádá od roku 1966, a také díky písničce, kterou k pochodu složil Ivan Mládek. Pochodu je věnovaná socha škrpálu na náměstí. Mě ale také zajímalo, jak je to s tím skloňováním. Ta nebo ty Prčice? Podle profesora Profouse a jeho veledíla Místní jména v Čechách je prčice starý tvar jednotného čísla pro femininum od slova prk, podobně jako vlk - vlčice atp. Samotné slovo prk znamená kozlí smrad, Prčice bylo příjmení nebo přezdívka, možná posměšná, to slovo je dost expresivní. Tak tedy v Prčici. V městečku, které má slavnější minulost než přítomnost, jak o tom svědčí téměř hektarové trojúhelníkové náměstí s radnicí s cimbuřím, několika sochami a pomníky a monumentálním kostelem sv. Vavřince. Proti tomu je kontrastní informace, že v samotné Prčici žije jen něco víc než 500 obyvatel. V celém dvojměstí se všemi připojenými osadami jsou to necelé tři tisíce lidských jedinců. Na chvilku jsme se složili v příjemné hospodě na náměstí, které je věnováno nejslavnějšímu místnímu rodákovi, mýtickému zakladateli rodu Vítkovců a pěti větví, které se z něj vyvinuly, Vítkovi z Prčice. A pak už jsme se šli ubytovat na zámek.

Zámek Prčice vznikl v renesančních dobách přestavbou tvrze. Současná podoba je klasicistní a velice úhledná. Zámek koupil za první republiky ing.Hásek, ředitel Škodových závodů. Pak ho ukradli komunisté, ale potomkům ing. Háska patří zámek i dnes. A pod pečlivým vedením pana správce poskytují ubytování v cenové relaci běžného penzionu. Prostorný pokoj s pohodlnými lůžky a horkou sprchu jsme uvítali s nadšením. Stejně tak jsme byli nadšeni interiérem zámku. Odpočinuli jsme si a vyrazili na pivo.

Místní minipivovar se jmenuje - jak jinak - Vítek z Prčice, ale leží v Sedlci. Prčici od Sedlce odděluje most Karla Burky z roku 1815. Karel Burka byl významným měšťanem, který se zasloužil o rozvoj Prčice několika investicemi včetně výstavby tohoto mostu, což ho nakonec úplně zruinovalo. Tak aspoň má v Prčici most a ulici. V Sedlci na náměstí je kostel sv. Jeronýma, těch v Česku moc není. Ale sněžilo a byla už tma, tak bylo lepší zapadnout do hospody než řešit kostely a jejich zasvěcení. Sedlcký pivovar se důsledně věnuje Vítkovcům. Jeho součástí je i muzeum věnované tomuto rodu. Při vstupu do restaurace stojí dřevěný rytíř a stěny jsou zdobeny středověkými výjevy ze života tohoto slavného rodu. Jinak pivo bylo dobré a jídlo výborné. I cestou z pivovaru do zámku stále sněžilo.

V neděli nás čekalo asi 6 kilometrů čerstvě napadaným sněhem. Rozloučili jsme se s Prčicí a už jsme se brodili polňačkou k židovskému hřbitovu. Ten byl zbudován v polovině 19. století, pak ho čekaly těžké časy, ale dnes je rekonstruován a vydává svědectví o lidech, kteří tu s námi v české kotlince žili několik staletí. Bylo teplo, vlhko, nám se mlžily brýle a telefon odmítal s pomocí navigace. Za vesnicí Mrákotice nám stačilo přejít zalesněný kopec Kosí a sejít do údolí na vlak. Trošku jsme sešli z cesty, ale vlak jsme nakonec stihli, přežili i útrpné čekání v Benešově a dorazili do svých domovů.