Poprvé na Lovoši

Lovoš je jedna z ikonických hor Českého středohoří. Spolu s nedalekými horami Milešovkou a Kletečnou tvoří typické panorama kuželovitých vrchů v centrální části pohoří. Lovoš je z nich jednoznačně nejnižší (Milešovka 837 mnm, Kletečná 706 mnm, Lovoš 570 mnm), ale působí stejně mohutně a nedobytně díky tomu, že vyrůstá přímo od hladiny Labe a mezi patou kopce a vrcholem je čtyřsetmetrový výškový rozdíl.

Celý tento výškový rozdíl jsme si pěkně vyšlápli. Nechali jsme auto v Lovosicích u zastávky a stoupali jsme vzhůru mezi chatami ulicí - jak jinak - Lovošskou. Za posledními domky se nám hora zjevila v celé kráse. Pokračovali jsme vzhůru příjemným stinným porostem listnatého lesa.

Po dvou kilometrech na nás vykoukl Košťálov a cesta se začínala zakrucovat do prudkých serpentin. Díky tomu jsme poslední kilometr stoupání překonali daleko rychleji než předchozí kilometry dva a za chvilku jsme byli na rozcestí pod vrcholem.

Na vrcholu Lovoše stojí turistická chata, kde mají točené pivo, pohledy a dokonce i poštovní známky, dále vyhlídková plošina na střeše chaty, ještě jedna menší plošina a památný kříž. A taky tam byla spousta lidí. Výhled by byl skvělý, kdyby nebyl opar, tak typický pro slunečné počasí v české kotlince.

Přímo pod Lovošem byly k spatření Lovosice s nádražím, chemickou továrnou, řekou Labe a Píšťanským pískovým jezerem, nad ním Radobýl, za nímž se schovávali naším pohledům Litoměřice.

Na severní straně byla k vidění část Verneřického středohoří na levém břehu Labe. Výhledu vévodila hora Varhošť.

K vidění byly samozřejmě i Milešovka, Kletečná, Hradišťany, Solanská hora a celá část Středohoří táhnoucí se směrem na Louny. Jen škoda toho oparu...

Tím, že jsme vylezli na vrchol Lovoše, ještě ale naše cesta zdaleka nekončila. Scházeli jsme na druhou stranu do vesnice Oparno. Cesta opět vedla příjemným lesem a na stráních se objevovaly první jarní kvítky. Za chvíli jsme byli hluboko dole pod vrcholem Lovoše.

Prošli jsme vsí Oparno pod zříceninou hradu, poté pod viaduktem železniční trati a u Černého mlýna jsme narazili na ohrádku s kozami.

Tady začínal úsek cesty, který vedl malebným Oparenským údolím Milešovského potoka. Tedy nejen malebným, ale i hojně navštěvovaným. I tak jsme si to užili. Cesta byla opravdu hezká a příjemná a šlo se dobře nám, dvounožcům, i našim čtyřnohým psím kamarádům.

Zúženou vozovkou jsme došli do Malých Žernosek, které leží na břehu Labe a ze kterých jsme měli zpět k autu posledního jeden a půl kilometru. I ten jsme šťastně zdolali a mohli si odvézt zážitek z pěkného jarního výletu zpět do Slaného.