O Winfriedu Georgu Sebaldovi

K Winfriedu Georgu Sebaldovi jsem se dostal díky recenzi Ondřeje Horáka v sobotní příloze Lidových novin Orientace. Recenze se týkala v titulu tohoto textu zmíněné knihy, která se pak ke mně ze Sebaldových knih dostala jako první, ale taky mě vůbec seznámila s touto zajímavou postavou moderní německé literatury.

I když v ní stojí spíš někde stranou na pomezí, je to postava velice zajímavá. Germanista, od svých 26 let trvale žijící v Anglii, kde působil jako vysokoškolský profesor, psal vlastně stále dokola totéž. V originálních literárních esejích, napůl dokumentech, částečně fikcích popisuje jak cesty své duše, tak cesty Evropy, Německa, německého národa a společnosti v dobách převážně novověkých a moderních, používaje přitom různé postavy literární, jiné umělecké, politické či jinak společenské historie. Na příbězích vystavěných okolo postav se jako cukrová vata na špejli nabaluje obraz Evropy, její historie plné katastrof, následků totalitních ideologií a válek. Jemně, poeticky a s vytříbeným citem pro detail uvádí čtenáře do dokonalé analýzy duše, člověka a jeho života, společnosti a doby, a to za použití technik analogií, obrazných vzpomínek, korespondence skutečné i fiktivní, doprovází své texty vybranými obrázky a fotografiemi, které sice doplňují autenticitu příběhu, ale zároveň působí až příliš přesvědčivě, tedy vyvolávají nejistotu, zda celý příběh přece jen není pečlivě připravenou fikcí. Sám Sebald do příběhů vstupuje jako vypravěč, nabízí analogie mezi svým osobním životem a postavami, o kterých píše, odhaluje svá rozpoložení a vybízí čtenáře, aby si uvědomoval, že vše, co se děje, se týká každého z nás, a naše příběhy jsou také ve svých detailech analogické s dalšími příběhy, okolo kterých se opět odvíjí vata synopse celé historie.

Knihu esejů Byt ve venkovském domě vydal v roce 1998. Uvádí ji svým setkáním s osudy Jeana Jacquea Rousseaua na ostrově jednoho švýcarského jezera. Ve Švýcarsku a převážně jižních německých zemích se pohybujeme i v dalších analytických studiích této knihy, o spisovatelích Gottfriedu Kellerovi, Johannu Peteru Hebelovi, Robertu Walserovi, Eduardu Mörikeovi a malíři Johannu Peteru Trippovi. Postavy spojuje určitá vyděděnost, osamělost, outsiderství. Často je do těchto pozic přiváděly i duševní nemoci či fyzické dispozice. Přitom patří všichni k významným německým umělcům a stojí za to si od nich něco přečíst nebo se aspoň s nimi seznámit na wikipedii. Knihu povídek Eduarda Mörikea jsem dokoncel našel doma v knihovně a určitě budu pátrat dál.

I po dalších knihách Winfrieda Georga Sebalda, skvělého literárního teoretika a zajímavého spisovatele, jehož obrazy světa chápu, rozumím jim a zajímají mě.