Řbitov v Eibentále

Eibentál je jedna ze šesti dosud existujících krajanských vesnic v rumunském Banátu. Banát je geografický a historický region dnes rozložený na území tří států: Rumunska, Srbska a velmi malou částí i v jižním Maďarsku. České vesnice jsem umístěny v nejjižnější části Banátu, na náhorní plošině nad řekou Dunaj, kde je na Dunaji postavena přehrada Železná vrata a kde se úzkou soutěskou, podle níž přehrada dostala jméno, řítí tuny vod směrem k hranici s Bulharskem. Eibentál byl stejně jako ostatní české vesnice založen kolonisty ve dvacátých letech 19. století. Místní kolonisté pocházeli zejména ze středozápadních Čech. Po dvou stovkách let osídlení této těžko dobyvatelné a přísné krajiny žijí v Eibentále a sousedních Nových Dolech asi tři stovky obyvatel.

Nevím, jestli je místní řbitov úplně původním a tedy již také skoro dvě stovky let funkčním. Až bude příležitost, budu po tom pátrat. Leží v prudkém vrchu jako vše v Banátu, co není úplně v údolí, nad pravým břehem říčky Tisovice. Je řbitovem katolickým, což nám sice nepřijde divné, ale u nás se na řbitovech už dávno skoro vůbec kříže na náhrobky nedělají, zatímco tady stále ano. Také se tu opakují dříve i u nás běžné prosby k Bohu o lehké odpočinutí zesnulých. Náhrobky ve tvaru kříže jasně na řbitově dominují. Je zde velký počet křížů kamenných, ale také železných, často vytvořených svařením dvou obyčejných trubek. Prosté vyjádření v chudém kraji. Nedokážu si představit tu dřinu někoho zde pořbívat uprostřed zimy.

Eibentálský řbitov je jak horská zahrada plná křížů. Svěží tráva plná lučních květů vytváří úplně jinou atmosféru než běžné české venkovské řbitovy. S respektem procházíme místem odpočinku generací Čechů, kteří se narodili zde, v Banátu, uchovali si jazyk svých předků, ač třeba nikdy v Čechách nebyli, a pak zemřeli zde, v dalekém Podunají. Všímáme si často opakovaných příjmení, nejčastější je Pospíšil. Všímáme si také, kolik je zde pochovaných mužů, jejichž život vyhasl okolo padesátého roku života. Života sedřeného těžkou prací na poli a v dolech.

Vychutnáváme si výhledy na protější svahy osvětlené zapadajícím sluncem a ve stavu jakéhosi vnitřního smíření, jaké často nastává po návštěvě spirituelně silných míst scházíme k vesnici. Za plotem na dvorku chrochtá spokojeně čuník. Tuším jeho blízký konec. Vnímám ho jako svědka věčného přírodního koloběhu a spokojeně odcházím k Medvědovi na pivo.

Galerii najdete zde