Ze Žďáru do Ždírce II.

Letošní dlouhý svatováclavský víkend jsme s kolegou věnovali Vysočině, konkrétně přechodu z údolí Sázavy do údolí Doubravy a návštěvě tří minipivovarů, které se na této trase nacházejí. Trasu a celý vandr jsme pečlivě naplánovali a byli jsme odměněni tím nejlepším, co nás mohlo potkat: nádherným počasím celé čtyři dny, krásnou přírodou, výborným pivem a milými lidmi, které jsme potkali.

V Račíně jsme se probudili do chladného rána, ale výborně a bohatě jsme posnídali, za což hostinskému Honzovi i sympatické paní kuchařce ještě jednou děkujeme, a syti a plni sil vyrazili jsme do lesů směrem k Velkému Dářku. Zároveň jsme se odpojili od našich slánských kamarádů, kteří shodou okolností vandrovali téměř stejnou trasu. Strávili jsme spolu dva bohatě naplněné večery, které zůstanou v našich myslích tak dlouho, dokud se nepopletou s nějakými jinými naplněnými večery.

Šli jsme sice směrem k Velkému Dářku, ale až k jeho břehům jsme nedoputovali. Cesta kopírovala břeh ze vzdálenosti mezi asi sto padesáti a třemi sty metry. Až za rezervací Dářko nás směrovka navedla k takzvanému vyhlídkovému místu, které ale nebylo úplně vyvýšené nad krajinu. Malá dřevěná pozorovací věž by jistě místu neublížila. Je fakt, že cestičkami v rákosí by se asi k břehu dalo dostat, ale zas takoví nadšenci do Velkého Dářka jsme nebyli. Je to 14. největší rybník v ČR (podle Wikipedie) a založil ho Viktorin z Kunštátu, syn Jiřího z Poděbrad, jedna ze zásadních postav svého místa a své doby. Tedy Českého království druhé poloviny 15. století. Jako vdovec zdědil polenské a přibyslavské panství a kromě toho, že vykonával funkci zemského hejtmana, bojoval v mnoha konfliktech, válčil s Matyášem Korvínem, byl jím vězněn, aby nakonec zchudl a zemřel dějinami víceméně zapomenut v Opavě, kterou zdědil jako vdovec po své druhé ženě, tak založil i tenhle rybník. Dnes rekreačně oblažován plebsem.

Ale také je okolo něj nádherná příroda, kterou křižují desítky a desítky velkých skupin cyklistů. Přes rezervaci naštěstí na kole nemohou. Po dřevěných chodníčkách jsme procházeli okrajem vzácného rašeliniště, kde roste spousta rostlin se zvláštními názvy jako třeba kyhanka sivolistá, klikva žoravina, vlochyně bahenní nebo suchopýr pochvatý. Považte. A také tu hojně roste borovice blatka, velice vzácný druh, rostoucí u nás jen na několika místech. Krásně je celá rezervace přehledná z vyvýšeného vyhlídkového místa, jakéhosi hřbítku, na jehož horní plošině bylo opukové pole. Menší a temnější borovice jasně ohraničovala plochu rezervace, nad níž všude se rozpínaly většinově smrkové lesy. Měli jsme odsud dobrý přehled po celé vrchovině, ze které jsme před pár hodinami sešli.

A čekala nás ještě jedna rezervace. Přešli jsme rozlehlou louku křížem krážem, což může být i zajímavý zážitek. Vešli jsme do boru a klikatou cestičkou jsme obcházeli jednotlivé borovice. Stezka nás dovedla na dřevěnou vyhlídkovou terasu s lavicí. Sice chladné, ale velice pěkné místo. Byli jsme v rezervaci Radostínské rašeliniště a my jsme si připadali jak na lovecké výpravě v tajze. Dojem umocnila březová álej vedoucí k vesnici Radostín jak k ruskému selu na okraji sibiřských močálů.

Ale ve vsi Radostín sibiřský dojem skončil. U rybníka stála kaple sv. Rozálie, která měla chránit před morem, a na kopečku na konci vesnice jsme našli restauraci a hotel U Šimáka v budově bývalé školy. Sám biskup Jednoty bratrské a evropsky uznávaný myslitel shlížel v podobě busty na rej cyklistů pod sebou. Restaurace byla umístěna ve třídě v přízemí vpravo a našli jsme v ní své místo i zalíbení. Ač ne úplně hladov, neodolal jsme nabídce místní zvěřiny. Ani dobře načepované plzeňské nám neublížilo. Dobře nasyceni propletli jsme se skupinkou zmatených cyklistů a vydali se na nejnáročnější část dne. Přechod bifurkace mezi Sázavou a Doubravou. V praxi šlo o to, vyjít po silnici na kopec nad Radostín, projít hranicí okresů ZR a HB a sejít do vsi Hluboká, která už patří k povodí Doubravy.

Při sestupu k Hluboké už jsme také spatřili další velký rybník. Jmenuje se Řeka a na jejím protějším břehu se nachází restaurace Moře u rybníka Řeka. Tak já nevím. Každopádně Řeka je skutečně malebně položený rybník a přestože má o asi 150 ha menší plochu než Velké Dářko, tak stále působí velice rozlehlým dojmem.

Krajina se proměnila. Opouštěli jsme Křižanovskou vrchovinu, sestupovali do krajiny více typicky vysočinské, zemědělské s rozházenými pastvinami a lesíky na vrškách a kopečkách táhnoucích se do nekonečna. Blížili jsme se ke Ždírci. Cestou jsme prošli Ranskou alej. Stromy v aleji dlouhé 500 metrů byly osázeny v roce 1815. Cesta, kterou lemují, vznikla pro potřebu zaměstnanců tehdejších železáren. Panství - stále totéž polensko - přibyslavské - patřilo Dietrichsteinům, jejichž rodový znak najdeme na konci aleje. Rostou tady javory kleny i mléče, jasany ztepilé a lípy velkolisté.

Chvilku jsme poseděli na lavičce u vypuštěného Pobočného rybníka a vnímali krásu výjevů před námi. Temná, leskle asfaltová plocha rybníka s vystouplými detaily dna i břehů, nad zeleným pruhem do vrchu stoupajícího lesa zářivá a modrá obloha. Nořili jsme se do vesmíru několik minut a pak měkce a poddajně vešli do města, kterému se dnes říká Ždírec nad Doubravou. A vešli jsme tam tak bezproblémově proto, že Ždírec nám jako první nabídl zahradní čtvrť a sportovní areál, kde zrovna místní borci se záhadným názvem pro klub z Vysočiny Tatran drtili soupeře za podpory místních fandů. Jen pár stovek metrů nás dělilo od sprchy, piva, večeře a postele.

Byl to náš třetí minipivovar na cestě. Penzion Džekův ranč byl vybudován z chátrajícího objektu na okraji Ždírce a dlužno říct, že rekonstrukce se povedla. Navíc jsme byli ubytováni v neuvěřitelně pohodlném pokoji se skvělou koupelnou, což našim cestou zmoženým tělům jedině prospělo. Skvělá večeře a tři půllitry místního ležáku zakončily tento den plný zážitků a plného prožívání. Spali jsme zde skvěle a nabrali jsme potřebné síly pro úspěšné zakončení našeho putování.

Galerie k článku zde