Ze Žďáru do Ždírce III.

Letošní dlouhý svatováclavský víkend jsme s kolegou věnovali Vysočině, konkrétně přechodu z údolí Sázavy do údolí Doubravy a návštěvě tří minipivovarů, které se na této trase nacházejí. Trasu a celý vandr jsme pečlivě naplánovali a byli jsme odměněni tím nejlepším, co nás mohlo potkat: nádherným počasím celé čtyři dny, krásnou přírodou, výborným pivem a milými lidmi, které jsme potkali.

Vzhledem k tomu, že předchozí příspěvek končil ulehnutím našich znavených těl do pohodlných postelí v penzionu ve Ždírci, bylo by logické ve vyprávění o vandrování kouskem Vysočiny již nepokračovat. Ale my jsme si nechali na nedělní dopoledne opravdovou lahůdku. Průchod kaňonem Doubravy. Tak jsme chtěli dojít do Chotěboře a tam odjezdem vlakem naznačit, že událost je skutečně ukončena.

Okolo osmé ráno jsme bohatě posnídali a čerpali svěžest chladného vzduchu z otevřeného okna. Venku začínal další krásný den a my vyrazili přes město ke vzdálenému nádraží. Ždírec vznikl jako zastávka na obchodní stezce pravděpodobně už v dávných dobách a i dnes toto město nevypadá jinak než jako velký trojúhelník silnic s vloženou zástavbou. Ždírec narostl po druhé světové válce, z několika set na dnešních více než tři tisíce obyvatel, přijal hrdé přízvisko "nad Doubravou" a po dalších desetiletích se stal i městem. Z nádraží jsme přes koleje viděli hlavní místní obživu - haly na zpracovávání dřeva.

Na vlak jsme čekali asi dvacet minut a pak jsme deset minut jeli dvě stanice do vesnice Bílek. Po pár metrech silnice jsme sešli k Doubravě a zůstali u ní čtyři kilometry. Okamžitě se noříme do úzkého údolí, kde řeka nehojné svoje vody přetřásá přes množství kamenů a balvanů, kroutí se jak temný had schovaný v závoji listoví ještě stále zeleného, proráží několik metrů vysoké skály, aby se na konci úzké soutěsky vrhla radostně nashromážděnou vodou vodopádem dolů. Stezka místy dobře schůdná musí být často podpořena zábradlími, můstky či řetězy. Soutěska Koryto je obcházena horem a sestup zpět na dno kaňonu je fascinujícím zážitkem. Uschlá torza stromů pokryta choroši jak totemy pradávných pralesních kultur střeží stezku údolím. Kdy zahlédneme stín, v němž tušíme divocha, jenž nás hodlá svrhnout do kaňonu za troufalost vstoupit na posvátné území?

Na konci soutěsky je rozcestí pod zbytky hradu Sokolohrady, který se vypínal na vysokém skalním masivu nad řekou. Pokračujeme stále krásnými partiemi ke konci údolí směrem k mlýnu, kde se narodil do mlynářské rodiny známý spisovatel 19. století Ignát Herrmann.

Tam Doubravu definitivně opouštíme, abychom se pak vlakem dostali zpět do údolí Sázavy. Ale nejprve se musíme vyškrábat po serpentinách na plošinu do otevřené krajiny a dojít alejí k poutní kapli sv. Anny. A to už jsme na okraji Chotěboře. Skrz nevzhledné sídliště jsme se dostali do prvorepublikové školní čtvrti, kde jsme viděli největší školku na světě. Přes dvorky a průchody jsme se nakonec probojovali na náměstí v Chotěboři.

Chotěboř má docela dlouhou a pestrou historii. Původní osadě k rozvoji pomohla těžba drahých kovů v okolí. Za Lucemburků patřila koruně, byla povýšena na město a až do konce 14. století byla věnným městem českých královen. Za husitských válek se tu odehrál nehezký masakr - ve stodole byly upáleny tři stovky husitských zajatců. Poté vystřídala více majitelů, po třicetileté válce zažívala ždímání od vrchnosti, jak jsme to zažili i ve Slaném. Město se pak úspěšně rozvíjelo v 19. i 20. století atd. atd. Úplně mě Chotěboř neuchvátila, měl jsem pocit, že to je trošku díra. Ale mají hezký sloup na náměstí a staré jádro okolo kostela sv. Jakuba Většího. Prošli jsme se hradební uličkou za bývalým klášterem a pak už směřovali k nádraží, abychom se nechali odvézt do Havlíčkova Brodu, kde jsme se připojili k dalším patnácti stovkám lidí, kteří se čtyřmi vagony, které vypravil dopravce zvaný České dráhy, ale měli by se jmenovat Indické dráhy, chtěli dostat do Prahy. Nakonec se nám to podařilo díky našemu umění několik hodin nehnout brvou na zabraném místě. Náš svatováclavský vandr byl u konce.

Galerii najdete zde