Procházka z Pohořelce přes Strahov a Petřín k Malostranskému hřbitovu na Smíchově

Nejdřív jsem se ale na ten Pohořelec musel dostat. Na rozdíl od kolegy, který se tam z Vršovic, kde bydlí, svezl tramvají, já jsem nechal auto v ulici Generála Píky, přešel jsem okolo vojenských skladů a přes železniční trať na Kladno a Rakovník, za ní jsem odbočil do ulice Pod Hradbami a přes křižovatku pod střešovickou vozovnou zamířil do ulice U Brusnice.

V ulici Pod hradbami je několik parádních vil, ve kterých sídlí několik různých velvyslanectví, například velvyslanectví Jemenu, Kazachstánu nebo Slovinska. Také je tam jeden velice pěkný funkcionalistický dům z let 1927 - 1928 projektovaný Ladislavem Machoněm. A také nedávno rekonstruovaná Traubeho vila německého architekta Bruno Paula z let 1928 - 1929. Těžko stylově zařaditelná vila dnes slouží Maďarské republice jako sídlo velvyslanectví.

Na křižovatce ulic Milady Horákové a U Brusnice stojí rozsáhlá budova, ve které dnes sídlí část aparátu Ministerstva kultury ČR. Budova z let 1911 - 1913 je nejznámějším dílem architekta Josefa Rosipala. Původně sloužila jako městský sirotčinec a drží jeden primát - je to první budova s plochou střechou v Praze.

Přes ulici Jelení jsem sešel na Nový svět. Tato většině turistů ukrytá čtvrť zahrnuje několik malebných uliček nad údolím Brusnice. Ulicí Kapucínskou jsem došel na Loretánské náměstí. Kapucínská se jmenuje proto, že ve spodní straně náměstí stojí od roku 1600 první klášter kapucínů v Čechách. Ke klášteru patří kostel Panny Marie a sv. Andělů. Klášter je se sousední Loretou, kterou kapucíni spravují, propojen nadzemní chodbou na pilířích, mezi kterými jsem na Loretánské náměstí prošel.

Kdo neví, co je Loreta, ať si to najde na internetu. Jako Slaňáka mě samozřejmě jak loretánské kaple, tak kaple Božího hrobu zajímají a měl jsem štěstí na procházce projít okolo obou míst. Proti kostelu Narození Páně, jehož součástí je i loretánská kaple stojí Černínský palác. Dnes sídlo Ministerstva zahraničních věcí pochází ze 17. století a je to jedna z největší budov své doby v Praze.

Na Pohořelci jsem se setkal s kolegou, který dorazil tramvají. Pohořelec je stará osada a později čtvrť, dnes součást Hradčan. Pokud nalezená literatura nelže, tak se název vztahuje k požáru původní raně středověké osady a tržiště už z konce 11. století. Z Pohořelce se dá projít krytým schodištěm přímo na nádvoří Strahovského kláštera.

Premonstrátský klášter byl založen Vladislavem II. Už v roce 1140. Současná podoba areálu je barokní. Unikátem je klášterní knihovna s více než 200 tisíci knih. Zde dnes sídlí Památník národního písemnictví. Součástí areálu je také goticko-renesanční kostel sv. Rocha, který byl postaven Rudolfem II. Jak prozrazuje jméno světce, kostel byl postaven na znamení díků za odvrácení moru v roce 1599.

My jsme využili toho, že se tu nachází i minipivovar sv. Norbert a dali jsme si jedno malé speciální pivo od cesty.

Pod klášterem jsme se pokochali pohledem na Hrad, Malou Stranu a údolí Vltavy. Věřím tomu, že pro mnoho turistů tento pohled patří k těm nejkrásnějším, které kdy viděli. Pro mě ostatně také.

Po vrstevnici jsme pokračovali na vrch Petřín. Na něm stojí několik zajímavých staveb. Za prvé je to známá rozhledna otevřená v roce 1891. Ocelová konstrukce vysoká 63,5m byla inspirována Eiffelovou věží. Byla postavena podle návrhu arch. Vratislava Pacovského, autory konstrukce byli Ing. František Prášil a Ing. Julius Souček z Českomoravských strojíren. Hned za rozhlednou stojí kaple Božího hrobu, u které končí 14 kapliček křížové cesty. Kaple byla postavena v roce 1732 a je tedy o 67 mladší než ta slánská.

Proti budově zrcadlového bludiště stojí kostel sv. Vavřince. Na místě dnešního barokního kostela stál už ve 12. století románský kostelík. Dnes je zde hlavní sídlo starokatolické církve v ČR. Socha, kterou jsem vyfotil ale nezpodobňuje sv. Vavřince, nýbrž sv. Vojtěcha. Poslední stavbou na tomto místě je kaple Kalvárie zdobená sgrafiti Mikoláše Alše.

Pokračovali jsme dál po vrcholové plošině Petřína okolo horní stanice lanovky a hvězdárny Milana Rastislava Štefánika, která zde stojí od roku 1928. Před hvězdárnou stojí socha slovenského astronoma a politika, která měla zajímavý osud. Sochu vytvořil v letech 1928-1938 Bohumil Kafka a původně byla určena pro Bratislavu. V roce 1952 byla socha roztavena. V roce 1994 byl podle třetinového modelu vytvořen nový odlitek a socha umístěna k petřínské hvězdárně.

Šli jsme dále a naskýtaly se nám zase další pohledy na údolí Vltavy. Pomalu jsme scházeli z Petřína do Zahrady Kinských. Okolo rybníčku se sochou lachtana jsme sešli k dřevěnému kostelíku sv. Michala. Přestože jsem věděl, že tu stojí, tak stejně byl pohled na něj překvapivý. Prostě uprostřed Prahy stojí kostel z Podkarpatské Rusi. Byl postaven v polovině 17. století a pod Petřín převezen speciálně upraveným vlakem v roce 1929 z Medvědovců u Mukačeva, aby se stal součástí sbírek Národopisného muzea. Je celý ze dřeva včetně věží, střecha je krytá šindeli. Při jeho slavnostním otevření nechyběla ani delegace Rusínů ve folklorních krojích.

V dolní části zahrady stojí klasicistní letohrádek, který nechal Rudolf Kinský postavit v letech 1827 - 1831 jako své letní sídlo. V roce 1901 zahradu i s letohrádkem odkoupilo město a později bylo do letohrádku umístěno Národopisné muzeum. To dokládá i zvonička z 18. století. Pod letohrádkem stojí socha herečky Hany Kvapilové od Jana Štursy a také busta, o níž se mi více nepodařilo najít.

Pod letohrádkem je možné projít krytým schodištěm s dřevěnými schody, které ústí na Holečkovu ulici. Pomalu jsme se blížili k našemu cíli. V Holečkově ulici stojí spousta zajímavých klasických i moderních činžovních domů a také dva původně církevní objekty. Původní konvent řeholních panen Srdce Pána Ježíše neboli Sacre Coeur, po první světové válce zrušený a dnes využívaný pro kulturní a společenské akce. A naproti stojící impozantní budova bývalého kláštera benediktinek s kostelem sv. Gabriela. Klášter i s kostelem byly vystavěny až na konci 19. století, ale spolehlivě působí dojmem, že byly přeneseny z Francké říše okolo roku 1000 stejně jako dřevěný kostelík z Podkarpatské Rusi. Stejně jako protější klášter byl i tento zrušen v roce 1919 a majitelem celého objektu se stalo ministerstvo pošt a telekomunikací, po kterém zdědila bývalý klášter Česká pošta.

Už jen pár desítek metrů nás dělilo od našeho cíle. Stačilo projít uličkou s půvabným názvem Na Čečeličce a sejít na Plzeňskou třídu. Malostranský hřbitov byl přímo před námi. O něm více zase příště v dalším příspěvku.