Vinohradské řbitovy & Strašnické krematorium

Druhé největší pražské pořebiště najdeme nedaleko toho prvního. Souvislou řadu řbitovů tvoří jak největší z nich - Olšanské řbitovy, tak níž položený Vinohradský řbitov, s ním propojený areál Strašnického krematoria a naproti přes ulici ležící areál bývalého evangelického řbitova.

Vinohradský řbitov byl založen v roce 1885 a třikrát rozšiřován. Nejvíce hrobů a hrobek je z konce 19. století a začátku 20. až do konce první republiky. Svůj hrob tu měly v té době hlavně rodiny z vyšších vrstev společnosti. Najdeme tu náhrobky typické pro konec 19. století, ale také výjimečné stavby secesní nebo v moderních stylech po 1. světové válce. Některé hroby jsou skutečnými skvosty.

V současnosti je zde přibližně 16 000 hrobů, přes 900 hrobek, přilehlý urnový háj má 4300 míst a 1850 míst v kolumbáriích. Je plně obsazen a pořbívá se pouze na uvolněná místa, případně do urnových hrobů a kolumbárií.

Proti správní budově, okolo které se vchází z Vinohradské třídy vidíme centrální kříž, od něj vlevo pak dojdeme k novogotické kapli sv. Václava z roku 1897, kterou projektoval Antonín Turek. Zde v arkádách jsou také hrobky, například zde má svůj rodinný hrob rodina Václava Havla. Dále od vstupu směrem ke krematoriu stojí obřadní síň se zajímavě řešeným puristickým vchodem.

Je zde pořbeno velké množství známých osobností, ať už politiků, vědců, spisovatelů, výtvarných umělců nebo hudebníků. Velký počet osobností, které tu našly svůj odpočinek, je nám dnes už neznámých. To platí pro různé ředitele škol, přední lékaře, majitele či ředitele továren, soudce nebo členy správních rad. U osob, které jsem dohledal na internetu, najdete odkaz u fotografie hrobu.

Vinohradský řbitov je propojen úzkými průchody s areálem Strašnického krematoria. Sama budova byla projektována stavitelem Aloisem Mezerou, pro zajímavost slánským rodákem, a otevřena v roce 1932. Stylově čistá konstruktivistická budova je největším krematoriem v Evropě. Pojme až 400 smutečních hostů. Okolo krematoria jsou kolumbária a urnový háj.

Galerii obrázků najdete zde.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Imploze aneb Až na konec času

Obrázek
 " Imploze je opakem exploze. Je to jev, při kterém se těleso, objekt nebo hmota zbortí do vlastního objemu, nebo je jeho strukturální integrita porušena vyšším tlakem prostředí, ve kterém se nachází." (Wikipedia) Implosions je druhé studiové album Stephana Micuse. Stephan Micus je německý hudebník, multiinstrumentalista, ročník 1953, který od 70. let 20. století nahrává spoustu alb. Jeho doménou je takzvaná new age hudba, spojující folklorní vlivy ze všech možných kultur celého světa i moderní elektronickou hudbu s duchovními naukami, alternativními druhy léčení, jogínskými praktikami a tak dále a tak podobně. Stephan Micus, který vydává svou hudbu už 45 let, patří mezi světové hudební hvězdy. U nás moc známý není, jen mezi fajnšmekry, kteří v 90. letech propadli kouzlu hledání nových duchovních cest a k Micusově hudbě se dostali přirozenou cestou. Implosions je tak staré album, že původně vyšlo pouze na LP. Je tedy rozděleno na dvě strany. První stranu alba zaujímá nádher
Další informace

V Budyšíně, městě věží

Obrázek
"Něhdyša stolica Hornjeje Łužicy płaći jako kulturelne srjedźišćo Serbow a leži w serbskim sydlenskim rumje," píše se v hornolužickosrbské verzi Wikipedie. A je to tak. Hlavním městem Horní Lužice sice nebylo nikdy formálně jmenováno, ale bylo během středověku nejvýznamnějším ze svazu Hornolužického šestiměstí a tak nějak se to prostě bralo. Horní Lužice patřila k České koruně od Jana Lucemburského, ale poprvé bylo Budyšínsko uděleno jako léno Vratislavovi II. roku 1075 a radnici tu postavil už Přemysl Otakar I. K Českému království patřila Horní Lužice i Budyšín do roku 1631. Tehdy byly obě lužické země darovány saskému kurfiřtovi Janovi Jiřímu I. a zůstaly saské až do dnešních dnů. Lužičtí Srbové tu žijí už od nějakého 6. století, ale lužická srbština je dnes otázkou spíše folklorní a formální, jak o tom svědčí dvojjazyčné názvy ulic ve městě, kde všichni mluví německy. Budyšín leží jen 30 kilometrů od hranice v Rumburku - Jiříkově, takže udělat si sem autovýlet je pro Stře
Další informace

Přechod Píseckých hor

Obrázek
Více než 20 let držel jsem záměr dojít z Písku do malé osady Pařezí, která leží pod masivem Vysokého Kamýku na příhodném rozhraní luk rybničné pánve a lesa ke Kamýku se zvedajícímu. Aby trasa byla opravdu poctivá, bylo by třeba dojít z Písku až do Albrechtic nad Vltavou, z nich překonat Vysoký Kamýk a sejít přímo do Pařezí. Ale naprostá absence občerstvení činí tuto trasu v letních vedrech nemožnou. Zvolil jsem trasu přes Jarník a Velký Mehelník do Tálína, kde měla být otevřená hospoda. A nakonec také byla, což jsme řádně využili, a já z toho šoku nepořídil v Tálíně ani jednu fotku. Tam odtud cesta vede pod horami přes malebnou krajinu luk, rybníků a malých vísek.  Většina lidí, se kterými jsem o nich mluvil, neměla o Píseckých horách ani ponětí. Geomorfologicky jde o část Táborské vrchoviny, táhnou se od Písku k Vltavě směrem na Týn a jejich nejvyššími vrcholy jsou Velký Mehelník a Velký Kamýk s výškou okolo 630 mnm.  Naše výprava začala v Písku malým nákupem, procházkou pod hradbami
Další informace