Velikonoční vandr aneb Pod ochranou pomocníků

Pro letošní Velikonoce a velikonoční putování jsem vybral kraj, který ani nevím, jak pojmenovat. Město Luže neleží ani na Českomoravské vrchovině, ač se ta zvedá vlastně hned za městem, ani v Železných horách. Leží na takové placce a hluboko pod ní je soutok dvou malých řek Novohradky a Krounky. Údolím Novohradky jsme pak pokračovali ve střední části cesty a závěr patřil zase jinému terénu - skalám. Skalní městečko Toulovcovy maštale je známé i za hranicemi širšího regionu.

Prošli jsme tedy lesy, lukami i skalami, viděli hrad i zámek, krásné sakrální památky, lidovou architekturu jak ze skanzenu, židovské ghetto i hřbitov. Ušli jsme celkem na třicet kilometrů, kterými vás stručně provedu. Společníkem mi byl Voight Zapata, revolucionář, biochemik a lezecký instruktor. Některé fotky jsou od něj. Některé jsou ode mě. Tahle je ode mě. Je na ní louka v údolí Novohradky zalitá sluncem. Krásné počasí nás provázelo celým vandrem.

Ale začali jsme úplně jinde. Nádraží stanice Chrast u Chrudimi je od Chrasti docela daleko, a proto dopravu doplňuje autobus, který jede šikovně přes vesnice do Luže a Proseče. My jsme vystoupili v Hroubovicích. Ty nás překvapily existencí dvou starých malých továren, ale vše souviselo s početným židovským osídlením v obci. Však naše kroky taky vedly na židovský hřbitov. Na velmi pěkně rekonstruovaném hřbitově z poloviny 18. století se nachází asi 250 náhrobků, mnohé z nich cenné barokní a klasicistní, mnohé vyzdobené symbolickými znameními.

Poté už přišel čas na první kufr. Nechali jsme se zmást cestou vedoucí do nikam a dvojím elektrickým vedením. Pokračovali jsme přes pole a napojili se na koleje od traktoru, které vedly do obce Dobrkov. Dobrkovem prochází silnice, po níž jsme doufali se dostat k rozhledně s poetickým jménem Jahůdka, která slibovala pěkný výhled na Luže. V Dobrkově sice objekty nebyly hlídány psy, ale i tak mi obec přišla trochu depresivní. Za Dobrkovem jsme se nakonec nevyhnuli návratu do údolí Anenského potoka a podél něj jsme došli pod rozhlednu. Našli jsme zde nákladní lanovku. Voight Zapata okamžitě navrhnul výstup podél lanovky. Bylo to pro mě martyrium, ale nějak jsem to dal. Nahoře jsme uviděli schůdky, které vedly nahoru o kousek dál. No co už. Dali jsme oraz.

Jahůdka byla postavena v roce 2008 a je to volně přístupná soukromá rozhledna na soukromém pozemku. Je celá dřevěná, s třemi plošinami a vysoká je 12 metrů. Je z ní skvělý pohled hlavně na Luži a lesy za nimi. Na opačnou stranu, tedy do Polabí s vystupující Kunětickou horou jsme asi lépe viděli na tom poli mezi Hroubovicemi a Dobrkovem.

Do Luže jsme došli po silnici, na kterou jsme od rozhledny seběhli divokou zkratkou. Ještě před městem samotným stojí Vila Eliška. Secesní vilu si nechal na počátku 20. století na zelené louce postavit továrník Vilém Hess. Pak jsme se poprvé potkali s Novohradkou a přišli pod město přímo k židovskému ghettu. To je neuvěřitelně zachováno, a přestože jsou domy přestavovány, charakter čtvrti zůstává patrný na první pohled. Bydlí se třeba i v domě, který má vchod přilepený přímo na synagogu. Ta pochází z roku 1780. Ghettem prochází široké schodiště, kterým se dojde přímo na náměstí.

Luže vždy byla spíš městečkem než městem, i tak je městečkem velice starým, zmiňovaným už ve 12. století. Ve středověku patřila pod blízký hrad Košumberk a měla trhové právo a další výsady. V 17. století patřila Slavatům z Chlumu a Košumberka, jejichž rodové barvy dodnes používá ve svém znaku. Dnes je Luže městem spíše na okraji dění, v čemž nalézá svou výhodu, neboť město i okolí netrpí žádným větším průmyslovým znečištěním a má tak, i díky zdejšímu rehabilitačnímu ústavu až lázeňský charakter. Kdo hledá malebný a klidný kraj k rekreaci, tak v případě Luže a jejího okolí nepochybí.

Centrem Luže je náměstí plk. Koukala pojmenované po válečném veteránovi a pilotovi RAF, který po válce žil zde v Luži a také zde v roce 1980 zemřel. Na domě, kde žil, je umístěna pamětní deska. Přímo uprostřed náměstí stojí renesanční radnice. Najdeme tu i pěkné měšťanské domy a také prstencové sluneční hodiny z roku 1990.

Z daleka viditelnou dominantou města Luže je barokní chrám Panny Marie Pomocné. Stojí na vrchu nad náměstím, zvaném Chlumek. Je to nádherná barokní stavba z konce 17. století a pro mě jeden z vrcholů naší cesty. Nechala ho postavit žena s pohnutým životním osudem, Marie Maxmiliána Eva Terezie hraběnka ze Žďáru (1633 - 1690), provdaná za Jindřicha Viléma Slavatu z Košumberku (†1654) a později za Františka Kryštofa Hieserla z Chodů (†1666). Vzhledem k symbolice Velikonoc i k mému vnitřnímu prožívání v posledních místech byla pro mě návštěva chrámu silným zážitkem. Dovnitř jsme se nedostali, nebyl čas bohoslužeb, ale prosté obcházení ochozu s kaplemi přinášelo do mé duše meditativní klid.

Okolo léčebny založené roku 1901 dr. Františkem Hamzou, známým lékařem a bojovníkem proti tuberkuloze, a kaple sv. Jana Nepomuckého jsme došli pod hrad Košumberk. Hrad byl založen už někdy okolo roku 1300, postupně se rozrůstal a byl k němu dokonce přistavěn renesanční zámek. Byl sídlem rodu Slavatů z Chlumu a Košumberka, který je známý z českých dějin. Od 18. století je uváděn jako pustý, ale roku 1922 byl zakonzervován a částečně i opravován. Dnes je z něj romantická zřícenina. Pod budovami hradu stojí také bývalý pivovar.

Den se pomalu nachyloval. Nezbývalo než se s Luží a Košumberkem rozloučit a vydat se hledat místo na spaní. Chlapci z místní partičky, která nás halasně a přátelsky vítala z terasy hospody Na Kovárně, nám doporučovali spaní u řeky, ale my jsme zůstali na plošině, na které jsou Luže a Košumberk, a mířili jsme se duchovně poradit ke kapli Čtrnácti svatých pomocníků neboli Paletínské kapli. U ní jsme krátce pobyli. Poté jsme se ponořili do lesa a vbrzku našli taková místa, jaká jsme potřebovali. Zapadající slunce prosvítalo stromy. Nacházeli jsme se asi 40 výškových metrů nad říčkou Novohradkou, blízko jejího soutoku s Krounkou. Půl kilometru od nás na druhém břehu prosvítala žlutá omítka barokního kostelíka Zvěstování Panny Marie. Noc byla pokojná, k ránu chladná.

Ráno bylo také slunečné, takže jsme se po krátké snídani zahřáli bystrým pochodem. Přes les V Paletíně a vesničku Bílý Kůň jsme sešli k Novohradce. Dalších šest kilometrů vedla cesta převážně po lukách podél tohoto vodního toku. Pramení v kopcích nad Prosečí u Skutče, protéká velice malebnou krajinou, kterou spoluvytváří a kterou jsme právě šli, nabírá několik menších toků s bizarními názvy jako Žejbro nebo Ležák, nebo právě Krounku, kterou v hlubokém údolí pod Košumberkem přijímá na svém 29. říčním, tedy 20. kilometru od pramene. Ač nepříliš vodnatá, dokázala za věky vytvořit výrazné hluboké údolí, z obou stran obklopené smíšenými lesy, jímž volně meandruje. Tento úsek byl skutečnou potěchou pro oko i duši, navíc se jím pěkně plynule šlapalo. Voight Zapata se náruživě věnoval fotografování.

Když už nám začínala docházet voda a když už i tělo volalo po malém odpočinku, objevilo se po pravé ruce malé jezírko napájené vodou z vydatného pramene. Jmenuje se Kapalice, vytéká ze skály a stojí u něj Mariánský sloup. Voda je z něj velice chutná a osvěžující. Doplnili jsme zásoby a došli jen necelého půl kilometru k chatě Polanka, kde jsme zasedli k obědu asi o půl hodiny dříve než nastal hlavní nápor turistů. Hladce jsme prosvištěli osm a půl kilometru a byli před půlkou cesty. Voight Zapata do sebe natlačil jehněčí kolínko, já prazvláštní mix: káva a jablka v županu, kofola, pivo a polévka. Měli jsme před sebou Nové Hrady, místo se známým zámkem. Jak jsem si později uvědomil, odbočka do Nových hradů byla úsekem krátkým, ale za celý den energeticky nejnáročnějším.

Od Polanky k zámku je to necelé dva kilometry táhlým nepříliš prudkým stoupáním s překročením Novohradky a pokračováním podél Hradeckého potoka. Nové Hrady je obec se zámkem, který patří mezi nejkrásnější rokokové zámky u nás. V sedmdesátých letech 18. století ho nechal postavit hrabě Jan Antonín Harbuval Chamaré, šlechtic z francouzsko - polského rodu, usazeného na panství Potštejn. V současné době patří soukromým majitelům, manželům Kučerovým, kteří ze zchátralé stavby vytvořili nádherný areál s různými druhy zahrad, bludištěm a tak podobně. Je to tam moc krásné, to opravdu, ale já jsem trochu počítal s tím, že se tam někde v parku bude možné trochu poválet, odpočinout si, pak si dát v kavárně kávu a vyrazit dál. Bylo zrovna po poledni a slunce pálilo jak v létě. Trochu jsem se přepočítal. V zahradách bylo velice málo laviček a z anglického parku, na který jsem spoléhal, se vyklubal nehostinný kopec s malou zříceninou starého hradu na vrcholu. Na kopec jsem odmítl se vyškrábat a nakonec našel lavičku ve stínu, kde jsem mohl poklidně chladnout a odpočívat. Voight Zapata vyrazil prozkoumat bludiště. Tak ještě jednou, je to krásné, ale tahle místa je lepší navštěvovat buď na autovýletě nebo na kratším pěším výletě s lehkou výstrojí. Okolo druhé s polednem jsme Nové Hrady opustili a přechodem přes hřbet nad soutokem Hradeckého potoka a Novohradky jsme se ještě na dva kilometry k této říčce vrátili. Čekala nás poslední atrakce: Toulovcovy maštale.

My jsme si ale ještě užili i ty dva kilometry. Nejprve prudký sestup k řece, odražení lákadla v podobě restaurace na koupališti nebylo třeba, neboť měli otvíračku až příští týden. Nad našimi hlavami a pěknými starými chatami se začaly objevovat skály. Pak jsme potkali silnou sérii pomocníků a ochránců. V osadě Roudná stojí dřevěná socha sv. Augustina a pomocníků, malé kapličky českých světic a socha Panny Marie. Nádherné místo doplňuje roubenka. Skvělé duchovní místo a následovala skvělá hospoda Na verandě u Toulovce.

Zde jsme poklidně odpočívali u dobrého poličského piva a já jsem si konečně mohl dát i tu kávu. Na zahrádce se neustále střídala pestrá společnost turistů, cykloturistů a trampů. Trpělivě jsme čekali, až ze skal vyjdou poslední výletnici. Pak jsme také vyrazili. A dobře jsme udělali. Skály byly jen naše. Toulovcovy maštale jsou vlastně přírodní oblastí pískovcových Budislavských skal a borových lesů, jak píše Wikipedie. V prostředku skalního města je labyrint úzkých uliček, které se dají prolézat. O kousek dál jsou ještě Městské maštale, další pískovcové útvary. Moc pěkná místa a bylo příjemné, že jsme zde sami bez lidí a že den už začal chladnout. Čekalo nás ještě dojít do vesnice Budislav a tam spočinout v hospodě. Už jsem měl docela dost. Do Budislavi jsme došli s téměř dvacátým kilometrem za den.

Na okraji skal leží vesnice Budislav. I v obci jsou samostatně stojící skalky a dávají ji malebný ráz. My jsme se najedli v hospodě Na Skalách, ale nechtělo se nám tam pít plzeňské za 42 Kč, tak jsme se přesunuli do útulné hospůdky Na Hradisku, kde byla na čepu Polička, pivo sice průmyslové, ale velice dobré, v tomto kraji nejlepší, navíc na středočeskopražské poměry dost levné. Bohužel už jsem byl tak vyřízen, že jsem bolestí zad a nohou ani nemohl sedět na lavici u stolu. Neustále jsme se kroutil, s úsilím vypil dvě piva a měl jsem dost. O desáté večerní jsme se odešli uložit na jen pár desítek metrů vzdálené podium pod skalkou Velké Hradisko. O něco později dorazili ještě starší chlapi - trampové z Brna. Všechny nás tam do rána hlídala socha poustevníka a nedaleko stojící ekumenický kostel Boží lásky z roku 2003, pozoruhodná moderní stavba.

No a to je vlastně celé, protože na rozdíl od Slánska v některých krajích funguje doprava i o víkendu, takže jsme se druhý den ráno dostali velice rychle a pohodlně do České Třebové, kde nám během několika minut jel expres do Prahy. Vše proběhlo tak bleskově, že jsem se nestačil ani pořádně probrat a už jsme byli skoro v Praze. Naše výprava do končin nám do té doby neznámých skončila úspěšně. Po třiceti nachozených kilometrech a spoustě zážitků. Chráněni celou armádou pomocníků absolvovali jsme cestu bez větších problémů. Malebný kraj v okolí říčky Novohradky můžeme pro pěší putování jedině doporučit.