Dovolená v NDR - díl čtvrtý

Friedrich Stowasser známý jako Friedensreich Hundertwasser byl rakouský umělec, který proslul svým osobitým stylem. Proslavil se jako architekt nebo i grafik, ale byl známý i svými excentrickými performancemi. Jeho stavby připomínají vídeňskou secesi nebo dílo Gaudího, ale je vlastně současné, což mě osobně překvapilo, protože jsem donedávna myslel, že Hundertwasser byl skutečně umělec tvořící v secesním období někdy před sto dvaceti lety. On se ale narodil v roce 1928 a jeho poslední díla spadají na začátek 21. století. Jeho druhou vlastí se stal Nový Zéland, ale vlastně žil na své lodi Regentag. Byl propagátorem ekologického a nízkospotřebního životního stylu. Zemřel v roce 2000 na infarkt. Jeho dílo vzbuzuje nadšení, ale má samozřejmě i své odpůrce. Vždycky je ale pohled na jeho stavbu výletem do světa fantazie. Proslavil ho zejména Hundertwasserhouse postavený v 80. letech ve Vídni. Další známé stavby jsou například lázně a hotel v Bad Blumau v Rakousku, pohádkový kostel s cibulovou bání v Bärnbachu ve Švýcarsku, nádraží v Uelzenu v Dolním Sasku nebo toalety v Kawakawě na Novém Zélandu.


My jsme měli štěstí, že jsme za našeho krátkého pobytu v Sasku - Anhaltsku viděli hned dvě jeho stavby (a předtím za celý život žádnou). O první jsme věděli. Je to přestavba Lutherova - Melanchthonova gymnázia ve Wittenbergu. Budovy této školy byly postaveny v sedmdesátých letech 20. století jako typizovaná škola typu Erfurt II. V devadesátých letech byla zahájena přestavba podle Hundertwasserova projektu, ale byla dokončena až po jeho smrti. Celý rozsáhlý objekt vyniká jako všechny stavby tohoto architekta pestrostí, barevností, fantastickými a pohádkovými detaily a absolutním využitím možností. Pobyli jsme v otevřeném areálu nějakou dobu a školní budovy si prohlédli ze všech stran. Byli jsme uneseni.




Druhou stavbu jsme nečekali a narazili jsme na ni v centru Magdeburgu jen pár minut poté, co jsme zaparkovali auto. Budova se jmenuje Zelená citadela a vznikla přestavbou obytného panelového domu postaveného v proluce vzniklé po bombových útocích na konci války. Hundertwasser byl osloven v polovině 90. let, aby budovu přestavěl podle svého projektu. Stylem stavba připomíná Gaudího projekty, ale samozřejmě na první pohled je zřejmé, že je to Hundertwasser. Multifunkční budova skrývá obchody, kavárny restaurace, ale i třeba divadlo, 55 apartmánů i kancelářské prostory. Zelená citadela se jmenuje podle střechy porostlé vegetací. Budova působí dojmem pohádkového zámku, ale zároveň cukrářského výrobku. Několik fotografií mám, ale je lepší podívat se přímo na stránky budovy.



Kompletní fotogalerii najdete zde.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Imploze aneb Až na konec času

Obrázek
 " Imploze je opakem exploze. Je to jev, při kterém se těleso, objekt nebo hmota zbortí do vlastního objemu, nebo je jeho strukturální integrita porušena vyšším tlakem prostředí, ve kterém se nachází." (Wikipedia) Implosions je druhé studiové album Stephana Micuse. Stephan Micus je německý hudebník, multiinstrumentalista, ročník 1953, který od 70. let 20. století nahrává spoustu alb. Jeho doménou je takzvaná new age hudba, spojující folklorní vlivy ze všech možných kultur celého světa i moderní elektronickou hudbu s duchovními naukami, alternativními druhy léčení, jogínskými praktikami a tak dále a tak podobně. Stephan Micus, který vydává svou hudbu už 45 let, patří mezi světové hudební hvězdy. U nás moc známý není, jen mezi fajnšmekry, kteří v 90. letech propadli kouzlu hledání nových duchovních cest a k Micusově hudbě se dostali přirozenou cestou. Implosions je tak staré album, že původně vyšlo pouze na LP. Je tedy rozděleno na dvě strany. První stranu alba zaujímá nádher
Další informace

V Budyšíně, městě věží

Obrázek
"Něhdyša stolica Hornjeje Łužicy płaći jako kulturelne srjedźišćo Serbow a leži w serbskim sydlenskim rumje," píše se v hornolužickosrbské verzi Wikipedie. A je to tak. Hlavním městem Horní Lužice sice nebylo nikdy formálně jmenováno, ale bylo během středověku nejvýznamnějším ze svazu Hornolužického šestiměstí a tak nějak se to prostě bralo. Horní Lužice patřila k České koruně od Jana Lucemburského, ale poprvé bylo Budyšínsko uděleno jako léno Vratislavovi II. roku 1075 a radnici tu postavil už Přemysl Otakar I. K Českému království patřila Horní Lužice i Budyšín do roku 1631. Tehdy byly obě lužické země darovány saskému kurfiřtovi Janovi Jiřímu I. a zůstaly saské až do dnešních dnů. Lužičtí Srbové tu žijí už od nějakého 6. století, ale lužická srbština je dnes otázkou spíše folklorní a formální, jak o tom svědčí dvojjazyčné názvy ulic ve městě, kde všichni mluví německy. Budyšín leží jen 30 kilometrů od hranice v Rumburku - Jiříkově, takže udělat si sem autovýlet je pro Stře
Další informace

Přechod Píseckých hor

Obrázek
Více než 20 let držel jsem záměr dojít z Písku do malé osady Pařezí, která leží pod masivem Vysokého Kamýku na příhodném rozhraní luk rybničné pánve a lesa ke Kamýku se zvedajícímu. Aby trasa byla opravdu poctivá, bylo by třeba dojít z Písku až do Albrechtic nad Vltavou, z nich překonat Vysoký Kamýk a sejít přímo do Pařezí. Ale naprostá absence občerstvení činí tuto trasu v letních vedrech nemožnou. Zvolil jsem trasu přes Jarník a Velký Mehelník do Tálína, kde měla být otevřená hospoda. A nakonec také byla, což jsme řádně využili, a já z toho šoku nepořídil v Tálíně ani jednu fotku. Tam odtud cesta vede pod horami přes malebnou krajinu luk, rybníků a malých vísek.  Většina lidí, se kterými jsem o nich mluvil, neměla o Píseckých horách ani ponětí. Geomorfologicky jde o část Táborské vrchoviny, táhnou se od Písku k Vltavě směrem na Týn a jejich nejvyššími vrcholy jsou Velký Mehelník a Velký Kamýk s výškou okolo 630 mnm.  Naše výprava začala v Písku malým nákupem, procházkou pod hradbami
Další informace