Dovolená v NDR - díl šestý

Přišlo poslední ráno v kempu u Barleber See, poslední snídaně a čas odjezdu. V tu chvíli při nás stáli všichni bohové, kteří se zabývají počasím. Už za našeho odjezdu začalo drobně pršet, během chvíle se pořádně rozpršelo a ve střídavě silném a slabším dešti jsme pak jeli většinu cesty až do Čech. Za deště jsme po 55 kilometrech projížděli i městem Zerbst. To nás zaujalo už cestou tam před čtyřmi dny zachovalou branou městského opevnění, ale hlavně zříceninou kostela uprostřed socialistické zástavby. Cestou zpět jsme, nehledíce na déšť, v Zerbstu zastavili.

Ačkoli na to nevypadá, slovo Zerbst je slovanského původu a znamená vlastně Srbiště. Ve tvaru Cierevisti je zaznamenáno v polovině 10. století, kdy už místní slovanské sídlo v rovinaté a vlhké krajiny okolo několika ramen a přítoků řeky Nuth ovládali germánští kolonisté, nejspíše Vlámové, jak tomu zde v severním Německu často bylo. Zerbst se stal rychle vzkvétajícím městem s několika kostely. Později přibyl ještě zámek, který byl v 17. a 18. století sídlem knížat Anhalt - Zerbst. Právě zde se provdala princezna Sophie Augusta Friederike von Anhalt-Zerbst za následníka ruského trůnu Petra III., aby se o několik let později stala carevnou Kateřinou Velikou.

Nacisté postavili v roce 1935 nedaleko Zerbstu vojenské letiště, čímž městu podepsali ortel. Za války byla ve městě letecká škola. (Mimochodem vojenské letišě pak využívala Rudá armáda až do roku 1992.) V dubnu 1945 podnikli Američané na město sérii masivních náletů a téměř celé ho zničili včetně kostelů i zámku a položili tak základ tomu, co jsme v Zerbstu viděli my. Po válce totiž město připadlo do sovětské zóny a za éry NDR tu probíhala taková výstavba, jakou známe nejen z NDR, ale třeba i od nás.
Právě proto na nás působila zřícenina románsko - gotického chrámu sv. Mikuláše (oblíbený raně středověký světec Vlámů) tak přízračně. Zastavili jsme na náměstí před kostelem, kde z jedné strany stála fronta starších domů, ale ze tří stran je obklopovalo sídliště malých podlouhlých bytovek. Působily tu naprosto nepatřičně, stejně jako za zříceninou stojící barokní kostel sv. Trojice. Prostředku prostoru náměstí vévodí socha rytíře Rolanda, vlastně skoro stejného, jako jsme viděli v Quedlinburgu. Dokumentovaný je dřevěný Roland na trhu v Zerbstu od roku 1385. Je třetí nejstarší v Německu. V roce 1445 byla dřevěná postava nahrazena Rolandem z pískovce. Ježatá věžička nad sochou je novogotická přístavba. Za bombardování byl i Roland poškozen, v roce 1980 byl obnoven.

Za Rolandem stojící bazilika jako centrum nejstarší městské zástavby, později pozdně gotický chrám jako symbol bohatství a rozkvětu po roce 1400 a jako symbol zničení města v roce 1945. Místo s velice zvláštní atmosférou, kde promlouvá tisíc let dějin.

V roce 1650 vypadal Zerbst takto:














Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Imploze aneb Až na konec času

Obrázek
 " Imploze je opakem exploze. Je to jev, při kterém se těleso, objekt nebo hmota zbortí do vlastního objemu, nebo je jeho strukturální integrita porušena vyšším tlakem prostředí, ve kterém se nachází." (Wikipedia) Implosions je druhé studiové album Stephana Micuse. Stephan Micus je německý hudebník, multiinstrumentalista, ročník 1953, který od 70. let 20. století nahrává spoustu alb. Jeho doménou je takzvaná new age hudba, spojující folklorní vlivy ze všech možných kultur celého světa i moderní elektronickou hudbu s duchovními naukami, alternativními druhy léčení, jogínskými praktikami a tak dále a tak podobně. Stephan Micus, který vydává svou hudbu už 45 let, patří mezi světové hudební hvězdy. U nás moc známý není, jen mezi fajnšmekry, kteří v 90. letech propadli kouzlu hledání nových duchovních cest a k Micusově hudbě se dostali přirozenou cestou. Implosions je tak staré album, že původně vyšlo pouze na LP. Je tedy rozděleno na dvě strany. První stranu alba zaujímá nádher
Další informace

V Budyšíně, městě věží

Obrázek
"Něhdyša stolica Hornjeje Łužicy płaći jako kulturelne srjedźišćo Serbow a leži w serbskim sydlenskim rumje," píše se v hornolužickosrbské verzi Wikipedie. A je to tak. Hlavním městem Horní Lužice sice nebylo nikdy formálně jmenováno, ale bylo během středověku nejvýznamnějším ze svazu Hornolužického šestiměstí a tak nějak se to prostě bralo. Horní Lužice patřila k České koruně od Jana Lucemburského, ale poprvé bylo Budyšínsko uděleno jako léno Vratislavovi II. roku 1075 a radnici tu postavil už Přemysl Otakar I. K Českému království patřila Horní Lužice i Budyšín do roku 1631. Tehdy byly obě lužické země darovány saskému kurfiřtovi Janovi Jiřímu I. a zůstaly saské až do dnešních dnů. Lužičtí Srbové tu žijí už od nějakého 6. století, ale lužická srbština je dnes otázkou spíše folklorní a formální, jak o tom svědčí dvojjazyčné názvy ulic ve městě, kde všichni mluví německy. Budyšín leží jen 30 kilometrů od hranice v Rumburku - Jiříkově, takže udělat si sem autovýlet je pro Stře
Další informace

Přechod Píseckých hor

Obrázek
Více než 20 let držel jsem záměr dojít z Písku do malé osady Pařezí, která leží pod masivem Vysokého Kamýku na příhodném rozhraní luk rybničné pánve a lesa ke Kamýku se zvedajícímu. Aby trasa byla opravdu poctivá, bylo by třeba dojít z Písku až do Albrechtic nad Vltavou, z nich překonat Vysoký Kamýk a sejít přímo do Pařezí. Ale naprostá absence občerstvení činí tuto trasu v letních vedrech nemožnou. Zvolil jsem trasu přes Jarník a Velký Mehelník do Tálína, kde měla být otevřená hospoda. A nakonec také byla, což jsme řádně využili, a já z toho šoku nepořídil v Tálíně ani jednu fotku. Tam odtud cesta vede pod horami přes malebnou krajinu luk, rybníků a malých vísek.  Většina lidí, se kterými jsem o nich mluvil, neměla o Píseckých horách ani ponětí. Geomorfologicky jde o část Táborské vrchoviny, táhnou se od Písku k Vltavě směrem na Týn a jejich nejvyššími vrcholy jsou Velký Mehelník a Velký Kamýk s výškou okolo 630 mnm.  Naše výprava začala v Písku malým nákupem, procházkou pod hradbami
Další informace