Vraclav, Mejto, Choceň aneb On a Supatrip

S kamarádem a kolegou Mílou tvoříme léta dvojici Míra & Míla, která má za sebou řadu úspěšných projektů. Od prastarých bytových projektů Ganjadub nebo Kuřata v igelitu remake až po předloňský skvělý vandr Great Iron Mountains Hike. O spolupráci s Ardem Berlinskim, třeba na projektu Hovězí Mejras, zase někdy jindy. Teď je na programu vandr, který jsme naplánovali dlouho dopředu, ale poměrně nedlouho před realizací jsme změnili trasu. Konečné řešení se vydařilo. Užili jsme si skutečný supatrip, plný zážitků, hlubokého vnímání reality, kulturních památek i zajímavých lidí.

Termín jsme museli naplánovat dlouho dopředu, proto bylo v sázce, jaké bude počasí. Předpověď hlásila doposavadní nejteplejší víkend v roce (ve chvíli, kdy píšu tento příspěvek, je ještě větší horko, i když už je po deváté večerní...). Vyjeli jsme proto z báze kolínské brzy ráno. Ve tři čtvrti na devět byli jsme na vlakové zastávce s názvem Zámrsk. Nehleděli jsme na to a vyrazili silničkou směrem ku Vraclavi, která byla naším prvním cílem. Vesmír nečekal na nic a učinil nám cestu magickou hned od začátku. Zarostlý rybník u osady Malejov se ozýval kvakotem stovek žab. Cesta pak vedla do mírného kopce a brzy jsme došli do Vraclavi.

To je prastaré místo, které se dá vnímat na více úrovních. První, na co narazíte, z této strany, je barokní areál s kostelem sv. Mikuláše, roubenou poustevnou s věžičkou a pramenem svaté vody. Stojí zde i budova bývalých lázní, kde je pobočka vysokomýtského muzea. Byli jsme nadmíru potěšeni. Osvěžili jsme se chladnou a chutnou vodou, vnímali krásu místa v chladném stínu kostela pod skalou. Nad areálem vystupuje se na plošinu hradiště. Ještě jednou vynikne krása kostela, tentokrát jeho střechy a bání.

Cestou od kostela se vystoupá přímo na akropoli hradiště. Předhradí tvoří plošina s dnešním polem pod akropolí. Na ní je obrozenecký lipový háj a pomník ku devítistému výročí vyvraždění rodu Vršovců, což jako nedostudovaný, ale střízlivě uvažující historik vnímám jako opravdu bizarní záležitost. Jinak na akropoli nepoletovali duchové zavražděných Vršovců, ale duch míru a sepětí s vesmírem. Kochali jsme se pohledem na raně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie na vrchu nad hluboce zaříznutým údolím Mikulášského potoka.

Hradiště uzavíralo širší východní hranici středních Čech, střežilo prastarou Trstěnickou stezku a je určitě o hodně starší, než jak se uvádí ve vztahu ke knížeti Vratislavovi II., což jsou 70. léta 11.století. Tady se neví, kdo to území ovládal třeba před rokem 900. A jestli už tady to hradiště stálo nebo ne. Takže nic. Prožíváme místo naplno a neřešíme to. Přecházíme potok a vyjdeme ke kostelu. Je obklopen starým, už nepoužívaným hřbitovem. Vchod na hřbitov vede skrz zvonici. Před branou stojí křížek. Skvělé místo! Vraclav je úžasná. Poslední kapitolu jsme zde napsali v pizzerii U žíznivého mnicha, kde jsme dali pivo od cesty. Je to rekonstruovaný statek, kde jeho majitel pořádá koncerty svobodné hudby. Další skvělé místo v tak malé obci!

Plni nadšení scházeli jsme zalesněným hřbetem k Vysokému Mýtu. Příroda nám předváděla všechny barvy světa a na obzoru se tyčily věže středověkého města. Do reality nás vracela poměrně frekventovaná silnice na posledních dvou kilometrech před městem a příchod do průmyslové zóny u nádraží, kde sídlí fabrika pokračující ve slavné tradici výroby autobusů Karosa, původně Sodomka.

Jinak Vysoké Mýto, neboli Mejto, je opravdu takové, jak si představujete gotické město. Velké náměstí, skoro dva hektary (pro srovnání, Slaný, necelý 1 ha), brány, věže, obrovský kostel sv. Vavřince a socha Přemysla Otakara II. od uměleckého kováře a sochaře Karla Bureše z roku 2012, která se nelíbí příznivcům moderního umění. Do toho samozřejmě domy barokní, novorenesanční i moderní.
Vedro vrcholilo. Najedli jsme se v pivovaru a nemohli jsme se nabažit místního pojmenování Kujebák. Dokonce jsme se obávali, aby se nám něco takového nedostalo na nos. Každopádně jsme po dvou desítkách museli opustit bitevní pole. Ve stínu vzrostlých lip na mejtském náměstí Přemysla Otakara II. jsem pak v mrtvolném zevlování trávili několik desítek minut. Nad městem se tlačily bouřkové mraky, ale spadly jinde.

V Chocni spadly, ale taky jen trochu, jak říkali pak večer místní v hospodě. Tam jsme dojeli vlakem, lokálkou. S Kujebáky. Pěšky už jsme to nedali. Propocení, uondaní vedrem a plni zážitků. Večer jsme prošli Choceň, jedno z nejpříjemnějších měst u nás, které jsem kdy navštívil. Skončili jsme na pivu v hospodě Na růžku, kde se zastavil čas někdy v roce 1973, a pozorovali bouřku, která hrozila blesky, ale nakonec taky spadla někam jinam. Zase sprchlo jen trochu. Osvěžil se vzduch. Prošli jsme ještě město a na závěr zámecký park směrem k nádraží, kde jsme měli v hotelu Marilyn pokoj. Víkend nekončil, čekala nás nedělní procházka po Chocni fukcionalistické i hřbitovní. Ale končil den nesmírně bohatý na zážitky. Takový, který se prožije naplno. Čekala nás klidná noc v hotelu a ráno výborná snídaně. Za odměnu.