Z Cibulky do Motola a zase zpátky

Na sobotu bylo předpovězeno oblačné počasí s přeháňkami - ideální pro výlet do Prahy. Zvolili jsme s kolegy Honzou a Ondřejem oblast Motola a Košíř, také kvůli motolskému hřbitovu s krematoriem, který jsme chtěli navštívit. Zádrhelem se ale jevila doprava. Jak je těžké dostat se ze Slaného do Prahy v sobotu! Provozovatel dopravy - Středočeský kraj - nutí své obyvatele jezdit autem. Tři přímé autobusy po deváté hodině ranní, a to v 10:00, 14:25 a v 16:00 jsou prostě ostudným řešením pro město, které leží něco málo přes 20 kilometrů od hlavního města. Ze vzdálenějších Loun jede za stejnou dobu autobusů deset! Kraj nám, Slaňákům, místo přímého autobusu nabízí jízdu tzv. Cyklohráčkem, což je projekt známého dopravního molochu, Českých drah, zaměřený na turisty, cyklisty a rodiny s dětmi. Jede po staré trati přes Zákolany a Hostivici a na hlavní nádraží v Praze jede ze Slaného dvě hodiny. Po trase staví úplně všude, v místech, kde nikdo nenastupuje ani nevystupuje. Jediná zastávka, kterou projíždí, je Praha - Stodůlky. A ta by se nám právě pro výstup hodila! Vystoupili jsme tedy na zastávce Praha - Cibulka. Ta na tomto místě stojí od roku 1929. kdy okolo vyrostla kolonie družstevních domů. Ta vypadala brzy po svém vzniku takto.

My se ale vraceli zpět horní částí lesoparku Cibulka nad železniční tratí pod vrcholem Vidoule. Procházka k zastávce Praha - Stodůlky končí blízko začátku Rozvadovské spojky na dohled sídliště Nové Butovice. Tam jsme samozřejmě nešli, pokračovali jsme pod Vidoulí dál na západ. Ale předtím jsme si dali pivo od cesty ve velice příjemné zahradní restauraci U Petrů.

Příjemnou zahradní čtvrtí Na Vidouli došli jsme až nad Motolský hřbitov. Na něj se lze dostat úzkým tunelem pod tratí. Za ním jsme se překvapivě ocitli přímo na hřbitově! Ten jsme prošli, věnovali přes rybníček pohled krematoriu a vyšli na rušnou Plzeňskou třídu.

Plzeňská třída vlastně vyplňuje údolí Motolského potoka, který je z větší části zatrubněn. A to tak, že většina lidí ani neví, kde je jeho ústí do Vltavy. Ale tady, v horní části potoka, je na něm vybudováno několik rybníků. Přímo pod areálem hřbitova s krematoriem je starý Mlýnský rybník, pod nímž je skutečně zachovaná budova mlýna. Rybník byl před asi deseti lety rekonstruován a dnes tvoří příjemnou malou oázu v blízkosti hlavní silnice. Po té se nám jít nechtělo, tak jsme se svezli pár stanic tramvají. Jeli jsme i okolo motolské vozovny.

U zastávky Hotel Golf jsme prolezli křovím a ocitli se na neuvěřitelném místě. Až si říkám, jestli se nám to nezdálo. Park s restaurací uprostřed nezní tak zajímavě, ale celý ten areál je vlastně kempem, nevím, zda stále funkčím, dříve zcela jistě. Restaurace s obskurním názvem Železná panna vypadá jak odněkud z Beskyd nebo Tater, takový ten typ koliba se šikmými střechami (kdyby náhodou v Praze hodně nasněžilo) terasou, krbem a velkým kamenným komínem. Cítili jsme se tu trochu zvláštně, ale zároveň nás to tu velice osvěžovalo. Záhadou je, že nemám z tohoto místa jedinou fotku. Možná se nám to přece jen zdálo. Areál jsme museli opustit stejným způsobem, jakým jsme do něj vlezli a zarostlou cestičkou jsme stoupali nahoru na vrch Hliník ke sportovnímu areálu, kde bylo tolik tenisových kurtů, že jsem měl znovu pocit, že jsme v nějakém surreálném vidění. Došli jsme na spodní okraj parku Cibulka.

Ten má bohatou historii a trochu smutnou současnost. V roce 1817 se stal majitelem usedlosti Cibulka a přilehlých pozemků biskup Leopold kníže Thun - Hohenstein. Přestavěl usedlost na empírový zámeček a okolní pozemky na romantický lesopark s mnoha zajímavými prvky - sochami, vodopády, jeskyněmi, pavilony atd. Hned po biskupově smrti v roce 1826 zámeček vyhořel a i s okolním parkem začal chátrat. Je to neuvěřitelné, ale velká část areálu včetně samotné Cibulky chátrá dodnes! My jsme šli okolo sochy boha Jupitera k vyhlídkové věži, která je opravená a dá se na ni vylézt. Pod ní je socha Titána Krona a také novogotická hájovna, dnes v majetku Pražských lesů.

Z věže je výhled na lesopark a přes údolí Motolského potoka na druhou stranu, kde je nemocnice Motol. Jako na mnoha místech v Praze nemá člověk pocit, že je ve velkoměstě.

Za hájovnou jsme se opět ponořili do ulic na začátku zmíněné kolonie Cibulka. Družstevní činžovní domy ve stejném slohu opět působily trochu nepatřičně. Naštěstí členitý terén a některé funkcionalistické vily celkovým dojem zpestřovaly.

Funkcionalistický je také kostel sv. Jana Nepomuckého. Na rozdíl od jiných funkcionalistických kostelů slouží katolické církvi. Byl postaven v roce 1942 architektem Jaroslavem Čermákem, který se na sakrální stavby specializoval. Kostel je dominantou této části Košíř a jeho dominantou je zase 55 metrů vysoká věž.

Opět jsme došli na Plzeňskou ulici. Tentokrát už jsme byli v centru Košíř, blízko památkově chráněné kolonie Buďánky. Pod ní stojí zajímavý dům, ke kterému mě vážou osobní vzpomínky. Jmenuje se Zámečnice a je klasicistní přestavbou bývalé viničné usedlosti Biskupka.

Tady jsme se ale dostali už za hranici Košíř a ocitli jsme se na Smíchově. Stoupali jsme nad Plzeňskou třídu k parku Klamovka, kde byl cíl naší procházky. V druhé polovině 18. století koupil zdejší pozemky, kde byly zahrady a vinice, hrabě Kristián Filip Clam-Gallas, který si zde postavil pohodlný pozdně barokní zámeček. Kolem zámečku byla vytvořena šlechtická zahrada, později přeměněná na anglický park. Původní zámeček zmizel asi v 19.století a ze šlechtické zahrady se stal park. Centrální budovou parku je dnes sokolovna s restaurací, která se stala legendární v době tzv. normalizace, kdy se tu scházely osobnosti z prostředí pražského undergroundu. Zde například vznikal časopis Revolver Revue. My jsme tu nevytvořili nic zásadního, pouze jsme vypili pár piv a něco malého snědli. Zakončili jsme tu tak naši na zážitky bohatou procházku.