Pečený Radim aneb přes Pičhoru údolím Výrovky

Ten výlet začal v Pečkách, což mě vedlo k tomu trochu kostrbatě vtipnému pojmenování článku. Jinak zbytek platí, přes Radim i Pičhoru půjdeme. Do Peček je nejlépe se dostat osobním vlakem z Prahy do Kolína, ale my jsme zrovna začínali v Poděbradech. Takže jsem si mohl vyfotit krásné funkcionalistické nádraží z roku 1931 od architekta Vojtěcha Krcha, který je i autorem nádražní budovy v České Třebové. Okna v hlavní hale zdobí sklomalby někdy ze začátku šedesátých let s ideologicky zaměřenou tématikou. Ale také tam mají ve skle krále Jiřího. Aby ne, když jsme v Poděbradech.

Před odjezdem do Peček zbylo ještě pár minut zaběhnout k nedalekému husitskému kostelu. Stojí jen pár minut chůze od nádraží a nese název kostel Jiřího z Poděbrad. Je to také stavba z období funkcionalismu. Byl dostavěn v roce 1937 a jeho autorem je poděbradský architekt Josef Semerád, jak prozrazuje původní cedulka na zdi u vstupních dveří.

A pak už se jelo do Peček. Autobusem, protože vlakem by to šlo jen s přestupem v Kolíně nebo v Poříčanech. Pečky jsou takové typické malé město polabských rovin s ještě trochu doznívající atmosférou starých časů, kdy se Pečky přilepené na hlavní vlakovou trať bouřlivě rozvíjely a vzkvétaly. Nejzajímavější budovou z okolí nádraží je tahle pěkná vodárenská věž. Architektem stavby byl František Janda, rodák z nedalekých Běrunic, autor mnoha staveb v Poděbradech, mimo jiné také tamní vodárenské věže, ale i třeba známé Wanekovy vily v Hradci Králové, dalších vodojemů, spořitelen i urbanistických plánů.

Největší atrakcí Peček je Jubilejní chrám Mistra Jana Husa postavený v letech 1914 - 1916 k 500. výročí upálení Mistra. Je to poměrně ojedinělá stavba v modernistickém slohu s prvky kubismu a hlavně s kubistickým interiérem, který byl objeven teprve nedávno, v roce 2005. Tento objev vzbudil senzaci v odborných kruzích. Vnitřní prostory kostela jsou dokonce považovány za nejzachovalejší kubistický interiér na našem území. Domluvil jsem návštěvu a velice děkuji za ochotu pánům Junovi a Svobodovi, kteří nám ji umožnili realizovat. Zde dávám odkaz na kompletní galerii ke chrámu. Autorem projektu byl architek Oldřich Liska, velice zajímavá postava české a československé architektury. Narodil se v nedalekém Kamhajku u Kolína, spolupracoval s architekty Kotěrou a Gočárem a je autorem mnoha výjimečných staveb, hlavně ve východních Čechách. Jeho dílo zahrnuje skvělé budovy z období rondokubismu a hlavně funkcionalismu. Jeho tvorba je rozpjatá do několika desetiletí, z tohoto pohledu je kostel v Pečkách spíše ještě raným dílem. Liskovi bylo 35 let, když byl kostel dokončen.

Po návštěvě Husova chrámu jsme vlastně teprve teď doopravdy vyrazili na ten výlet. A hned jsme se setkali s Výrovkou. To je levostranný přítok Labe a na své pouti několikrát mění název. Pramení na severním okraji Českomoravské vrchoviny u Uhlířských Janovic a teče jako Vavřinecký potok. Pak se jmenuje Kouřimka, protože protéká Kouřimí, pak Plaňanka ze stejného důvodu a teprve na samý závěrečný úsek Výrovka. Do Labe se vlévá u Sadské, respektive u Pístů. Nás provázela větší část cesty právě od tohoto první setkání. Bylo to hned za koncem Peček, v obci Dobřichov, kde mají kostel zdaleka viditelný na kopečku.

Ke kostelu se jde po opraveném schodišti z návsi. Je zasvěcen Nejsvětejší Trojici a jeho stáří, pochází totiž už z 10. století, i umístění na plošince nad říčkou napovídá, že tu pravděpodobně stojí na místě ještě starší svatyně nebo prostě nějakého kultovního místa. Atmosféra zde byla velice příjemná. Zde se před námi začal formovat charakter krajiny, kterou jsme procházeli. Obrovská plošina v prostoru na jih od Labe a na východ Prahy je prastarou kulturní krajinou využívanou tisíce let. Úrodná půda, příznivé podmínky pro život, nad rovinami takovéhle vršíčky využívané jako hradiště, pozorovatelny, svatyně, pohřebiště. Na takové jsme mířili - germánské pohřebiště na kopci Pičhora.

Mířili jsme na ni po Naučné stezce Stezka Markomanů. Krkolomný název, ale velice pěkně udělaná stezka s mnoha zajímavými prvky i bohatými informacemi. Areál pohřebiště leží na dohled dobřichovského kostela a pro dokreslení atmosféry se tu ještě pásli koně.

Markomané byli germánský kmen, který byl vytlačen ze svých původních sídlišť na východ a usadil se s největší pravděpodobností na území dnešních Čech. Na přelomu letopočtu zde vytvořil pod vedením svého krále Marobuda dočasně stabilní útvar, který zahrnoval území od Visly až po Dunaj. Kde bylo sídlo germánského krále, nikdo neví. Tady na Pičhoře byly v roce 1896 nalezeny hroby stavebními dělníky. Přivolán k výzkumu byl legendární český archeolog Josef Ladislav Píč. Objev zahrnoval 160 žárových hrobů datovaných do prvních století letopočtu, tedy do doby germánského osídlení Čech. Dnes je zde malý areál s posezením, vyhlídkovou plošinou, ze které může být vidět opravdu daleko, pokud zrovna není předdušičková mlha, a unikátní pomník archeologickému výzkumu.

Z Pičhory se sestupuje zase dolů k Výrovce, tentokrát do obce Radim. Při cestě z vrchu stojí u cesty další ukázka z naučné stezky, a to markomanské obydlí. Je to jednoduchá chaloupka obehnaná plotem, aby se nemusela neustále obnovovat po řádění vandalů. Z chalupy je jasné, že Germáni byli skromní a nenároční lidé. Pak už jsme podél Výrovky a okolo čističky odpadních vod přišli do Radimi. První, co nás zaujalo, byla zbrusu nová lávka pro pěší a cyklisty.

Zajímavou památkou v Radimi je kaple Nejsvětějšího Vykupitele z konce 19. století. Je to dílo stavitele Josefa Mockera, který byl známý desítkami regotizujících úprav českých kostelů i jiných staveb. Tato kaple jednou z mála jeho samostatných prací. Své představy o čistotě stylu zde ztvárnil dokonale.

Jinak se Radim moc nevyznamenala. Přestože bychom uvítali malou zastávku v restauračním zařízení, v Radimi žádná otevřená restaurace ani hospoda nebyla. Navíc byla zavřená největší místní atrakce, renesanční zámek, protože jsme tu byli ve všední den a zámek je otevřen jen o víkendech. Ani podivné moderní centrum s mnoha budovami někdy z 80. let 20. století nás neuchvátilo. Pokračovali jsme tedy dále k trati a k řece. Na závěr nás aspoň trochu potěšila pěkná moderní minimalistická vlaková zastávka.

Čekal nás nejdelší úsek kolem řeky Výrovky. Šest kilometrů až k plaňanskému nádraží. Říčka zde obtéká vrch Radim, který se nad ní vypíná o 60 výškových metrů a na kterém bylo osídlení v několika vlnách od pravěku po raný středověk. Malebné údolí využívá k cestě do Plaňan a Kouřimi i vlaková trať z Peček. Nedaleko Radimi je lom, ve kterém je významné paleontologické naleziště. Byly zde nalezeny zkameněliny mořských hub, mechovek, ramenonožců a mlžů.

Na dalších kilomtrech se jde opravdu pěkným údolíčkem, přes vesnice Chotutice a Chroustov, pod dalšími přírodními památkami, jako třeba Stráně u splavu, kde se vyskytuje teplomilná a suchomilná flóra i fauna, podobně jako na holých vyvřelinách Českého středohoří.

Ještě jedna louka, poslední pohled na Výrovku, lom na kámen za tratí a Plaňany, cíl naší cesty. Od nádraží je to ještě kousek na náměstí, ale zvládli jsme to.

Až zde, na konci cesty, došlo k největšímu zklamání. Jediné občerstvovací zařízení na náměstí se jmenuje Plaňanská bašta a vyklubal se z něj docela nechutný bufet. Vzali jsme zavděk jedním pivem a ohřátou sekanou se salátem, podobně jako před nedávnem v Jimramově. Podobnost zde byla až zarážející. S tím rozdílem, že paní v bufetu v Jimramově byla příjemná. Nu, aspoň trochu jsme si odpočinuli a proběhli ještě nějaké plaňanské zajímavosti. Plaňany jsou centrem germánského, tedy zatím nalezeného, osídlení u nás. Nepřetržité osídlení v areálu města trvá minimálně dva tisíce let. Od poloviny 12. století tu stojí kostel sv. Petra, později přejmenovaný na Zvěstování Panny Marie. Vedle něj stojí zvonice z konce 16. století. Kostel stojí na spodním konci hřbitova. Na jeho horním konci stojí kostel nový. Pseudogotický kostel sv. Jana Křtitele z let 1908-1913 je impozantní stavba. Od postavení však měl problémy se stabilitou a musel být velice brzy opravován.

No a to je konec výletu tímhle malým kouskem české krajiny, který je úplně nabitý kulturními i přírodními zajímavostmi. Krajina bohatá na stopy dávných osídlení ukrývá i nenápadné přírodní skvosty jako je údolí málo známé říčky Výrovky. V Plaňanech jsme na úplný závěr znaveni poseděli v parku pod středověkou tvrzí u potoka Blinka. Bavili jsme se přítomností kachen a odpočívali, dokud nebyl čas přesunout se na vlakovou zastávku.