Malý brdský výlet do Kytína

Mezisvátkový výlet do Brd byl dalším dílem v dlouhé řadě jednodenních zimních výletů pracovně zvaných Antisádlo. Jak je tedy zřejmé, cílem takového výletu je se po Vánocích trochu odtučnit, celkově vyvětrat všechny orgány a protáhnout nohy. Letošní výlet se odehrával mezi Dobříší a Mníškem pod Brdy a zúčastnili se ho čtyři lidé a dva psi.

Přísně vzato se výlet neodehrával v Brdech, ale pod Hřebeny. Geografické a geomorfologické vymezení Hřebenů vůči nadřazeným Brdům je trochu problematické, ale my jsme se pohybovali v nižších partiích ve východní části Hřebenů. Obešli jsme dva nižší kopce s výškou okolo 500mnm, Aglaiu a Točnou a od Kytína jsme pak měli výhled na hřbet Vrážek s výškou 577 mnm. My jsme byli nejvýše zhruba u kytínské hájovny, a to 474 mnm.

Výlet ale začal v Dobříši, kde se sešly dvě části naší malé expedice. Seznamování proběhlo bouřlivě hlavně u psí části výpravy. Po nezbytných záležitostech jsme mohli vyrazit a opustit prapodivnou směsici budov na dobříšském náměstí.

Dobříš je jinak samozřejmě zajímavé historické město s mnoha památkami. My jsme ale procházeli místy, kde se nám připomínala Dobříš industriální. Jedna stará fabrika je předělaná na moderní bytový komplex, hned vedle se (snad) předělává další objekt. O kus dál jsme míjeli velkou a opuštěnou továrnu na výrobu rukavic. Rukavičkářská výroba tu měla tradici od roku 1865.

Na kraji města jsme si připomněli židovskou minulost Dobříše. Leží tu na okraji socialistického sídliště židovský hřbitov, jehož stará část obsahuje cenné náhrobky od barokní doby. Na části pozemku, která byla ještě na konci 19. století od hřbitova oddělena, byl ve 20. století postaven minigolf. Celé to vytváří takové trochu bizarní zákoutí, jak už to často bývá u stavebních zásahů z dob socialistické výstavby.

Za hřbitovem vyšli jsme už z města ven a po polní cestě najednou volněji a příjemně kráčeli jsme k lesu. Také psi s vděkem přijali osvobození z vodítek a rozběhli se po cestě. Baryk za neustálého pokoušení se o vylučování, neboť ho trápí močové cesty, a Citrón za neustálého otravování daleko staršího Baryka. Bylo veselo s psíky celou cestu. Ta nás vedla lesem a stále stoupala. Až k aleji Bekovka, lesní asfaltce původně ještě z knížecích dob.

Pokračovali jsme dále lesem a obcházeli vesnici Voznice, která leží blízko dálnice na Prahu. Přecházeli jsme cesty, které vedly z a do vesnice, potok s rybníkem a na rozcestí s přístřeškem se sezením jsme dali pauzu, popíjeli horký čaj s rumem a lehce posvačili.

Čekalo nás ještě stoupání asi 100 výškových metrů na čtyřech kilometrech na nejvyšší místa našeho výletu a zároveň k hlavnímu cíli naší cesty, pivovaru v Kytíně. Když jsme překonali téměř celých těch 100 výškových metrů, vyšli jsme z lesa a přišli jsme k hájovně, která je pevně zapsána v českém literárním pantheonu míst a prostředí, neboť tato hájovna byla předobrazem místa, kde prožíval své příhody slavný Kája Mařík. Bohužel jsem si nepořídil žádnou pořádnou fotku hájovny, jednu nejasnou s Citrónem, druhou z dálky přes louku.

A pak už tedy Kytín. Je třeba říci, že Kytín je moc hezká vesnice s malebnou návsí. Všude stojí dřevěné sochy, protože se tu konalo sochařské sympozium, možná i více, to nevím. A kromě kostela Nanebevzetí Panny Marie tu mají i novou dominantu, kterou je pivovar, krásně umístěný na návsi nad rybníkem.

Tady jsme měli sice rezervaci, ale nakonec jsme se rozhodli zůstat s našimi dvěma raply na zahrádce. Zatímco my jsme si užívali výborného piva i jídla a pomalu vychládali, naši pejsci neustávali v nekonečném ňafání, mletí sebou, zamotávání se do vodítek a dalších kratochvilných činností. Venku pod terasou byli ještě dva psi, oba samozřejmě v naprostém klidu čekali na své pány. Nakonec jsme trochu vymrzli a po posledních locích výborného kytínského piva spěchali jsme se zahřát rychlou chůzí cestou k Mníšku.

Chůze nás opravdu zahřála a my byli za něco málo přes půl hodiny na okraji Mníšku, ve Stříbrné Lhotě. A pak už to šlo rychle, pohled na zámek přes Zámecký rybník, poslední stoupání, se kterým už jsem moc nepočítal a náhle náměstí v Mníšku, socha spisovatele a dramatika Františka Xavera Svobody, kde jsme se pokusili o hromadnou selfie...a najednou jsme jeli autobusem do Prahy, v Řitce jsme zamávali Helence Vondráčkové a už i ten Citronek byl takový vyklidněný, tak mi ještě na závěr zapózoval a u Smíchovského nádraží jsme mohli výlet fakticky považovat za uzavřený.