Přes Bílou horu na pivo do kláštera

Pro Slaňáky nebyl nikdy Veleslavín nijak atraktivní částí Prahy, která by vyzývala k návštěvám. Víme proč, autobusy jezdily na Dejvickou a na Hradčanskou a Veleslavín byla jen odbočka se železničním přejezdem a malým nádražím. Což bylo vidět právě z autobusu. Situace se před pár lety radikálně změnila, když se postavila stanice metra a nový autobusový terminál. Dopravě na letiště to moc nepomohlo, i když jsem si myslel, že metro tímhle směrem má smysl hlavně jako doprava na a z letiště. Ani Slaňákům změna úplně nevoněla, protože řada z nich pracuje a studuje v Dejvicích a okolí Hradčanské. Za to ale možnost vyrážet na výlet nebo procházku přímo z Veleslavína se začala sama nabízet! Loni byl navíc navýšen počet víkendových spojů. Jednou z lokalit blízkého okolí Veleslavína je i obora Hvězda se známým letohrádkem dosažitelná do 25 minut. Za oborou je coby kamenem dohodil plochý vrch Bílé hory. A na něm mohyla, ale malinká, skoro vypadá jako náhodně navršená hromada kamení z pole. Jedno z nejdiskutovanějších míst české historie. Stále nevíme, jak už to v historii bývá, co by se stalo, kdyby bitva dopadla opačně a české stavy zvítězily.

Ale vraťme se ještě na chvilku do Veleslavína. Za prvé mohu doporučit hospodu Na Závisti v historické budově z přelomu 19.-20. století. Nejlepší varianta v dosahu 10 minut od terminálu. Za druhé je to obec s dlouhou historií. Poprvé je totiž zmiňována už v zakládací listině Břevnovského kláštera. V roce 1420 ji klášteru ukradli Pražané, takže určité jevy mají v naší historii tradici. Její zlatý věk byl jako tak nějak všude v Evropě ve století šestnáctém. Jeden dvůr tady patřil Štěpánovi Adamovi z Veleslavína, otci Daniela Adama z Veleslavína, nakladatele a tiskaře, velké české renesanční osobnosti. Na bývalé návsi Veleslavína má kamennou bustu na soklu, pomník od sochaře Antonína Procházky. To byla zase zajímavá postava českého sochařství a také restaurátorství druhé poloviny 19. století. Kromě zajímavých realizací jako třeba spolupráce na kopiích soch Titánů na Matyášově bráně na Pražském hradě je pro náš slánský region zajímavý jako autor pomníku Václava Beneše Třebízského v Třebízi.

Z bývalé návsi je dnes malý parčík s jednou zajímavou stavbou. Je to domek se špičatou střechou, pozůstatek hradního vodojemu ze 16. století.

Když byl Veleslavín připojen v roce 1922 k Praze, žilo zde skoro 2000 obyvatel, byla tu železniční zastávka od roku 1863, malá továrna na šamotové a hliněné zboží a 173 domů. Dnes patří do katastru Veleslavína i severní část Petřin, tedy až po hlavní ulici Na Petřinách, až k točně tramvaje. Na Petřiny se musí vyběhnout krátkým a prudkým kopečkem. Na vršku ještě před hlavní tepnou Petřin je příjemně zelená část sídliště někdy z přelomu 50. a 60. let a také zhruba dvacet let starý areál Hvězda navržený architektem Vladem Miluničem. Ten se mi nepodařilo vyfotit.

Na jihozápadním konci Petřin je už zmíněná tramvajová konečná a také Ústav makromolekulární chemie. Makromolekuly nejsou úplně můj obor, ale je to jedna z mých oblíbených budov v Praze z druhé poloviny 20.století. Její architekt Karel Prager pracoval na projektu od roku 1956. V roce 2002 byla budova rekonstruována. Více o ní najdete zde.

Druhou budovou ze zmiňovaného období u konečné tramvaje, tedy na Heyrovského náměstí, je hasičská stanice z roku 1974. Nás ale více zaujala plastika z tlakových lahví umístěná stranou od vchodu.

A pak už obora Hvězda. Vchod z libocké ulice je obklopen množstvím dopravních značek.

Letohrádek Hvězda a obora okolo něj jsou jedním z nejznámějších odpočinkových míst v Praze. Horní část s širokými pruhy alejí vedoucích k zámku přechází za letohrádkem do trochu divočejší části lesoparkového typu. Obora byla založena Ferdinandem I., ale letohrádek nechal postavit až jeho druhorozený syn Ferdinand Tyrolský. Ten se nikdy nestal českým králem, ale 20 let tu vykonával úřad místodržícího. Za jeho vlády došlo k největšímu rozkvětu renesance u nás, ale také byl známý vládou tvrdé ruky, hlavně proti nekatolíkům. Letohrádek Hvězda byl postaven v 60. letech 16. století podle jeho vlastního návrhu. Ferdinand jako renesanční velmož se zaobíral samozřejmě astrologií, matematikou, řádem vesmíru etc., proto byl nový zámek postaven jako tzv. filosofická stavba prostoupena zákonitostmi vesmíru. Byl vystavěn na půdorysu šesticípé hvězdy. Základ je tedy tvořen dvěmi protínajícími se pravoúhlými trojúhelníky v kruhu. Jednotlivé cípy hvězdy, ale i meziprostory mezi nimi jsou věnované antickým božstvům a jiným mytologickým postavám. Každé patro je chápáno jako jeden živel - oheň, vzduch, voda a země.

Území obory má zajímavou geologii i flóru. Listnatý porost zahrnující i staré duby, buky a habry stojí na podloží, které často proniká na povrch v podobě pískovcových skalek. Pod svahem za letohrádkem teče potok dnes zvaný Světluška, protože u něj stojí roztomilá funkcionalistická stavba - kruhový domek, kterým začíná štola Světluška, která byla součástí hradního vodojemu. Potok se vlévá pod oborou do Litovického potoka, který není ničím jiným než Šáreckým potokem, zvaným tak od nádrže Džbán až po ústí do Vltavy pod Babou. Světlušku jsem přešli a vyšli bočním vchodem za zeď obory. Před námi se cestička vinula do táhlého svahu zakončeného plošinou. Byli jsme na Bílé hoře.

V ulicích na okraji Bílé hory stojí pěkné vilky hlavně z let třicátých minulého století. Ale pořádně tam fičelo, tak jsme si říkali, že to tam je pěkně větrná bílá hůrka. A pak plochá pláň, kde se 8. listopadu 1620 střetlo vojsko českých stavů s dvěma armádami nepřátelskými. Průběh i výsledky jsou známé. Na vršku stojí kopeček, zřejmě uměle navršený ze zeminy, a na něm mohylka, kterou v roce 1920 postavili čeští sokolové.

Na Bílé hoře je nejen větrno, ale jsou tam i daleké výhledy. Vzal jsem s sebou prozíravě dalekohled a v jasném slunečném počasí se to vyplatilo. Na jednu stranu je vidět Kladno, Kožova hora a lesy za ní. Uprostřed Ruzyň, věznice, nad ní za tratí kasárna, úplně nahoře letiště. Na druhou stranu je vidět údolí Divoké Šárky a hřbet nad ním ve směru na Nebušice. A nejlépe je vidět samozřejmě letohrádek Hvězda.

Pod Bílou horou stojí jeden klášter funkční a jeden bývalý, nebo spíše nedostavěný. Barokní areál kláštera benediktinek jsme obešli zezadu a přišli jsme tak rovnou k areálu, který byl původně zamýšlen jako klášter řádu servítů. Ale v neklidných dobách třicetileté války se servíté nakonec uchýlili na Staré Město a místo kláštera tu nakonec po válce vznikl zájezdní hostinec, funkční donedávna, a také špitál s kaplí sv. Martina. Kaple dosloužila za josefínských reforem a v 19. století byla přestavěna na byty. Byty jsou tam dodnes, ale na stavbě je její původní účel stále poznat.

A pak už se blížilo zasloužené občerstvení. Z pláně na Vypichu jsme se posunuli kousek tramvají a vystoupili u Břevnovského kláštera. To je samozřejmě také významná památka, ale my jsme neomylně zamířili do klášterního šenku, který jsme shledali velice příjemným a svým způsobem útulným i přes kvanta turistů střídajících se po zakoupení kávy do kelímku s sebou. Na čepu byla řada chutných a zajímavých piv, něco k jídlu taky bylo a obsluha byla skvělá, takže skvělé bylo i zakončení našeho výletu. A věděli jste, že z klášterního areálu se dá dostat zpátky na autobus na Veleslavín pěšky do dvaceti minut, i když lehce zakufrujete v klášterní zahradě?