Slaňáci poznávají Rakovník

Moje rodné město Slaný patří do okruhu měst zakládaných českými králi od zhruba první poloviny 13. století do doby Karla IV. Klasických středověkých měst s hradbami, věžemi, mohutným gotickým kostelem a velkým tržním náměstím s okruhem vedlejších uliček. Jsou si ta města často ve svých historických centrech dost podobná. Slaný, Louny, Rakovník, Beroun, Kadaň, Chomutov. Dříve i Most. Žatec. Do některých z nich Slaňáci občas zajedou, ale víceméně je znají jen povrchně. Nejčastěji asi do Loun, ty jsou na trase a připadají z těch všech uvedených měst Slanému nejbližší. Před pár lety jsme s kamarády prozkoumali právě památky města Louny. Tentokrát se jiná výprava soustředila na město, kam nikdy za mého dosavadního života nejezdil ze Slaného přímý autobus. Až loni v srpnu byla zavedena linka Slaný - Rakovník, která jezdí i o víkendech, a to vyhlídkovým tempem hodinu a čtvrt. Poslední neděli roku 2019 jsme tedy mohli plně věnovat městu, které nosí ve znaku raka od doby Vladislava Jagellonského, ačkoli původní význam slova souvisel spíše s říší rostlinnou než živočišnou.

Je jasné, že nejvíce památek v Rakovníku najdeme na náměstí a v okolí, ale my jsme začali pěkně zeširoka. Vystoupili jsme z autobusu už na předměstí a oklikou přes zahradní čtvrtě a okolo Masarykovy nemocnice chtěli jsme se dostat na západní konec města, ke kostelu sv. Jiljí. První nás ale přivítal sv. Vojtěch hlídající malý parčík u sídliště a zastávky autobusu. Zřejmě hlídal pečlivě, neboť někteří členové naší výpravy začali klouzat po blátivé pěšině a nakonec byli svatým Slavníkovcem donuceni padnout na kolena. Po tomto uvítacím rituálu teprve jsme byli propuštěni do města.

Cestou k kostelíku jsme si pěkně protáhli nohy ztuhlé z více než hodinového sezení v autobusu. Ušli jsme asi 2,5 kilometru, prošli jsme vilkovou čtvrť, došli nad hřbitov a sešli k nemocnici, kterou jsme obešli po jejím horním okraji. Na konci města u silnice na Jesenici stojí kostel sv. Jiljí.

Kostel byl postaven do současné velikosti během 15. století, následně upravován, etc. Ale daleko zajímavější je, že stojí na místě původní kaple a také na místě prvního raně středověkého osídlení v prostoru dnešního města. Je tedy dost pravděpodobné, že se jedná o stavbu stojící na místě nejstarší rakovnické církevní stavby. Dnes slouží potřebám pravoslavné církve, je opraven a ve zdi bývalého hřbitova, který kostel obklopoval a z něhož zbylo jen pár zachovaných náhrobků, jsou od roku 1860 umístěny kapličky křížové cesty.

Od sv. Jiljí se dalo pokračovat jedině směrem na východ, do středu města. Opět jsme prošli kolem nemocnice, tentokrát zepředu. Počasí bylo chladné, průzračné a celé promodralé. Kromě budov z různých let 20.století se v zorném poli objevil i městský pivovar, známý Bakalář, jehož produkt jsme měli tu čest později ochutnat.

My jsme se ale ještě chtěli zastavit na hřbitově. Rakovnický městský hřbitov byl založen v době velkého rozvoje města na konci 16.století okolo nově vystavěného kostela Nejsvětější Trojice. Goticko - renesanční kostel není jedinou významnou památkou na hřbitově. Vedle kostela stojí šestiboká zvonice, která je pokládána za nejcennější českou pozdně gotickou dřevěnou zvonici, svým způsobem ojedinělou i evropském měřítku. Trojici památek doplňuje barokní kaple sv. Rocha z roku 1726. Jak zasvěcení napovídá, byla postavena jako díkůvzdání za ochranu proti moru, na který byl sv. Roch, oblíbený svatý už od 15. století hlavně ve Francii a v Itálii, odborník. Často bývá zobrazován se psem, který mu olizuje hnisající morovou ránu. Etc...

Rakovnický hřbitov je plný krásných náhrobků. Některé jsou opravdu staré jako třeba hrob dcery knovízského rodáka, absoloventa slánského gymnázia a právníka, poslance a celonárodně respektovaného muže, Aloise Pravoslava Trojana, který se usadil v Rakovníku v roce 1856. Jeho dcera Milada zemřela ve 22 letech a po její smrti přijali Trojanovi do rodiny dceru Karla Havlíčka Borovského Zdeňku, která u nich pak žila tři roky.

Jsou tu krásné hroby secesní i modernistické z období první republiky. Celou galerii si můžete prohlédnout zde.

Také škála zajímavých osobností je zde pohřbena. Hrobka rodiny Františka Otty, zakladatele továrny na mýdlo, dodnes funkční a známé jako Rakona, respektive Procter & Gamble. František Otta prožil více jak 90 let dlouhý, bohatý život. Narodil se v revolučním roce 1848 a zemřel už za protektorátu v květnu 1939. Také osudy dalších členů jeho rodiny byly zajímavé. Daleko kratší životní dráhu měl vytyčenou Josef Kholl, generálmajor in memoriam, důstojník předválečné armády ČSR, účastník bojů o Tobrúk a na Blízkém východě, člen 1. československé brigády v ČSSR. Padl v bojích o Duklu v necelých třiceti, jeho ostatky byly převezeny do Rakovníka, kde je po něm pojmenováno sorelácké sídliště z 50. let. A ještě kratší život měl Václav Kropáček, "rakovnický Mácha", jak ho v připomínkovém článku nazval Rakovnický deník. Mladý romantik dopadl podobně jako jeho vzor - nachladil se a umřel. Ve třiadvaceti letech. Nic na tom nemění ani to, že Mácha asi chytil choleru z říční vody.

Vedle hřbitova se do svahu zakusuje strž, kterou využili rakovničtí ke stavbě nového hřbitova, konkrétně urnového háje. Projekt vypracoval jeden z nejznámějších a nejpracovitějších architektů období první republiky, František Albert Libra spolu s tehdy také velice známým zahradním architektem Josefem Kumpánem. Urnový háj byl otevřen v roce 1932. Vévodí mu dvojhrob bratří Burianů, rakovnických rodáků a operních pěvců, z nichž starší Karel byl tenoristou světové úrovně. Mladší Emil, barytonista, je mimo jiné znám jako otec avantgardního dramatika Emila Františka Buriana.

Pak už jsme se přesunuli do centra města. Rakovnické náměstí se jmenuje Husovo, na něj navazující náměstí u kostela je Žižkovo. Husovo náměstí je dlouhé skoro 400 metrů a úzké. Rozlohu má 1,7 ha. Nejzajímavější soustředění památek je v jeho východní části. V jihozápadním bloku domů stojí budova radnice, která pochází z let 1734 - 1738. Dnešní podoba radnice vznikla ve 20.století.

Nejvíc goticky se člověk cítí v okolí kostela sv. Bartoloměje. Ten byl postaven na přelomu 15. a 16. století, když původní kostel sv. Mikuláše vyhořel. Svatý Mikuláš byl tedy shledán nedostatečným ochráncem kostela a vystřídán právě Bartolomějem. Ten vydržel dodnes. Je to mohutná pozdně gotická stavba upravená na konci 19. století, jak jinak, Josefem Mockerem. Vedle kostela stojí zvonice z roku 1495. Partu doplňuje Pražská brána, výstavní kousek z počátku 16. století. U brány stojí bývalá fara, později dům cisterciáků, dnes budova muzea.

Pražská brána není jediná zachovaná z městské opevnění, které právě pocházelo z prvních desetiletí 16. století. Severní vstup do města uzavírala Vysoká brána, Je to monumentální, 46 m vysoká šestipodlažní stavba, která je zakončena ve výši 31 m otevřeným ochozem a dlátovou střechou.

Měli jsme v nohách už okolo šesti kilometrů a začínali jsme myslet na restauraci. Ještě zbývalo projít bývalé židovské město. Uličky mezi náměstím a severní hradbou pod Vysokou branou byly zastavovány od roku 1678 domy a domky židovských obyvatel. Kromě romantických průhledů jsme viděli i synagogu z roku 1763, dnes využívanou jako galerii, a Samsonův dům se sgrafitti, významnou renesanční památku města.

Nakonec došlo i na moderní umění. Sysifovo úsilí od autorů Petra Holečka a Dalibora Blažka nám přišlo jako zajímavé osvěžení veřejného prostoru. A pak jsme už konečně zapadli do restaurace U Černého orla. Objednali jsme smažák a za studena chmelený Bakalář. Byli jsme rádi, že máme kde zakončit výlet. Rakovník se nám nezdál nabitý restauracemi. Za studena chmelený Bakalář chutnal jako každý jiný průměrný průmysláč a smažák chutnal jako smažák. Dokud nezruší tu přímou linku, tak bychom se do Rakovníka ještě rádi podívali. Třeba na židovský hřbitov, na který tentokrát nedošlo.