Židovský hřbitov v Terešově

Terešov je obec, která patří k širšímu Rokycansku, v tomto případě k okolí Radnic. Přestože městečko Radnice je největším sídlem v tomto mikroregionu, tak nejstarší židovská obec byla právě v Terešově. Vyprávějí se historky o Židech, kteří prchali za vlády Vladislava Jagellonce z Prahy před morem, ale to opisuje jeden autor od druhého a jistého není nic. Traduje se, že hřbitov mohl být založen roku 1623, ale jistota je až někde na konci 17. století. Nejstarší čitelné náhrobky jsou z let 1725 a 1729. V Terešově byla i synagoga a židovská ulice, v polovině 19. století tu žily asi dvě stovky osob židovského vyznání. Opuštěnou a zchátralou synagogu zbořili v roce 1964, zachovala se fotografie, kterou jsem zcizil.

Samotný hřbitov leží u silničky spojující Terešov s vesnicí Bílá Skála a to nejdůležitější na něm je, že se opravuje. Zřejmě z podnětu pražské obce, která se stará o památky na většině území Čech. V přední části hřbitova jsou novější náhrobky a na těch se právě pracuje. Starší náhrobky v zadní části jsou už většinou opravené a vztyčené. Je opravdu radost vidět, když se mění smutný rozvalený hřbitov v troskách v místo důstojné připomínky života českých Židů v této části země.

Hřbitov v Terešově je docela velké pohřebiště, na ploše o rozloze téměř necelého půl hektaru je umístěno přibližně 300 náhrobků. Jak jsem se už zmínil, nejstarší pochází z let 1725 a 1729, a z období pozdního baroka se tu dá najít více pěkných stél.

Většina novodobých náhrobků nacházejících se v západní části hřbitova je zatím ještě povalena. Hřbitov byl rozšiřován mezi lety 1763 až 1768 a byl obehnán kamennou zdí, jež je místy povalena. Hřbitovní domek, pocházející z roku 1816, je zcela zbořen. Na tomto hřbitově je z významných osobností pohřben např. továrník a vydavatel listu Österreichischer Ungarischer Zintwarenfabrikant Julius Bondy.

Hřbitov ležící stranou od veškerého dění v zapadlém koutě Čech je ideálním místem pro návštěvu v časech, kdy se lidé nemohou zúčastňovat veřejných akcí. Byla sice sobota, ale pronesl jsem omluvnou prosbu k Hospodinovi a nebyli jsme stiženi bleskem. Odměnou nám byl prosluněný tichý a klidný prostor s památníky na množství lidí, kteří prožívali své životní příběhy v minulých stoletích jako součást židovské komunity. Jejich potomci pak byli právě jen za to krutě trestáni. Zde jsme však zažili pravou zahradu míru, bejt olám, jak také Židé svým hřbitovům říkají.